25 C 333/2024

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Toufarové a přísedících Ing. Ivety Švecové a Mgr. Jiřího Böhma v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , bytem Adresa žalobkyně , zastoupené Jméno advokáta A , sídlem Adresa advokáta A , proti žalované: Jméno žalované , sídlem Adresa žalované , zastoupené Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí,

I. Určuje se, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 26. 7. 2024, je neplatné.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů tohoto řízení částku 40 657 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobou doručenou soudu dne 25. 9. 2024 ve znění pozdějších podání se žalobkyně proti žalované domáhala vydání rozsudku, jímž by soud vyslovil neplatnost rozvázání pracovního poměru žalobkyně u žalované výpovědí ze dne 26. 7. 2024 s odůvodněním, že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 2024 na pracovní pozici „manažer obchodu“, když dne 29. 7. 2024 žalovaná na pracovišti osobně předala žalobkyni výpověď ze dne 26. 7. 2024, a to pro nadbytečnost ve smyslu ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), a to ke dni 31. 7. 2024 s tím, že nebude uplatněna dvouměsíční výpovědí doba. Žalovaná dále spolu s výpovědí předala žalobkyni i listinu označenou jako rozhodnutí generálního ředitele ze dne 26. 7. 2024, ve které se uvádí, že dnem 1. 7. 2024 dochází ke zrušení doposud obsazeného pracovního místa označeného jako „obchodní manažer“ pro nadbytečnost, a to z důvodu naplnění potřeb žalované na daném útvaru. Žalobkyně je přesvědčena, že rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné, neboť pro výpověď nebyly splněny zákonné podmínky. S ohledem na výše uvedené zaslala žalobkyně žalované své písemné oznámení o trvání na dalším zaměstnávání ze dne 6. 8. 2024, které bylo žalované doručeno dne 19. 8. 2024.

2. Žalovaná ve finálním znění svého vyjádření ve věci samé, a to podáním doručeným soudu dne 15. 8. 2025 uznala žalovaný nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, tedy nárok na určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 26. 7. 2024, je neplatné.

3. Soud v souladu s ustanovením § 41 odst. 2 o.s.ř. shora uvedený úkon žalované posoudil podle jeho obsahu bez ohledu na vymezené označení tohoto úkonu, tak, že žalovaná tímto nerozporuje skutkový děj vylíčený žalobkyní v podané žalobě a doplňujících podáních, přičemž sdílí právní náhled žalobkyně na zásadní (původně sporné) otázky tohoto řízení. Soud podotýká, že žalovanou uvažovaný rozsudek pro uznání ve smyslu ustanovení § 153a odst. 1 o.s.ř. nelze vydat, když ve smyslu ustanovení § 153a odst. 2 o.s.ř. rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Soud odkazuje mimo jiné na usnesení Krajského soudu v , adresa, ze dne 24. 4. 2025, č.j. , spisová značka, , z jehož odůvodnění se podává, že podle konstantní judikatury není otázka platnosti právního jednání, kterým došlo k ukončení pracovního poměru, věcí, která by byla přímo v dispozici účastníků a u které by šlo uzavřít běžný smír (v daném případě tedy rozhodnout podle uznání žalované).

4. Na základě provedeného dokazování zjistil soud následující skutkový stav:

5. Výpisem z obchodního rejstříku žalobkyně doložila, že v rozhodné době byl jménem žalované oprávněn jednat předseda představenstva , jméno FO, .

6. Z pracovní smlouvy uzavřené mezi žalovanou coby zaměstnavatelem a žalobkyní coby zaměstnancem dne 1. 2. 2024 vzal soud za prokázané, že na základě této pracovní smlouvy byla žalobkyně s účinností od 1. 2. 2024 zaměstnána u žalované na pozici manažer obchodu. Pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Pracovní smlouva je opatřena podpisy obou smluvních stran. Není pochyb o tom, že pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 1. 2. 2024 mezi žalobkyní a žalovanou platně vznikl a v době doručení výpovědi z pracovního poměru žalobkyni, tj. dne 29. 7. 2024, trval.

7. Z Výpovědi ze strany zaměstnavatele ze dne 26. 7. 2024 soud zjistil, že tímto žalovaná prostřednictvím předsedy představenstva žalované oznámila žalobkyni, že ukončuje její pracovní poměr u žalované sjednaný v pracovní smlouvě dne 1. 2. 2024 pro funkci manažer obchodu pro nadbytečnost v souladu s ustanovením § 52 písm. c) zákoníku práce s odkazem na přiložené rozhodnutí generálního ředitele s tím, že pracovní poměr skončí k 31. 7. 2024. Žalobkyni je dále sděleno, že po skončení pracovního poměru jí náleží odstupné ve výši jednonásobku průměrného výdělku. Listina obsahující výpověď zaměstnavatele je opatřena razítkem žalované a podpisem osoby oprávněné jménem žalované takový pracovněprávní úkon vůči žalobkyni učinit. Na citované listině žalobkyně potvrdila, že výpověď převzala dne 29. 7. 2024 a připojila dodatek, že souhlasí s tím, že nebude uplatněna dvouměsíční výpovědní doba. K oběma posledním prohlášením připojila žalobkyně svůj podpis, jak zřejmé též z audionahrávky ze dne 29. 7. 2024.

