31 C 68/2024

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Bartizalové, Ph.D. a členek senátu Vladimíry Lieblové a Ing. Ivety Švecové ve věci žalobkyň: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 Jméno zainteresované osoby 1/0 Datum narození zainteresované osoby 1/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupena Jméno zainteresované osoby 0/0 Anonymizováno proti žalované: Anonymizováno , IČO zainteresované společnosti 0/0 bytem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupena Jméno zainteresované osoby 2/0 Adresa zainteresované osoby 2/0 o vyplacení zaměstnaneckých benefitů a dlužné části mzdy

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) částku ve výši 262,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve vztahu k žalobkyni a) se žaloba co do částky 16 236 Kč zamítá.

III. Ve vztahu k žalobkyni b) se žaloba zcela zamítá.

IV. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 4 160 Kč a žalobkyně b) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3 600 Kč, a to každá z nich do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalované.

1. Žalobkyně se jakožto bývalé zaměstnankyně žalované podanou žalobou domáhaly, aby jim ze strany žalované byla doplacena náhrada za neposkytnutý příspěvek na stravování, a to v případě žalobkyně a) ve výši 16 236 Kč a v případě žalobkyně b) ve výši 8 118 Kč. Žalobkyně a) se pak podanou žalobou domáhala rovněž úhrady částky 262,50 Kč jakožto nenavýšené mzdy za měsíc září 2023.

2. Žalobkyně a) podle svého tvrzení pracovala pro žalovanou na pozici pokladní v , Anonymizováno, , právnická osoba, v období od 16. 3. 2020 do 29. 2. 2024, a to se sjednanou kratší týdenní pracovní dobou 10 hodin. Po dohodě přitom mohla být týdenní pracovní doba i delší, k čemuž dle žalobkyně a) poměrně často docházelo. Sjednaná mzda měla činit do 31. 10. 2022 částku 120 Kč za hodinu, od 1. 11. 2022 pak částku 130 Kč za hodinu. V září 2023 bylo dle žalobkyně a) v bulletinu žalované zaměstnancům sděleno, že všem zaměstnancům bude od září 2023 navýšena mzda o 1 000 Kč, žalobkyni a) však navýšena nebyla. Dle tvrzení žalobkyně a) mají zaměstnanci pracující u žalované na plný úvazek povinnost odpracovat 160 hodin měsíčně. Navýšení mzdy o 1 000 Kč tak představuje navýšení o částku 6,25 Kč za hodinu. Žalobkyně měla v září 2023 odpracovat 42 hodin, její mzda za měsíc září tak měla být navýšena o 262,50 Kč. Zároveň žalobkyni a) dle jejího tvrzení nebyl až do 1. 10. 2023 poskytován příspěvek na stravování v podobě stravenek, který však prý dle kolektivní smlouvy žalované jiným zaměstnancům poskytován byl. Žalovaná na stravování zaměstnancům přispívala částkou 66 Kč za jednu směnu přesahující 3 hodiny. Žalobkyně údajně takových směn odpracovala za období od března 2021 do září 2023 celkem 246, v podané žalobě tak na náhradě příspěvku na stravné za toto období požadovala částku 16 236 Kč.

3. U žalované pracovala dle podané žaloby v předmětném období také žalobkyně b). V září 2023 již měl být její pracovní poměr u žalované ukončen, navýšení mzdy se jí tak netýká. Požadovala tak toliko náhradu za příspěvek na stravování, a to ve výši 8 118 Kč, k níž došla totožným výpočtem jako žalobkyně a), tj. součinem částky 66 Kč a odpracovaných směn delších než 3 hodiny za dobu svého pracovního poměru u žalované.

