26 C 57/2026

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl soudcem Mgr. Tomášem Veselým ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného o zaplacení částky 7 000 Kč s příslušenstvím takto:

I. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 2 610 Kč, smluvního úroku z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 10 902,03 Kč od 19. 8. 2025 do 16. 11. 2025 a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 10 902,03 Kč od 17. 11. 2025 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 508,03 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 8 292,03 od 1. 8. 2025 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 111,20 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 13 190,03 Kč s příslušenstvím, představující nevypořádané nároky z úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalovaným a žalobce dne 7. 7. 2025 č. L997580, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 7 000 Kč. Předmětem žaloby jsou nevypořádané nároky z této smlouvy o úvěru.

2. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že uvedená smlouva je neplatná, neboť neobsahuje jeho vlastnoruční ani zaručený elektronický podpis. Dále uvedl, že výše úroků z prodlení je ujednána v rozporu s dobrými mravy.

3. Soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a o.s.ř., neboť žalobkyně i žalovaný s tím vyslovili souhlas (č. l. 4, resp. 17).

4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

5. Žalovaný uzavřel dne 7. 7. 2024 s žalobkyní prostřednictvím komunikace na dálku úvěrovou smlouvu č. , Anonymizováno, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit do 6. 8. 2025. Poplatek za sjednání a čerpání úvěru činil podle čl. 1 odst. 2 uvedené smlouvy částku ve výši 4542 Kč. Dále byl sjednán smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně ze součtu dlužné jistiny a poplatku za sjednání a čerpání úvěru po dobu prvních 90 dnů od data prodlení se splatností úvěru nebo jeho části, smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně ze součtu dlužné jistiny a poplatku za sjednání a čerpání úvěru od 91. dne prodlení do zaplacení úvěru nebo jeho části, a paušální poplatky ve výši 500 Kč za každou písemnou upomínku zaslanou k 5., 10., 15. a 20. dnu trvání prodlení. Žalovaný je od 16. 8. 1995 držitelem živnostenského oprávnění. Žalobkyně peněžní částku ve výši 7 000 Kč zaslala na účet žalovaného, ze kterého zároveň předtím byla provedena kontrolní platba na její účet. Žalovaný zároveň poskytl žalobkyni kopii svého občanského průkazu. Ke samotnému sjednání úvěru došlo dne 7. 7. 2024 tak, že byla nejprve ověřena identita žalovaného (prostřednictvím ověřovacího poplatku), následně došlo v klientské sekci ke sjednání samotné smlouvy o úvěru, přičemž žalovaný svojí vůli k uzavření smlouvy projevil zadáním „jedinečného autorizačního SMS kódu“, který mu byl předtím zaslán na verifikované telefonní číslo. Žalovaný do současné doby uhradil žalobkyni částku 2 610 Kč.

6. Žalovaný ve svém vyjádření předně brojí proti samotné existenci smlouvy, přičemž uvádí, že smlouva je „neplatná“, neboť neobsahuje „jeho vlastnoruční ani zaručený elektronický podpis“. Uvedené však vychází ze zaměňování dvou různých právních figur a to identity žalovaného a jeho podpisu (k tomu srov. Jareš, A., Korbel, F. Vztah elektronického podpisu a elektronické identifikace. Právní rozhledy, 2025, č. 13-14, s. 444; podrobně pak Korbel, F., Melzer, F., Bezouška, P. Elektronické podepisování, dostupné na Elektronické podepisování | Právo21 – Právo srozumitelně a pro všechny).

7. Na jedné straně stojí totiž identifikace osoby jako subjektu právního vztahu, na druhé straně pak její podpis, který stvrzuje její vůli. Identita žalovaného byla bezpečně prokázána poskytnutím fotokopie jeho občanského průkazu a prostřednictvím autorizačního poplatku z jeho účtu. Lze přitom připomenout, že na podnikatele lze klást ve vztahu ke standardu péče, který musí při svém jednání dodržet vyšší standardy než na nepodnikatele (k tomu srov. § 5 o. z.). Žalovaná tedy dostatečně prokázala ověření identity žalovaného při uzavření smlouvy, resp., že identifikační kód vedoucí k uzavření smlouvy pochází od žalovaného.

8. Druhou otázku pak představuje, zda zadání jedinečného autorizačního kódu má dostatečnou kvalitu, aby bylo možné hodnotit jej jako podpis žalovaného.

