9 C 195/2020

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Hrdinové a přísedících Mgr. Jindřišky Maršíkové a Mgr. Hermíny Malátové v právní věci žalobce: ; celé jméno žalobce , narozený dne datum , bytem adresa žalobce , právně zastoupeného anonymizováno jméno příjmení , advokátkou, se sídlem adresa , proti; žalované: ; právnická osoba , IČO , se sídlem adresa žalované , právně zastoupené anonymizováno jméno příjmení , advokátkou, se sídlem adresa , o neplatnosti výpovědi,

I. Žaloba, aby bylo určeno, že výpověď datovaná dne [datum] a doručená žalobci je neplatná, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované.

1. Dne [datum] byla Okresnímu soudu v Českých Budějovicích doručena žaloba o neplatnost výpovědi, kdy se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž bude určeno, že výpověď doručená žalobci v době pracovní neschopnosti dne [datum] je neplatná. Žalobce uvedl, že pracuje u žalované společnosti na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] na pozici [příjmení] [anonymizována dvě slova] – [anonymizováno]. Žalobce byl dne [datum] předvolán k nadřízenému, kde mu bylo sděleno, že je s ním okamžitě zrušen pracovní poměr z toho důvodu, že je jediným společníkem a jednatele [právnická osoba], kdy provozuje výdělečnou činnost shodnou s předmětem činnosti zaměstnavatele a že tak může činit pouze s písemným souhlasem zaměstnavatele, povinen je akceptovat ceník zboží zaměstnavatele. Žalobce napadl platnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích, která je projednávána pod spisovou značkou [spisová značka] Vedle okamžitého zrušení pracovního poměru v době pracovní neschopnosti žalobce žalovaná vyslala do bytu žalobce dva své zaměstnance s výpovědí ze strany zaměstnavatele pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů ve smyslu ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce se stejnými důvody jako při okamžitém zrušení pracovního poměru. S chybným poučením tak, že ač byla výpověď doručena v době pracovní neschopnosti, skončí po uplynutí dvou měsíců. Žalobce návštěvu chápal jako nabídku dohody o ukončení pracovního poměru, listinu nepodepsal. Teprve v průběhu soudního sporu o okamžité zrušení pracovního poměru žalobce pochopil, že mu byla dána výpověď. Žalobce byl v době doručení výpovědi v pracovní neschopnosti, byla mu prostřednictvím svědků doručena výpověď v ochranné době specifikované v ustanovení § 53 odst. 1 zákoníku práce. Žalobce byl v pracovní neschopnosti od [datum] do [datum], výpověď je datována [datum]. Výpovědní lhůta žalobci počala běžet dnem [datum] a skončila [datum], takže žaloba je podávána v zákonné lhůtě.

2. Právní zástupkyně žalované podala ve věci vyjádření dne [datum]. Kromě dalšího žalovaná namítá, že lhůta pro podání žaloby na neplatnost výpovědi ve smyslu § 72 zákoníku práce již uplynula. Ustanovení § 72 zákoníku práce stanoví, že neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí může zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. V případě výpovědi, která byla doručena dne [datum], výpovědní doba začala běžet [datum] a pracovní poměr výpovědí skončil dne [datum]. Žaloba na určení neplatnosti výpovědi tak mohla být podána nejpozději do [datum]. Právní zástupkyně žalované zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, například 21 Cdo 1975/2018 ze dne 28. 8. 2018, kdy Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že žaloba byla podána po lhůtě a zdůraznil, že ustanovení § 53 odst. 2 zákoníku práce neslouží k prodlužování lhůty k podání žaloby na určení neplatnosti, nadto byla výpověď dána z důvodu, na který se zákaz výpovědi podle § 53 nevztahuje. Dále se ve vyjádření uvádí, že žalobce i přes svou dočasnou pracovní neschopnost se společně se svou právní zástupkyní aktivně účastnil všech jednání vedených pod sp. zn. [spisová značka] (3 jednání), kde se řešila neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. Výpověď měl žalobce i jeho právní zástupkyně k dispozici a opakovaně se o ní zmiňovali, jestliže ji žalobce považoval za neplatnou, nic žalobci nebránilo proti ní postupovat, jak mu zákon umožňuje.

3. V průběhu jednání dne [datum] uvedla právní zástupkyně žalobce, že očekává sdělení stanoviska senátu k otázce včasnosti žaloby. I poté, kdy bylo sděleno stanovisko soudu, že je nahlíženo na podání žaloby z hlediska její včasnosti jako na podání žaloby opožděně, setrvala právní zástupkyně žalobce na tom, aby o věci rozhodl soud.