4. Žalovaná nároky žalobkyň neuznala. Jde-li o navýšení mzdy, upozornila na skutečnost, že žalobkyni a) byla mzda zvýšena v roce 2022. Uznala, že v elektronickém časopisu skutečně vyšel článek o zvýšení mezd všem zaměstnancům o 1 000 Kč od 1. 9. 2023, uvedla však, že v kolektivní smlouvě se pod pojmem zaměstnanec rozumí zaměstnanec s tarifní mzdou, nikoli zaměstnanec s hodinovou mzdou, který je označován jako brigádník. Všem zaměstnancům s tarifní mzdou pak měl být mzdový základ o 1 000 Kč skutečně zvýšen, a to na základě dodatku ke kolektivní smlouvě ze dne 1. 9. 2023. Obě žalobkyně měly pracovní poměr sjednaný v rozsahu 10 hodin týdně a hodinovou mzdu, když dle kolektivní smlouvy pro rok 2023–2024 se jejich mzda měla pohybovat v rozpětí mezi 105 a 160 Kč. Dle žalované mzda žalobkyně a) tomuto rozpětí odpovídala. Jde-li o příspěvek na stravování formou stravenek, žalovaná odkázala na kolektivní smlouvu, která výslovně uvádí, že příspěvek na stravování formou stravenek nenáleží zaměstnancům se sjednanou hodinovou mzdou. Nejedná se přitom dle žalované o příspěvek nárokový ze zákona, když žalovaná se rozhodla neposkytovat příspěvek zaměstnancům se sjednanou hodinovou mzdou, kam spadaly také žalobkyně. Údajně v reakci na novelu zákoníku práce a změnu interní politiky žalované začaly být stravenky od 1. 10. 2023 poskytovány i zaměstnancům se sjednanou hodinovou pracovní dobou a stejně tak zaměstnaným na některou z dohod, nikoli však zpětně.

5. Soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a o.s.ř., neboť s tím souhlasili všichni účastníci a ve věci bylo možné rozhodnout pouze na základě účastníky předložených listinných důkazů.

6. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:

7. Žalobkyně a) byla od 16. 3. 2020 do 29. 2. 2024 v pracovním poměru u žalované na pozici pokladní, a to se sjednanou kratší pracovní dobou 10 hodin týdně (zjištěno z Pracovní smlouvy ze dne 16. 3. 2020, č.l. 3-4 a výpovědi z pracovního poměru, č.l. 5). Její mzda činila do 31. 10. 2022 částku 120 Kč za hodinu, od 1. 11. 2022 pak částku 130 Kč za hodinu (zjištěno ze mzdových výměrů ze dne 16. 3. 2020 a ze dne 1. 11. 2022, č.l. 4 a 9). Žalovaná ve svém elektronickém časopise zveřejnila článek, který uváděl, že na základě rozhodnutí generálního ředitele žalované bude každému zaměstnanci navýšen základ mzdy o 1 000 Kč, a to od 1. září (zjištěno z fotografie elektronického časopisu žalované, č.l. 80). Dodatkem č. , hodnota, bylo změněno ustanovení kolektivní smlouvy žalované uzavřené na rok 2023–2024, a to část IV., Díl 1, Čl. 1, v němž došlo s účinností ke dni 1. 9. 2023 ke zvýšení základní mzdy pro zaměstnance zařazené do tarifních tříd, a to o 1 000 Kč (zjištěno z Kolektivní smlouvy pro rok 2023–2024, č.l. 81–94 a Dodatku č. 1 ze dne 1. 9. 2023, č.l. 52). V období od března 2021 do září 2023 odpracovala žalobkyně a) u žalované celkem 253 směn, konkrétně v září roku 2023 to pak bylo 7 směn v celkové délce 42 hodin (zjištěno z mzdových listů za rok 2021, 2022 a 2023, č.l. 11-13).

8. Žalobkyně b) byla od 7. 12. 2019 do 30. 6. 2023 v pracovním poměru u žalované na pozici prodavač, a to se sjednanou kratší pracovní dobou 10 hodin týdně (zjištěno z Pracovní smlouvy ze dne 7. 12. 2019, č.l. 6–7 a mzdového listu za rok 2023, č.l. 29). Její mzda činila částku 120 Kč za hodinu (zjištěno ze mzdového výměru z 7. 12. 2019, č.l. 7). V období od března 2021 do června 2023 odpracovala žalobkyně b) u žalované celkem 123 směn (zjištěno z mzdových listů za rok 2021, 2022 a 2023, č.l. 27-29).