9. Ustanovení § 7 zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce („ZSVD“) stanoví, že k podepisování listin mezi soukromými osobami lze použít všechny typy elektronického podpisu, tedy i prostý elektronický podpis, který nenaplňuje požadavky kladené na vyšší formy elektronických podpisů (tj. zaručený elektronický podpis či kvalifikovaný elektronický podpis). Uvedený zákon tak zrovnoprávňuje při jednání v soukromoprávních vztazích všechny formy elektronického podpisu s vlastnoručním podpisem jednající osoby.

10. Základní formu elektronického podpisu nařízení EU, č. 910/2014 ze dne 23. července 2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES („eIDAS“), na které ZSVD navazuje, definuje velmi široce, neboť za elektronický podpis považuje jakákoliv „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena, a která podepisující osoba používá k podepsání“. Takovýmto prostým elektronickým podpisem tedy může být cokoli (jakákoli data), co někdo (podepisující osoba) vnímá jako svůj podpis, a také to takto použije – tak, že to „nějak přidruží“ k tomu, co chce podepsat (viz připojí či logicky spojí).

11. České právo tedy nezná pouze jeden druh elektronického podpisu, ale rozlišuje různé druhy, přičemž právní důsledky spojuje s jakýmkoliv elektronickým podpisem. Obyčejným, prostým elektronickým podpisem může být nejen např. skenovaný vlastnoruční podpis, nebo speciální kód (PIN, heslo, ID apod.), kterým osoba disponuje, ale i řetězec jednotlivých znaků tvořících jméno a příjmení v textu zprávy zaslané z určité adresy elektronické pošty (k tomu opět srov. Korbel, F., Melzer, F., Bezouška, P. Elektronické podepisování, dostupné na Elektronické podepisování | Právo21 – Právo srozumitelně a pro všechny).

12. Lze tedy uzavřít, že zadání originálního hesla žalovaným lze považovat za dostatečný podpis.

13. Než soud přistoupí k posuzování samotné smlouvy o úvěru, je nutné uvést, že žalovaný se žalobkyní tuto smlouvu uzavřel jako podnikatel (držitel živnostenského oprávnění), přičemž tuto skutečnost nijak nerozporoval. Neuplatní se tedy přísnější režim zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Nicméně to žalovaného (jak správně poukazuje) nezbavuje ochrany v případě, že některé ze smluvních ujednání je v rozporu s dobrými mravy.

14. Žalovaný namítá rozpor s dobrými mravy konkrétně v případě ujednání o výši úroků z prodlení. Otázkou přípustné výše úroku z prodlení s ohledem na korektiv dobrých mravů se Nejvyšší soud v případě závazku mezi podnikateli zabýval v rozsudku ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019. V něm v obecné rovině konstatoval, že při zkoumání souladnosti sjednané výše úroku z prodlení s dobrými mravy lze mimo jiné zohlednit to, že ve vztazích mezi podnikateli, kteří vystupují jako profesionálové, je obecně vnímání hranice jednání, které již není z pohledu dobrých mravů akceptovatelné, odlišné od vztahu nepodnikatelských, typicky vztahů spotřebitelských. Vždy je nutné pečlivě vážit okolnosti konkrétního případu s tím, že sám Nejvyšší soud nabídl kritéria, které je nutné vzít při posuzování souladnosti s dobrými mravy do úvahy.

15. Na prvním místě Nejvyšší soud uvádí důvody, které vedly ke sjednání výše úroku z prodlení, a to ve vztahu k plnění jeho funkcí v konkrétní věci. Právě skutečnost, zda konkrétní výše úroku ještě plní sankčně-motivační či kompenzační funkci je kritériem, které určuje, zda ji lze považovat za adekvátní či zda se již příčí dobrým mravům. Jako druhé kritérium uvádí rámcový rozsah očekávatelných škod na straně věřitele, v případě, že dlužník řádně a včas nesplní, neboť v případě vyšších hrozících škod lze akceptovat vyšší úrok z prodlení než v případě, kdy při prodlení dlužníka na straně věřitele žádné vyšší škody nebylo možné očekávat. V rámci tohoto kritéria lze přihlédnout i k tomu, jaký význam měl případný nesplacený dluh pro věřitele. Jako další kritérium Nejvyšší soud uvádí další obsah posuzované smlouvy, při kterém lze zohlednit sjednání dalších sankcí za prodlení plnící obdobné funkce (například smluvní pokuta) či zda byla pohledávka věřitele zajištěna. Zohlednit lze i obchodní zvyklosti stran a samotné okolnosti sjednávání. Konečně důležitou roli mohou hrát majetkové poměry účastníků v době uzavření smlouvy. V případě drobných podnikatelů může plnit sankčně-motivační funkci jiná výše úroku z prodlení než v případě velkých finančně zajištěných společností, naopak v případě menších podnikatelů může i nižší hrozící škoda způsobit značné následky na jejich činnosti, kterým může hrozba úroku z prodlení zamezit.