4. Z písemnosti datované [datum] a adresované [celé jméno žalobce] bylo soudem zjištěno, že je označena jako výpověď ze strany zaměstnavatele pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci ve smyslu ustanovení § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů.

5. Ke způsobu doručení výpovědi uvedla právní zástupkyně žalované, že mají k dispozici protokol, z něhož vyplývá, že za přítomnosti svědků byla žalobci předávána výpověď a žalobce odmítl tuto výpověď převzít. Právní zástupkyně žalované neměla v průběhu jednání tento protokol s sebou, ale poukázala na to, že v samotné žalobě o neplatnost výpovědi je uváděno, že byla žalovanému doručována výpověď z pracovního poměru, dále se o doručení výpovědi hovořilo v předchozím řízení ve věci [spisová značka], kdy je to uváděno v protokole o jednání ze dne [datum]. Právní zástupkyně žalobce uvedla, že výpověď byla žalobci podávána s datem [datum], ale žalobce tuto výpověď odmítl převzít.

6. Vzhledem k tomu, že se soud zabýval otázkou, zda byla žaloba o neplatnost výpovědi z pracovního poměru podána včas a dospěl k závěru o opožděném podání žaloby, nebyly zkoumány další skutečnosti.

7. Podle ustanovení § 72 zákona č. 262/2006 Sb. zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec, uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Dle § 53 odst. 1 zákoníku práce zakazuje se dát zaměstnanci výpověď v ochranné době, tj. v době, kdy je zaměstnanec uznán dočasně práce neschopným, pokud si tuto neschopnost úmyslně nepřivodil nebo nevznikla-li tato neschopnost jako bezprostřední následek opilosti zaměstnance nebo zneužití návykových látek, a v době od podání návrhu na ústavní ošetřování nebo od nástupu lázeňského léčení až do dne jejich ukončení. Podle § 54 písm. d) zákoníku práce zákaz výpovědi podle § 53 se nevztahuje na výpověď danou zaměstnanci pro jiné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci (§ 52 písm. g) nebo porušení jiné povinnosti zaměstnance stanovené v § 301 a zvlášť hrubým způsobem (§ 52 písm. h)); to neplatí, jde-li o těhotnou zaměstnankyni, zaměstnankyni čerpající mateřskou dovolenou, nebo zaměstnance anebo zaměstnankyni, kteří čerpají rodičovskou dovolenou.

