26 C 225/2026

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl soudcem Mgr. Tomášem Veselým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného A, narozený Datum narození žalovaného A bytem Adresa žalovaného A 1 o zaplacení částky 88 175 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 80 985 Kč, a to v měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku až do úplného zaplacení, splatných vždy k poslednímu dni příslušného kalendářního měsíce, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 1 100 Kč, částky ve výši 1 500 Kč, částky ve výši 1 315 Kč, úroků ve výši 3 275 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 80 985 Kč od 5. 1. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8 163,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit ji částku ve výši 88 175 Kč s příslušenstvím, představující nevypořádané nároky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (právnická osoba.) a žalovaným dne 14. 6. 2019 č. hodnota, na jejímž základě měla poskytnout žalobkyně žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 200 000 Kč.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a o.s.ř., neboť žalobkyně ani žalovaný nereagovali na řádně doručenou výzvu soudu, zda s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí, ve lhůtě k tomu soudem stanovené, ačkoli součástí výzvy bylo poučení, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud mít za to, že s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí.

4. Žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně (právnická osoba.) dne 14. 6. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 200 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem ve 72 měsíčních splátkách ve výši 3 756 Kč. Dále byla sjednána možnost odstoupení od uvedené smlouvy věřitele v případě prodlení dvou a více splátek (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 14. 6. 2019, výpis z účtu žalobkyně).

5. Žalovaný poslední splátku uhradil ke dni 30. 6. 2023, ocitl se tak v prodlení se splátkami za další měsíce a právní předchůdkyně žalobkyně proto přistoupila dne k 5. 12. 2023 k odstoupení od smlouvy (zjištěno ze splátkového kalendáře a výzvy k zaplacení celého úvěru ze dne 5. 12. 2023 včetně podacího archu).

6. Dne 28. 5. 2025 uzavřela právní předchůdkyně se žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, na základě které byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dne 23. 6. 2025 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 5. 2025 včetně přílohy, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 23. 6. 2025).

7. Úvěruschopnost žalovaného zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně na základě údajů poskytnutých žalovaným, když ten uvedl příjem ve výši 67 000 Kč, splátky dalších půjček 5 000 Kč, způsob bydlení byt ve vlastnictví žalovaného bez hypotéky. Dále na základě daňového přiznání žalovaného za rok 2018, podle kterého činily příjmy žalovaného 6 212 230 Kč a výdaje s příjmy související 5 196 391 Kč, dluhy na konci zdaňovacího období 1 631 607 Kč, a výpisu z účtu za období 11. 5. až 10. 6. 2019, podle kterého počáteční zůstatek činil 68,77 Kč a konečný zůstatek činil 58 649,38 Kč.

8. Na základě shora uvedených důkazů, které jsou ve vzájemném souladu, vzal soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr za shora uvedených podmínek. Žalovaný úvěr řádně nesplatil.

9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. S ohledem na to, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru se soud při právním posouzení nejprve zabýval otázkou vynaložení řádné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně (§ 86 uvedeného zákona).

13. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně uvádí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze právnická osoba), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. spisová značka, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. spisová značka).

14. Ve vztahu k této míře péče, kterou je nutné k posouzení úvěruschopnosti vynaložit, hraje významnou roli výše uvažovaného spotřebitelského úvěru. Ostatně i Nejvyšší soud uvádí, že při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze pominout také výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiné v případě statisícových částek. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. spisová značka, tento přístup nejlépe odpovídá i závěrům Soudního dvora Evropské unie, k tomu podrobně Flídr, J. Ověření příjmů a výdajů při posouzení úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení. Právní rozhledy, 2022, č. hodnota, s. 343-355).

15. V případě, že se pohybuje celková výše spotřebitelského (nehypotečního) úvěru v řádech tisíců či nízkých desetitisíců Kč, dostojí poskytovatel povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, pokud pomocí dokumentu vystaveného třetí osobou ověří alespoň jednu informaci sdělenou spotřebitelem, která má pro posouzení úvěruschopnosti klíčový význam, přičemž takovou informací bude zpravidla údaj o výši příjmů spotřebitele (srov. opět Flídr, J. Ověření příjmů a výdajů při posouzení úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení. Právní rozhledy, 2022, č. hodnota, s. 343-355). Žalobkyně však žádný takový podklad nepředložila.