9. Všechny kolektivní smlouvy žalované za období 2020–2024 obsahují ustanovení Části IV., Dílu 1, Čl. 10, které upravuje odměňování brigádníků, když mj. uvádí, že „mzda pro brigádníky, tedy zaměstnance, kteří chodí pouze několik hodin v týdnu je hodinová. Hodinovou mzdu si stanoví každý příslušný vedoucí mzdovým návrhem v rozmezí 105–160 Kč na hodinu. (…) Brigádníkům nenáleží příspěvek na stravování formou stravenek.“ (zjištěno z kolektivních smluv za období 2021/2022, č.l. 38–51, za období 2022/2023, č.l. 53–65, za období 2020/2021, č.l. 66–79 a za období 2023/2024, č.l. 81–94). Zaměstnanci byli prostřednictvím vyvěšené informace informováni, že od října 2023 na základě změny legislativy náleží zaměstnancům se smlouvou na 10 hodin (brigádníkům) a zaměstnancům na dohodu příspěvek na stravování ve výši 120 Kč denně, pokud odpracují více než 3 hodiny, když zaměstnanec si přispívá částkou 54 Kč a 66 Kč doplatí žalovaná (zjištěno z fotografie vyvěšené informace, č.l. 19).

10. Žalobkyně a) předala dne 24. 10. 2023 žalované písemnou stížnost, v níž žádala mj. jednak poměrné navýšení mzdy v návaznosti na informaci v bulletinu o zvýšení mzdy všem zaměstnancům o 1 000 Kč a rovněž požadovala pro sebe a svou dceru, žalobkyni b), doplacení příspěvku na stravování, který jim až do října 2023 nebyl vyplácen (zjištěno z přípisu ze dne 24. 10. 2023, č.l. 16). Žalovaná reagovala prostřednictvím své právní zástupkyně přípisem ze dne 12. 12. 2023, kdy žalobkyni a) sdělila, že k poskytování stravenek od 1. 10. 2023 došlo na základě novelizace zákoníku práce, když zpětné vyplacení příspěvku na stravné není možné, protože v předchozí době na stravenky podle kolektivní smlouvy nebyl nárok. Šlo-li o navýšení mezd, žalovaná žalobkyni a) upozornila, že bulletin má pouze informační charakter, potvrdila však, že k navýšení o 1 000 Kč došlo, a to u tzv. tarifních mezd (zjištěno z odpovědi na stížnost ze dne 12. 12. 2023, č.l. 17).

11. Podle § 110 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „ZP“): „Za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda, plat nebo odměna z dohody.“ Odst. 2 téhož ustanovení pak stanoví, že „stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce.“12. Podle § 236 odst. 1 ZP: Zaměstnavatel je povinen umožnit zaměstnancům ve všech směnách stravování; tuto povinnost nemá vůči zaměstnancům vyslaným na pracovní cestu.“ Dle odst. 2 „Bylo-li to dohodnuto v kolektivní smlouvě nebo stanoveno ve vnitřním předpisu, poskytuje se zaměstnancům stravování; zároveň mohou být dohodnuty nebo stanoveny další podmínky pro vznik práva na toto stravování a výše finančního příspěvku zaměstnavatele, jakož i bližší vymezení okruhu zaměstnanců, kterým se stravování poskytuje, organizace stravování, způsob jeho provádění a financování zaměstnavatelem, nejsou-li tyto záležitosti upraveny pro určený okruh zaměstnavatelů zvláštním právním předpisem. Tím nejsou dotčeny daňové předpisy.“ Odst. 3 pak stanoví, že „bylo-li to dohodnuto v kolektivní smlouvě nebo stanoveno ve vnitřním předpisu, může být cenově zvýhodněné stravování poskytováno: a) bývalým zaměstnancům zaměstnavatele, kteří u něj pracovali do odchodu do starobního důchodu nebo invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně, b) zaměstnancům po dobu čerpání jejich dovolené a c) zaměstnancům po dobu jejich dočasné pracovní neschopnosti.“13. Z provedeného dokazování vyplývá, že obě žalobkyně byly po určitou dobu zaměstnankyněmi žalované, a to se sjednanou kratší pracovní dobou 10 hodin týdně. Takové zaměstnance přitom kolektivní smlouvy žalované označují jako brigádníky.