8. Soud v tomto případě zjistil, že žalobci byla dána výpověď datovaná [datum] v době, kdy byl žalobce v dočasné pracovní neschopnosti, která počala běžet od [datum]. Vzhledem k uplatněnému výpovědnímu důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce se však podle § 54 zákoníku práce na žalobce nevztahoval zákaz výpovědi. Výpovědní doba počala běžet [datum], když ve smyslu § 51 odst. 2 zákoníku práce výpovědní doba začíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce, s výjimkami vyplývajícími z § 51a, § 53 odst. 2, § 54 písm. c) a § 56 (výpovědní doba dle § 51 odst. 1 činí 2 měsíce). Vzhledem k začátku běhu výpovědní doby dvou měsíců je zřejmé, že pracovní poměr výpovědí skončil dne [datum], avšak žaloba byla podána u soudu až dne [datum]. Lze uvést, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, který je dovolacím soudem, není pochyb o tom, že lhůta k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou uvedené v ustanovení § 72 zákoníku práce je lhůtou prekluzivní. Bylo-li právo na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zákoníku práce uplatněno po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne. Z ustanovení § 72 zákoníku práce vyplývá, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu o určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný. Dvouměsíční lhůta podle ustanovení § 72 zákoníku práce je lhůtou hmotněprávní, a proto účastník, který se domáhá neplatnosti rozvázání pracovního poměru, musí uplatnit svůj nárok žalobou u soudu tak, aby žaloba došla na soud nejpozději v poslední den lhůty, na rozdíl od lhůt procesních tedy nepostačuje, aby žaloba byla v poslední den lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost ji soudu doručit. Není-li nárok uplatněn včas, právo na určení neplatnosti právního jednání směřujícího k rozvázání pracovního poměru zaniká a rozvázání pracovního poměru, i kdyby bylo postiženo vadami, je platné a účinné. Nelze souhlasit se žalobcem, jestliže v žalobě dovozoval, že v době doručení výpovědi byl v pracovní neschopnosti, která trvala až do [datum], a že tak výpovědní lhůta žalobci počala běžet až dnem [datum]. Je nutno uvést, že se zde nejedná o případ vymezený v ustanovení § 53 odst. 2 zákoníku práce, kdy byla-li dána zaměstnanci výpověď před počátkem ochranné doby tak, že by výpověď měla uplynout v ochranné době, ochranná doba se do výpovědní doby nezapočítává a pracovní poměr skončí teprve uplynutím zbývající části výpovědní doby po skončení ochranné doby, ledaže zaměstnanec sdělí zaměstnavateli, že na prodloužení pracovního poměru netrvá. U žalobce byla dána výpověď v době dočasné pracovní neschopnosti, tedy nikoliv před počátkem ochranné doby, navíc vzhledem k uplatněnému výpovědnímu důvodu se na žalobce nevztahuje zákaz výpovědi podle § 53. Příkladně lze také zmínit Usnesení Ústavního soudu I. ÚS 3678/18, kdy se sice jednalo o jinou situaci na straně zaměstnankyně (stěžovatelka byla v době doručení výpovědi těhotná), stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti dovolávala toho, že zákaz započtení ochranné doby do výpovědní doby podle § 53 se má uplatnit i v případě, že byla dána výpověď z pracovního poměru v ochranné době, kdy Ústavní soud shledal ústavně konformním závěr městského soudu a Nejvyššího soudu, podle kterého § 53 odst. 2 zákoníku práce lze – podle jeho výslovného znění – aplikovat jen na případy, kdy byla zaměstnanci dána výpověď před počátkem ochranné doby. Jak v odůvodnění napadaného usnesení uvedl Nejvyšší soud, § 53 odst. 2 zákoníku práce by se uplatnil tehdy, pokud by zaměstnankyně otěhotněla až v průběhu výpovědní doby. Naopak v případě, kdy je zaměstnankyni dána výpověď v době, kdy je již těhotná, jako tomu bylo u stěžovatelky, je to důvod pro vyslovení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. V takovém případě je na zaměstnankyni, aby neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí uplatnila podle § 72 zákoníku práce u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Tedy vztaženo na případ žalobce (odhlédnuto od toho, že zákaz výpovědi podle § 53 se nevztahuje na výpověď danou zaměstnanci pro jiné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci § 52 písm. g)) v případě výpovědi dané zaměstnanci v době, kdy je již uznán dočasně práce neschopným, je to důvod pro vyslovení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a tak, jak se uvádí v ustanovení Nejvyššího soudu 21 Cdo 1975/2018, musí zaměstnanec ve lhůtě dvou měsíců podle § 72 zákoníku práce podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný, aby tak zabránil tomu, že nastanou právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po uplynutí dvouměsíční lhůty se již nemůže soud otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou. S tímto závěrem tedy soud zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi.

9. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení. Soud neshledal důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, jak se domáhala právní zástupkyně žalobce ve svém závěrečném přednesu. Právní zástupkyně žalované se k tomu vyjádřila, že požaduje přiznání nákladů řízení v souvislosti s právním zastoupením žalované, neboť procesní zavinění je na straně žalobce, který byl upozorňován na to, že nebyla dodržena lhůta pro podání žaloby o neplatnost výpovědi, přesto byla tato žaloba žalobcem podána a z důvodu opožděného podání byla nakonec žaloba zamítnuta. Pokud jde o výši nákladů, jedná se o odměnu podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif), kdy odměna za jeden úkon právní služby činí [částka] bez DPH (dle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu), kdy byly provedeny dva úkony právní služby, a to vyjádření žalované ve věci samé a účast na jednání dne [datum], dále 2x náhrada hotových výdajů po [částka] za úkon, náhrada za zmeškaný čas při sazbě [částka] za každou i započatou půlhodinu celkem za 6 půlhodin částka [částka]. Dále cestovní výdaje, kdy se jedná o jízdu vozidlem Škoda Kodiaq s kombinovanou spotřebou dle technického průkazu 5,7 l [číslo] km, cena jednoho litru PHM dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. [částka], základní náhrada za jeden kilometr jízdy [částka]. Trasa [obec] – [obec] a zpět, počet kilometrů 120, náhrada opotřebení automobilu [částka], náhrada PHM [částka]. Advokátka osvědčila, že je plátcem DPH, takže tato jí byla přiznána ve výši 21 % s odkazem na ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. (částka [částka]). Náklady řízení celkem ve výši [částka] je žalobce povinen zaplatit v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalované s odkazem na ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.