8. Z Rozhodnutí generálního ředitele ze dne 26. 7. 2024 (ve Věci: zrušení pracovního místa obchodní manažer pro nadbytečnost) vyplývá, že žalovaná tímto dává žalobkyni na vědomí, že dnem 1. 7. 2024 ruší doposud obsazené pracovní místo obchodní manažer pro nadbytečnost s tím, že důvodem je naplnění potřeb společnosti na tomto útvaru. I tato listina je opatřena otiskem razítka žalované a podpisem předsedy představenstva žalované, když z připojeného rozdělovníku je zřejmé, že rozhodnutí bylo dáno na vědomí též žalobkyni. Uvedená skutečnost pak vyplývá i z již citované audionahrávky předložené žalobkyní ze dne 29. 7. 2024.

9. Listinou ze dne 6. 8. 2024 následně žalobkyně oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání u žalované. Toto oznámení bylo dle připojené dodejky doručeno žalované dne 19. 8. 2024.

10. Z výpisu nabídek práce na internetových stránkách žalované ze dne 29. 7. 2024 a ze dne 4. 9. 2024 soud zjistil, že bezprostředně po doručení výpovědi žalobkyni inzerovala žalovaná na svých webových stránkách v rubrice „nabídka práce“ pracovní nabídku týkající se téže pracovní pozice, jakou do té doby zastávala žalobkyně. Soud sdílí náhled žalobkyně v tom směru, že žalovaná zaměstnance na této pracovní pozici i nadále potřebovala a poptávala, nelze tak dospět k závěru o nadbytečnosti konkrétního zaměstnance – žalobkyně pro žalovanou.

11. Z audionahrávky rozhovoru ze dne 24. 7. 2024, tedy jednání předcházejícího doručení výpovědi žalobkyni zřetelně vyplývá, že předseda představenstva žalované vytýká žalobkyni kvalitu odvedené práce, způsob jednání s lidmi, tvrzené intriky mezi kolegy na pracovišti a zejména nedostatečné pracovní výsledky, které blíže nekonkretizuje. Současně sděluje žalobkyni svůj záměr ukončit s ní právě z těchto důvodů pracovní poměr výpovědí, když připouští, že práce pro žalobkyni u žalované by nadále byla, avšak pro špatný přístup žalobkyně k práci nutno přistoupit k ukončení pracovního poměru výpovědí. V zachyceném ústním rozhovoru žalobkyně a , jméno FO, ze dne 24. 7. 2024 není žádná zmínka o přijatém rozhodnutí generálního ředitele ohledně organizační změny. Naopak, předseda představenstva žalované výslovně žalobkyni říká: “Potřebuju obchodníka pro ČR, toho nemám“. Není pochyb o tom, že práce dosud vykonávaná žalobkyní pro žalovanou byla v okamžiku doručení výpovědi z pracovního poměru žalobkyni i nadále pro žalovanou potřebná.

12. Z audionahrávky ze dne 29. 7. 2024 vzal soud za prokázané okolnosti provázející doručení výpovědi žalobkyni, kdy předseda představenstva žalované spolu s listinou obsahující výpověď osobně předal žalobkyni též rozhodnutí generálního ředitele o zrušení místa obchodního manažera pro nadbytečnost s vysvětlením, že žalobkyni nemůže dát výpověď bez udání důvodu. V souvislosti s předáním výpovědi se pak oba výše jmenovaní ústně dohodli (bez námitek žalobkyně) výhradně na neuplatnění dvouměsíční výpovědní doby.

13. Pořízení citovaných audionahrávek žalobkyní soud hodnotí jako souladné se závěry rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 1774/14, když žalobkyně coby zaměstnanec je nepochybně slabší stranou pracovněprávního vztahu vzniklého na základě uzavřené pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 2024.

14. Vzhledem k již zaujatému závěrečnému procesnímu stanovisku žalované v daném sporu žalovaná nevyhověla v soudem určené lhůtě výzvě soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. udělené jí při jednání dne 22. 5. 2025. Žalovaná tak nedoplnila svá skutková tvrzení a zejména v řízení neprokázala, že předmětné rozhodnutí generálního ředitele ze dne 26. 7. 2024 bylo bezprostřední (a skutečnou) příčinou nadbytečnosti žalované coby zaměstnance.

15. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda žaloba na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí byla žalobkyní podána v souladu s ustanovením § 72 zákoníku práce. Za situace, kdy dle textu výpovědi měl pracovní poměr žalobkyně u žalované skončit ke dni 31. 7. 2024 a žaloba byla podána dne 25. 9. 2024 u zdejšího soudu, nutno hodnotit žalobu jako včasnou.

16. Soud nad rámec uvedeného činí dílčí závěr v tom směru, že ujednání stran o neuplatnění dvouměsíční výpovědní lhůty je v rozporu s kogentním ustanovením § 51 odst. 2 zákoníku práce, ze kterého vyplývá, že výpovědní doba činí nejméně dva měsíce. Není pochyb o tom, že od příslušného zákonného ustanovení se účastníci pracovněprávního vztahu nemohou smluvně odchýlit. Na souhlasné prohlášení žalobkyně a žalované ve výpovědi z pracovního poměru tak nutno pohlížet jako na absolutně neplatné. I z tohoto pohledu pak nutno dovodit, že určovací žaloba byla včasná.

17. Podle ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.

18. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně byla sice řádně, nejpozději k okamžiku doručení výpovědi seznámena s rozhodnutím zaměstnavatele o organizačních změnách, nicméně přijaté rozhodnutí o organizačních změnách (rozhodnutí generálního ředitele ze dne 26. 7. 2024) ve skutečnosti nebylo přijato k dosažení uvedené organizační změny, když od počátku tímto byly žalovanou coby zaměstnavatelem sledovány jiné cíle než shora citovaným zákonným ustanovením předpokládané. Je tak třeba dovodit, že rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato. Za této situace se soud ani nezabýval žalobkyní namítaným nedostatkem oprávnění žalované přijmout takové rozhodnutí o organizačních změnách se zpětnou účinností (od 1. 7. 2024). Žalobkyní předložená judikatura Nejvyššího soudu České republiky (zejména rozsudek ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 695/2014 či rozsudek ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4585/2015 a další) je zcela přiléhavá na daný případ, když soud se správním náhledem žalobkyně na věc zcela ztotožňuje. Pravým důvodem výpovědi byly tvrzené neuspokojivé pracovní výsledky žalobkyně. Soud proto dospěl k závěru, že výpovědní důvod, který je v předmětné výpovědi vymezen jednoznačně, určitě a srozumitelně, není v daném případě dán, když chybí zákonný předpoklad ustanovení § 52 písm. c) zákoníku práce.

19. Na základě provedeného dokazování soud shledal návrh žalobkyně na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí důvodným, když rozvázání pracovního poměru výpovědí datovanou dnem 26. 7. 2024 považoval za neplatné. Žalobě proto bylo vyhověno.

20. Za takto zjištěného skutkového stavu věci soud pro nadbytečnost zamítl návrh na provedení důkazu výslechem předsedy představenstva žalované a svědků Bonet a Kučerové, když jmenovaní měli být vyslechnuti pouze k dřívějšímu tvrzení žalované, že inzerce s poptávkou nových pracovníků na uvolněné místo po žalobkyni již v rozhodné době nebyla aktuální, přičemž současně žalovaná učinila nesporným, že předmětná inzerce existovala. Na důkazním návrhu výslechem žalobkyně již žalobkyně při jednání soudu netrvala.

21. Soud podle § 142 odst.1 o.s.ř. přiznal plně procesně úspěšné žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů souvisejících s tímto řízením, tj. náhradu za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a náhradu nákladů právního zastoupení žalobkyně advokátem, a to ve výši 2 500 Kč/úkon podle § 7 odst.1 za užití § 9 odst.3, písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31.12.2024 za 2 úkony právní služby (1. převzetí a příprava zastoupení, 2. podání žaloby), ve výši 3 700 Kč/úkon podle § 7 odst.1 za užití § 9 odst.3, písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1.1.2025 (1. replika ze dne 25.3.2025 k vyjádření žalované, 2. vyjádření ze dne 20.5.2025 v návaznosti na další podání žalované, 3. účast na jednání soudu dne 22.5.2025, 4. vyjádření ze dne 24.6.2025 k výzvě soudu, 5. účast na jednání soudu dne 19.8.2025), náhradu za 2 režijní paušály po 300 Kč a 5 režijních paušálů po 450 Kč dle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., náhradu cestovních výdajů za 2 jízdy k jednání soudu realizované právním zástupcem žalobkyně ze sídla advokátní kanceláře do sídla soudu a zpět, tj. 4 113 Kč a 3 994 Kč dle § 13 odst.4 AT a náhradu za promeškaný čas v rozsahu 2x 14 půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst.3 AT.