14. Soud se nejprve zabýval otázkou zvýšení mzdy, které nárokovala toliko žalobkyně a) neboť žalobkyně b) již v době, kdy ke zvýšení mezd došlo (září 2023), nebyla u žalované zaměstnána. Ustanovení § 110 ZP vyjadřuje jednu ze základních zásad pracovního práva, a sice že za stejnou práci náleží stejná odměna. Tuto zásadu je přitom nutno respektovat nejen při stanovování mzdy, ale rovněž při jejím zvyšování. Žalovaná informovala své zaměstnance o tom, že každému zaměstnanci bude zvýšen základ mzdy o 1 000 Kč, byť (jak sama upozorňuje) pouze v časopise s informativní povahou. Přesto se jednalo o informaci, k níž měli přístup všichni zaměstnanci, tj. včetně tzv. brigádníků, když v informaci nebylo nijak upřesněno, že jim základ mzdy zvyšován nebude. Dodatkem č. 1 ke kolektivní smlouvě na období 2023/2024 však byl základ takto zvýšen pouze zaměstnancům pracujícím na plný úvazek, nikoli tedy zaměstnancům s kratší pracovní dobou – jako byla právě žalobkyně a) - či zaměstnancům pracujícím na některou z dohod, a to bez toho, aby byla tato skutečnost ze strany žalované jakkoli odůvodněna. Nejvyšší soud přitom již v minulosti judikoval, že „jestliže zaměstnavatel bez věcných důvodů zaměstnanci stanoví či s ním sjedná odměnu za práci, která je v porovnání s ostatními zaměstnanci vykonávajícími stejnou práci nebo práci stejné hodnoty v rozporu se zásadou rovného zacházení, jde o porušení právní povinnosti a zaměstnanec, který byl nerovným zacházením postižen, má právo domáhat se náhrady takto vzniklé újmy podle ustanovení § 265 odst. 2 zák. práce.“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3976/2013 ze dne 6. 8. 2015). Je tedy patrné, že jsou-li ve mzdách zaměstnanců činěny rozdíly, musí pro to být dán věcný důvod. Jediným patrným rozdílem mezi žalobkyní a) a ostatními pokladními je přitom délka sjednané týdenní pracovní doby, ta však byla, jak uvádí žalobkyně a), často fakticky vykonávána v mnohem větším než v pracovní smlouvě sjednaném rozsahu, což je patrné rovněž ze mzdových listů doložených žalobkyní a). Soud upozorňuje, že i v případě, pokud by žalobkyně a) pracovala u žalované na základě některé z dohod, měla by za stejnou práci nárok na stejnou, resp. srovnatelnou odměnu, viz např. „Z § 110 odst. 1 lze dovodit, že rovné odměňování má být zajištěno bez ohledu na charakter pracovněprávního vztahu, na jehož základě je práce vykonávána. Zaměstnavatel je proto povinen při sjednávání odměny z dohody (§ 138) respektovat kritéria náročnosti práce stanovená v § 110 a dodržovat zásadu stejné odměny za stejnou práci a za práci stejné hodnoty nejen při porovnávání odměn v rámci tohoto pracovněprávního vztahu, ale sjednané odměny z dohod musejí být srovnatelné se mzdou nebo platem, a to jak pokud jde o určující hlediska, tak i o jejich výši“. Tím spíše je tak na této zásadě nutné trvat za situace, když žalobkyně a) byla u žalované zaměstnána na základě pracovní smlouvy, pouze s kratší pracovní dobou, nadto za situace, kdy bylo navýšení všem zaměstnancům de facto přislíbeno. Vzhledem k výše uvedenému tak soud dal žalobkyni a) za pravdu ohledně jejího nároku na doplatek mzdy za měsíc září roku 2023.