16. Pokud jde o úvěr v řádu vyšších desetitisíců nebo statisíců (jako v projednávané věci) je nutné podle závěrů současné právní praxe i teorie v takovém případě ve zvýšené míře ověřit nejen příjmy spotřebitele, ale i jeho výdaje, především výdaje na bydlení (srov. Flídr, J. Ověření příjmů a výdajů při posouzení úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení. Právní rozhledy, 2022, č. hodnota, s. 343-355).

17. Pokud žalobkyně poukazovala na to, že žalovaný ve své žádosti uváděl druh bydlení vlastní byt, nijak tuto skutečnosti nedoložila jakýmkoliv jiným (objektivním) podkladem, než je žádost žalovaného. Jak přitom z výše uvedeného vyplývá, samotná žádost spotřebitele má z hlediska řádného zkoumání úvěruschopnosti relativně nízkou relevanci, resp. údaje z ní nemůže poskytovatel úvěru považovat automaticky za pravdivé. V případě, že spotřebitel uvádí bydlení jako „vlastní“, lze po poskytovateli úvěru nepochybně požadovat, aby za účelem ověření této skutečnosti pořídil alespoň výpis z katastru nemovitostí, neboť takový postup vyžaduje vynaložení zcela minimálního úsilí oproti možnému riziku nadměrného zadlužení spotřebitele.

18. Nelze však v tomto ohledu přehlédnout, že žalovaným uváděný příjem byl v takové výši, že i při nadprůměrných nákladech na bydlení by mu zbývala stále dostatečná částka na běžné životní výdaje a splátku úvěru. Uvedenou výši příjmu žalobkyně ověřila na základě daňového přiznání za předchozí rok a výpisu z účtu za měsíc předcházející žádosti o úvěr. Takový postup je ovšem nutné z následujících důvodů považovat za nedostatečný.

19. Žalovaný nebyl zaměstnancem, ale osobou samostatně výdělečně činnou, tedy osobou, která nemá zajištěný pravidelný příjem. Jinými slovy osoba samostatně výdělečně činná nemá garantován (oproti zaměstnanci) měsíční mzdu/plat v pravidelné výši (jeho příjem je proměnný) a výše příjmu tedy může být nepravidelná. V takovém případě je nutné trvat na doložení příjmů za více měsíců před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, aby byl poskytnut dostatečný reprezentativní vzorek osvědčující schopnost dlouhodobě dosahovat určité výše příjmu. Výpovědní hodnota daňového přiznání je přitom oslabena v případě, že od zdaňovacího období uplynula doba takřka půl rok. Rovněž zkreslující můžou být údaje toliko za jeden měsíc. To je umocněno dále tím, že zůstatek na účtu z posledního (předchozího) měsíce činil 68,77 Kč. To samo o sobě indikuje značnou nepravidelnost příjmů a výdajů.

20. Jelikož soud posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, rozhodl pouze o vrácení poskytnuté jistiny ve výši 80 985 Kč, přičemž ve zbývajícím rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala poplatků ve výši 1 100 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč, dlužného pojistného ve výši 1 315 Kč a úroků z úvěru ve výši 3 275 Kč žalobu zamítnul. S ohledem na neplatnost smlouvy a nově stanovenou splatnost ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nelze konstatovat, že by se žalovaný ke dni vyhlášení tohoto rozsudku ocitl v prodlení, proto byla podaná žaloba zamítnuta co do žalobkyní požadovaného úroku z prodlení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. spisová značka).

21. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (opět srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. spisová značka). Žalovaný se ve věci nevyjádřil, byl neaktivní. Soud tedy mohl vycházet toliko ze skutečnosti, že žalovaný nebyl schopný původně sjednanou výši splátek splácet, nově stanovená výše musí být tedy nižší. Soud proto v daném případě rozdělil platební povinnost žalovaného do splátek po 2 000 Kč (avšak pod ztrátou výhody splátek), což je částka, kterou lze obecně považovat za přiměřenou.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyni, která měla ve věci úspěch jen částečný (z 68,60 %), přiznal soud náhradu účelně vynaložených nákladů v rozsahu 37,20 % (68,60 % - 31,40 %). Celkové náklady žalobkyně činí 21 945,30 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 396 Kč, z odměny zástupce za 3 úkony právní služby po 4 660 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) podle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ze 3 tzv. režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu a náhrady odpovídající 21 % DPH ve výši 315 Kč. Soudem přiznaných 26 % pak činí 8 163,70 Kč. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích prostřednictvím Okresního soudu v Českých Budějovicích. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat splnění této povinnosti cestou soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.