16. S ohledem na to, že se jedná o obsahovou kontrolu ujednání, lze přihlédnout jen k okolnostem, které existovaly v době uzavření smlouvy. Zároveň uvedená kritéria nelze chápat rigidně, ale je nutné je chápat jako určitý pohyblivý systém, když různá kritéria mohou být naplněna v různé intenzitě (ke kategorii pohyblivého systému k pohyblivému systému v tuzemské literatuře srov. Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 75-76 nebo Koziol, H. Flexibilní systém – zlatá střední cesta zákonodárství a právní nauky. Právník, 2018, č. 8, s. 625 a násl.). To pak determinuje posouzení souladu s dobrými mravy, neboť jsou-li některá kritéria naplněna ve velmi intenzivní míře, je tím vyvážena nižší intenzita dalších kritérií (popř. úplná absence naplnění) a ve výsledku je dán rozpor s dobrými mravy.

17. V projednávané věci jsou ve prospěch závěru o porušení dobrých mravů ve zcela zásadní míře naplněna kritéria škody hrozící žalobkyni, význam nesplaceného dluhu pro žalobkyni a majetkové poměry na její straně a na straně žalovaného, přičemž tato kritéria se vzájemně prolínají. Škoda hrozící nezaplacením poskytnuté peněžní částky na základě úvěrové smlouvy (7 000 Kč) je totiž s ohledem na majetkové poměry žalobkyně, která je společností s ručením omezeným, jejímž předmětem podnikání je právě poskytování úvěrů, zcela zanedbatelná. Naproti tomu žalovaný je živnostník, který se v době uzavření smlouvy o úvěru nenacházel v dobré majetkové situaci, na což lze usuzovat již se samotné výše poskytnutého úvěru. Sankčně-motivační či kompenzační účel úroků z prodlení tedy mohly plnit úroky z prodlení v podstatně nižší výši.

18. Soud proto dospěl k závěru o rozporu ujednání o výši smluvních úroků ve výše uvedeném znění s dobrými mravy podle § 580 o. z. Následkem toho nastupuje namísto neplatně smluvené výše úroku sazba stanovená nařízením vlády. Naopak odmítnout je potřeba případnou aplikaci § 577 o. z. (tu navrhuje (Horák, P. in Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č.

11. Dostupné na beck-online.cz.) a to primárně s poukazem na to, že redukce zachovávající platnost promítající se v § 577 o. z. nemá poskytovat ochranu právním jednáním, která na počátku byla nemravná (Skočovský, D. Soudní kontrola excesivních úroků z prodlení. Časopis pro právní vědu a praxi, 2021, č. 3, s. 483-519).

19. S ohledem na platné uzavření smlouvy žalobkyni vedle samotné nesplacené jistiny (7 000 Kč) dále náleží poplatek za sjednání a čerpání úvěru ve výši 3 902,03 Kč. Ačkoliv z výše uvedené smlouvy vyplynula vyšší výše tohoto poplatku, je soud částkou požadovanou žalobkyní vázán a nemůže ji přiznat více (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Nicméně od této částky soud odečetl (v souladu s pořadím stanoveným výše uvedenou smlouvou) částku již zaplacenou žalobcem ve výši 2 610 Kč. Dále žalobkyni náleží paušální poplatek (500 Kč) za každou písemnou upomínku zaslanou ke dni 5., 10., 15. a 20. dni trvání prodlení a smluvní úrok ve výši 288 Kč.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyni, která měla ve věci úspěch jen částečný (z 80 %), přiznal soud náhradu účelně vynaložených nákladů v rozsahu 60 % (80 % - 20 %). Celkové náklady žalobkyně činí 1852 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, z odměny zástupce za 3 úkony právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, předžalobní výzva) podle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ze 3 tzv. režijních paušálů po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a náhrady odpovídající 21 % DPH ve výši 252 Kč. Soudem přiznaných 60 % pak činí 1 111,20 Kč. Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech.

21. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř.

22. Pro úplnost pak soud uvádí, že odvolání není přípustné, neboť k příslušenství pohledávky se při zkoumání hranice bagatelnosti nepřihlíží (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Poplatek za sjednání a čerpání úvěru přitom svou povahou představuje úrok, který představuje typické příslušenství pohledávky (§ 513 o. z.). I v případě, že by se o příslušenství pohledávky nejednalo, docházelo by zde navíc ke tzv. štěpení nároků, tedy by pro každou částku byla hranice bagatelnosti zkoumána zvlášť (ke štěpení nároků např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018).