15. Žalobkyně náhradu mzdy požaduje za měsíc září 2023, který měl 20 pracovních dní, při směně o délce 8 hodin (tato délka směny přitom odpovídá standardní 40hodinnové týdenní pracovní době, která je uvedena v Části III., Čl. I kolektivních smluv žalované) tak zaměstnanci žalované odpracovali 160 hodin. Zvýšení mezd o 1 000 Kč tak odpovídá zvýšení o 6,25 Kč na hodinu. Žalobkyně dle mzdového listu za rok 2023 odpracovala v září 2023 celkem 42 hodin, což odpovídá částce požadované v žalobě.

16. Poněkud odlišná je situace podle názoru soudu v případě příspěvku na stravování. Zaměstnavatel má ze zákona toliko povinnost zaměstnancům stravování umožnit, není povinen jej ani zajišťovat, ani financovat. Finanční příspěvek však zaměstnavatel ze své vůle může zaměstnancům poskytovat jako tzv. benefit, a to na základě vnitřního předpisu či kolektivní smlouvy. Již samotné zákonné ustanovení přitom naznačuje („jakož i bližší vymezení okruhu zaměstnanců, kterým se stravování poskytuje“) a komentářová literatura dále rozvádí, že se počítá s tím, že zaměstnavatel v kolektivní smlouvě může sjednat například i minimální délku směny, za kterou bude finanční příspěvek poskytovat, resp. okruh osob, kterým tento příspěvek bude poskytován, viz např.:„zde (pozn. ve vnitřním předpisu či kolektivní smlouvě) by zaměstnavatel měl sjednat nebo stanovit: (…) – minimální délku směny, za kterou bude finanční příspěvek poskytnut (dle daňových předpisů minimálně 3 hodiny, zaměstnavatel si může sjednat jako minimum například 5 či 6 odpracovaných hodin),- okruh osob, kterým bude stravování poskytováno (pouze zaměstnancům v pracovním poměru, nebo i zaměstnancům pracujícím na dohodu o provedení práce či dohodu o pracovní činnosti, případně také bývalým zaměstnancům, kteří u zaměstnavatele pracovali do odchodu do starobního nebo invalidního důchodu, pouze zaměstnancům pracujícím na pracovišti zaměstnavatele, a nikoliv na home officu).“Je tak patrné, že zaměstnavateli je poskytnut poměrně široký prostor pro rozhodnutí, kterým zaměstnancům bude finanční příspěvek na stravování poskytován (samozřejmě za podmínky, že takové rozhodnutí nebude diskriminační). Takové rozhodnutí přitom v předmětném případě zaměstnavatel učinil (nutno navíc upozornit, že formou kolektivní smlouvy, tj. nikoli vlastním jednostranným rozhodnutím, ale na základě jednání s odborovou organizací), když kolektivní smlouva stanoví, že brigádníkům nebude příspěvek na stravování formou stravenek poskytován. Nejde tak ani o případ, kdy by to byly právě jen žalobkyně, které by příspěvek na stravování v podobě stravenek od žalované nedostávala. Z výše uvedených důvodů tak u těchto žalobkyněmi uplatněných nároků soud dospěl k závěru, že nejsou oprávněné a žalobu v případě obou žalobkyň zamítnul.

17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a 3 o.s.ř. Ve vztahu k žalobkyni b) byla žalovaná zcela úspěšná, ve vztahu k žalobkyni a) pak byla neúspěšná pouze v nepatrné části (představující cca 1,5 %), z tohoto důvodu jí soud přiznal ve vztahu k oběma žalobkyním právo na plnou náhradu nákladů řízení. Odměnu advokáta s ohledem na fakticky samostatné procesní postavení každé z žalobkyň (vyjádřené například i oddělenou poplatkovou povinností), kdy každá uplatňuje svůj samostatný nárok, je nutné počítat samostatně z předmětu řízení daného částkou, kterou v žalobě každá z žalobkyň po žalované požadovala. Ve vztahu k žalobkyni a) přitom byly náklady řízení žalované představovány odměnou zástupkyně za 2 úkony právní služby po 1 780 Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ze dne 25. 6. 2024) podle § 7 bod 5 a vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, 2 tzv. režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Ve vztahu k žalobkyni b) pak byly náklady řízení představovány odměnou zástupkyně za 2 úkony právní služby po 1 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání ze dne 25. 6. 2024) podle § 7 bod 4 a vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, 2 tzv. režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu.