26 C 268/2026

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl soudcem Mgr. Tomášem Veselým ve věci žalobkyně: Jméno advokáta proti žalované: Jméno žalované A o zaplacení částky 52 002 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč, a to v měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku až do úplného zaplacení, splatných vždy k poslednímu dni příslušného kalendářního měsíce, a to pod ztrátou výhody splátek.

II. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení úroku ve výši 11 090,82 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 646,27 Kč a částky ve výši 2 002 Kč, spolu s úrokem ve výši 39,90 % ročně z částky 50 000 Kč od 16. 8. 2025 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 50 000 Kč od 16. 8. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 888,28 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit ji částku 52 002 Kč s příslušenstvím, jako nevypořádané nároky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, .) a žalovanou dne 2. 12. 2024 pod č. , hodnota, , na základě které poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky v celkové výši 50 000 Kč.

2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.

3. Soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a o. s. ř., neboť žalobkyně s tím souhlasila a žalovaná nereagovala na řádně doručenou výzvu soudu, zda s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí, ve lhůtě k tomu soudem stanovené, ačkoli součástí výzvy bylo poučení, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud mít za to, že s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí.

4. Soud ve věci zjistil tento skutkový stav:

5. Žalovaná uzavřela se právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, .) dne 2. 12. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované částku vše výši 50 000 Kč. Ta se zavázala uvedenou částku splatit v měsíčních splátkách (včetně pojištění) ve výši 2 689 Kč. Zároveň byly součástí předmětné smlouvy produktové podmínky, v nichž byla zanesena možnost předčasného zesplatnění celého úvěru v případě prodlení žalované (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , produktových podmínek, Přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli).

6. S ohledem na skutečnost, že žalovaná neuhradila žádnou splátku přistoupila právní předchůdkyně žalobkyně k zesplatnění celého úvěru ke dni 9. 7. 2025. Následně došlo smlouvou o postoupení pohledávek uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní dne 2. 9. 2025, přičemž tato skutečnost byla žalované oznámena právní předchůdkyní žalobkyně dne 11. 9. 2025 (zjištěno ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 9. 2025, Prohlášení o okamžité splatnosti zajišťovaného závazku a výzva k uhrazení dluhu, Oznámení o postoupení pohledávky).

7. K posouzení úvěruschopnosti žalované ze strany právní předchůdkyně žalobkyně uvedla žalobkyně (po výzvě soudu k doplnění těchto tvrzení), že tato vycházela z „databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“.

8. Soud má z předložených důkazů za prokázané, že došlo k uzavření shora uvedené smlouvy, jejíž podmínky žalovaná řádně nesplnila. Žalovaná přitom netvrdila, ani neprokazovala, že by po provedené výzvě čehokoliv na svůj dluh uhradila.

9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. S ohledem na to, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru se soud při právním posouzení nejprve zabýval otázkou vynaložení řádné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně.

13. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně uvádí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).

14. Ve vztahu k této míře péče, kterou je nutné k posouzení úvěruschopnosti vynaložit, hraje významnou roli výše uvažovaného spotřebitelského úvěru. Ostatně i Nejvyšší soud uvádí, že při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze pominout také výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiné v případě statisícových částek. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, tento přístup nejlépe odpovídá i závěrům Soudního dvora EU, k tomu podrobně Flídr, J. Ověření příjmů a výdajů při posouzení úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení. Právní rozhledy, 2022, č. 10, s. 343-355).

15. S ohledem na výše uvedené tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela toliko z „databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“ (přičemž takové výpisy ani nepředložila) je nutné dospět k závěru, že tato při zkoumání úvěruschopnosti žalované nevynaložila dostatečnou péči. Jak totiž vyplývá z výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i tuzemské dogmatiky, je údaje uváděné spotřebitelem nutné alespoň v určité minimální míře objektivně doložit.

16. V případě, že se pohybuje celková výše spotřebitelského (nehypotečního) úvěru v řádech tisíců či nízkých desetitisíců Kč, dostojí poskytovatel povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, pokud pomocí dokumentu vystaveného třetí osobou ověří alespoň jednu informaci sdělenou spotřebitelem, která má pro posouzení úvěruschopnosti klíčový význam, přičemž takovou informací bude zpravidla údaj o výši příjmů spotřebitele (srov. opět Flídr, J. Ověření příjmů a výdajů při posouzení úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení. Právní rozhledy, 2022, č. 10, s. 343-355). Takový podklad však žalobkyně nebyla schopna předložit.

17. Soud tedy posoudil výše uvedenou smlouva o spotřebitelském úvěru jako neplatnou podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a rozhodl pouze o vrácení poskytnuté jistiny ve výši 50 000 Kč, přičemž ve zbývajícím rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala úroku ve výši 11 090,82 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 646,27 Kč, poplatků ve výši 2 002 Kč a úroku ve výši 39,90 % ročně z částky 50 000 Kč od 16. 8. 2025 do zaplacení žalobu zamítnul.

18. S ohledem na neplatnost smlouvy a nově stanovenou splatnost ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nelze konstatovat, že by se žalovaná ke dni vyhlášení tohoto rozsudku ocitla v prodlení, proto byla podaná žaloba zamítnuta co do žalobkyní požadovaného úroku z prodlení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

19. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (opět srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Žalovaný se ve věci nevyjádřil, byl neaktivní. Soud proto v daném případě rozdělil platební povinnost žalovaného do splátek po 1 000 Kč (avšak pod ztrátou výhody splátek), což je částka, kterou lze obecně považovat za přiměřenou.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyni, která měla ve věci úspěch jen částečný (z 78,40 %), přiznal soud náhradu účelně vynaložených nákladů v rozsahu 56,80 % (78,40 % - 21, 60 %). Celkové náklady žalobkyně činí 3 223 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 081 Kč, z odměny zástupce za 3 úkony právní služby po 700 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ze 3 tzv. režijních paušálů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a náhrady odpovídající 21 % DPH ve výši 504 Kč. Soudem přiznaných 56,80 % pak činí 2 888,28 Kč. Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech. Zároveň byl zachován finanční limit vyjádřený v § 14b AT, když výše požadované jistiny se rovná 50 000 Kč a k příslušenství pohledávky při určení tarifní hodnoty nepřihlíží nepřihlíží