9 C 195/2020

Plný text

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Hrdinové a přísedících Mgr. Jindřišky Maršíkové a Mgr. Hermíny Malátové v právní věci žalobce: ; celé jméno žalobce, narozený dne datum, bytem adresa žalobce, právně zastoupeného anonymizováno jméno příjmení, advokátkou, se sídlem adresa, proti; žalované: ; právnická osoba, IČO, se sídlem adresa žalované, právně zastoupené anonymizováno jméno příjmení, advokátkou, se sídlem adresa, o neplatnosti výpovědi,

I. Žaloba, aby bylo určeno, že výpověď datovaná dne datum a doručená žalobci je neplatná, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku částka do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované.

1. Dne datum byla Okresnímu soudu v Českých Budějovicích doručena žaloba o neplatnost výpovědi, kdy se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž bude určeno, že výpověď doručená žalobci v době pracovní neschopnosti dne datum je neplatná. Žalobce uvedl, že pracuje u žalované společnosti na základě pracovní smlouvy ze dne datum na pozici příjmení anonymizována dvě slova – anonymizováno. Žalobce byl dne datum předvolán k nadřízenému, kde mu bylo sděleno, že je s ním okamžitě zrušen pracovní poměr z toho důvodu, že je jediným společníkem a jednatele právnická osoba, kdy provozuje výdělečnou činnost shodnou s předmětem činnosti zaměstnavatele a že tak může činit pouze s písemným souhlasem zaměstnavatele, povinen je akceptovat ceník zboží zaměstnavatele. Žalobce napadl platnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích, která je projednávána pod spisovou značkou spisová značka Vedle okamžitého zrušení pracovního poměru v době pracovní neschopnosti žalobce žalovaná vyslala do bytu žalobce dva své zaměstnance s výpovědí ze strany zaměstnavatele pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů ve smyslu ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce se stejnými důvody jako při okamžitém zrušení pracovního poměru. S chybným poučením tak, že ač byla výpověď doručena v době pracovní neschopnosti, skončí po uplynutí dvou měsíců. Žalobce návštěvu chápal jako nabídku dohody o ukončení pracovního poměru, listinu nepodepsal. Teprve v průběhu soudního sporu o okamžité zrušení pracovního poměru žalobce pochopil, že mu byla dána výpověď. Žalobce byl v době doručení výpovědi v pracovní neschopnosti, byla mu prostřednictvím svědků doručena výpověď v ochranné době specifikované v ustanovení § 53 odst. 1 zákoníku práce. Žalobce byl v pracovní neschopnosti od datum do datum, výpověď je datována datum. Výpovědní lhůta žalobci počala běžet dnem datum a skončila datum, takže žaloba je podávána v zákonné lhůtě.

2. Právní zástupkyně žalované podala ve věci vyjádření dne datum. Kromě dalšího žalovaná namítá, že lhůta pro podání žaloby na neplatnost výpovědi ve smyslu § 72 zákoníku práce již uplynula. Ustanovení § 72 zákoníku práce stanoví, že neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí může zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. V případě výpovědi, která byla doručena dne datum, výpovědní doba začala běžet datum a pracovní poměr výpovědí skončil dne datum. Žaloba na určení neplatnosti výpovědi tak mohla být podána nejpozději do datum. Právní zástupkyně žalované zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, například 21 Cdo 1975/2018 ze dne 28. 8. 2018, kdy Nejvyšší soud ČR došel k závěru, že žaloba byla podána po lhůtě a zdůraznil, že ustanovení § 53 odst. 2 zákoníku práce neslouží k prodlužování lhůty k podání žaloby na určení neplatnosti, nadto byla výpověď dána z důvodu, na který se zákaz výpovědi podle § 53 nevztahuje. Dále se ve vyjádření uvádí, že žalobce i přes svou dočasnou pracovní neschopnost se společně se svou právní zástupkyní aktivně účastnil všech jednání vedených pod sp. zn. spisová značka (3 jednání), kde se řešila neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. Výpověď měl žalobce i jeho právní zástupkyně k dispozici a opakovaně se o ní zmiňovali, jestliže ji žalobce považoval za neplatnou, nic žalobci nebránilo proti ní postupovat, jak mu zákon umožňuje.

3. V průběhu jednání dne datum uvedla právní zástupkyně žalobce, že očekává sdělení stanoviska senátu k otázce včasnosti žaloby. I poté, kdy bylo sděleno stanovisko soudu, že je nahlíženo na podání žaloby z hlediska její včasnosti jako na podání žaloby opožděně, setrvala právní zástupkyně žalobce na tom, aby o věci rozhodl soud.

4. Z písemnosti datované datum a adresované celé jméno žalobce bylo soudem zjištěno, že je označena jako výpověď ze strany zaměstnavatele pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci ve smyslu ustanovení § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb. zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů.

5. Ke způsobu doručení výpovědi uvedla právní zástupkyně žalované, že mají k dispozici protokol, z něhož vyplývá, že za přítomnosti svědků byla žalobci předávána výpověď a žalobce odmítl tuto výpověď převzít. Právní zástupkyně žalované neměla v průběhu jednání tento protokol s sebou, ale poukázala na to, že v samotné žalobě o neplatnost výpovědi je uváděno, že byla žalovanému doručována výpověď z pracovního poměru, dále se o doručení výpovědi hovořilo v předchozím řízení ve věci spisová značka, kdy je to uváděno v protokole o jednání ze dne datum. Právní zástupkyně žalobce uvedla, že výpověď byla žalobci podávána s datem datum, ale žalobce tuto výpověď odmítl převzít.

6. Vzhledem k tomu, že se soud zabýval otázkou, zda byla žaloba o neplatnost výpovědi z pracovního poměru podána včas a dospěl k závěru o opožděném podání žaloby, nebyly zkoumány další skutečnosti.

7. Podle ustanovení § 72 zákona č. 262/2006 Sb. zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec, uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Dle § 53 odst. 1 zákoníku práce zakazuje se dát zaměstnanci výpověď v ochranné době, tj. v době, kdy je zaměstnanec uznán dočasně práce neschopným, pokud si tuto neschopnost úmyslně nepřivodil nebo nevznikla-li tato neschopnost jako bezprostřední následek opilosti zaměstnance nebo zneužití návykových látek, a v době od podání návrhu na ústavní ošetřování nebo od nástupu lázeňského léčení až do dne jejich ukončení. Podle § 54 písm. d) zákoníku práce zákaz výpovědi podle § 53 se nevztahuje na výpověď danou zaměstnanci pro jiné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci (§ 52 písm. g) nebo porušení jiné povinnosti zaměstnance stanovené v § 301 a zvlášť hrubým způsobem (§ 52 písm. h)); to neplatí, jde-li o těhotnou zaměstnankyni, zaměstnankyni čerpající mateřskou dovolenou, nebo zaměstnance anebo zaměstnankyni, kteří čerpají rodičovskou dovolenou.

8. Soud v tomto případě zjistil, že žalobci byla dána výpověď datovaná datum v době, kdy byl žalobce v dočasné pracovní neschopnosti, která počala běžet od datum. Vzhledem k uplatněnému výpovědnímu důvodu podle § 52 písm. g) zákoníku práce se však podle § 54 zákoníku práce na žalobce nevztahoval zákaz výpovědi. Výpovědní doba počala běžet datum, když ve smyslu § 51 odst. 2 zákoníku práce výpovědní doba začíná prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi a končí uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce, s výjimkami vyplývajícími z § 51a, § 53 odst. 2, § 54 písm. c) a § 56 (výpovědní doba dle § 51 odst. 1 činí 2 měsíce). Vzhledem k začátku běhu výpovědní doby dvou měsíců je zřejmé, že pracovní poměr výpovědí skončil dne datum, avšak žaloba byla podána u soudu až dne datum. Lze uvést, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, který je dovolacím soudem, není pochyb o tom, že lhůta k podání žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou uvedené v ustanovení § 72 zákoníku práce je lhůtou prekluzivní. Bylo-li právo na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 72 zákoníku práce uplatněno po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne. Z ustanovení § 72 zákoníku práce vyplývá, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu o určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný. Dvouměsíční lhůta podle ustanovení § 72 zákoníku práce je lhůtou hmotněprávní, a proto účastník, který se domáhá neplatnosti rozvázání pracovního poměru, musí uplatnit svůj nárok žalobou u soudu tak, aby žaloba došla na soud nejpozději v poslední den lhůty, na rozdíl od lhůt procesních tedy nepostačuje, aby žaloba byla v poslední den lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost ji soudu doručit. Není-li nárok uplatněn včas, právo na určení neplatnosti právního jednání směřujícího k rozvázání pracovního poměru zaniká a rozvázání pracovního poměru, i kdyby bylo postiženo vadami, je platné a účinné. Nelze souhlasit se žalobcem, jestliže v žalobě dovozoval, že v době doručení výpovědi byl v pracovní neschopnosti, která trvala až do datum, a že tak výpovědní lhůta žalobci počala běžet až dnem datum. Je nutno uvést, že se zde nejedná o případ vymezený v ustanovení § 53 odst. 2 zákoníku práce, kdy byla-li dána zaměstnanci výpověď před počátkem ochranné doby tak, že by výpověď měla uplynout v ochranné době, ochranná doba se do výpovědní doby nezapočítává a pracovní poměr skončí teprve uplynutím zbývající části výpovědní doby po skončení ochranné doby, ledaže zaměstnanec sdělí zaměstnavateli, že na prodloužení pracovního poměru netrvá. U žalobce byla dána výpověď v době dočasné pracovní neschopnosti, tedy nikoliv před počátkem ochranné doby, navíc vzhledem k uplatněnému výpovědnímu důvodu se na žalobce nevztahuje zákaz výpovědi podle § 53. Příkladně lze také zmínit Usnesení Ústavního soudu I. ÚS 3678/18, kdy se sice jednalo o jinou situaci na straně zaměstnankyně (stěžovatelka byla v době doručení výpovědi těhotná), stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti dovolávala toho, že zákaz započtení ochranné doby do výpovědní doby podle § 53 se má uplatnit i v případě, že byla dána výpověď z pracovního poměru v ochranné době, kdy Ústavní soud shledal ústavně konformním závěr městského soudu a Nejvyššího soudu, podle kterého § 53 odst. 2 zákoníku práce lze – podle jeho výslovného znění – aplikovat jen na případy, kdy byla zaměstnanci dána výpověď před počátkem ochranné doby. Jak v odůvodnění napadaného usnesení uvedl Nejvyšší soud, § 53 odst. 2 zákoníku práce by se uplatnil tehdy, pokud by zaměstnankyně otěhotněla až v průběhu výpovědní doby. Naopak v případě, kdy je zaměstnankyni dána výpověď v době, kdy je již těhotná, jako tomu bylo u stěžovatelky, je to důvod pro vyslovení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. V takovém případě je na zaměstnankyni, aby neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí uplatnila podle § 72 zákoníku práce u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Tedy vztaženo na případ žalobce (odhlédnuto od toho, že zákaz výpovědi podle § 53 se nevztahuje na výpověď danou zaměstnanci pro jiné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci § 52 písm. g)) v případě výpovědi dané zaměstnanci v době, kdy je již uznán dočasně práce neschopným, je to důvod pro vyslovení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a tak, jak se uvádí v ustanovení Nejvyššího soudu 21 Cdo 1975/2018, musí zaměstnanec ve lhůtě dvou měsíců podle § 72 zákoníku práce podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný, aby tak zabránil tomu, že nastanou právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po uplynutí dvouměsíční lhůty se již nemůže soud otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou. S tímto závěrem tedy soud zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi.

9. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení. Soud neshledal důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat, jak se domáhala právní zástupkyně žalobce ve svém závěrečném přednesu. Právní zástupkyně žalované se k tomu vyjádřila, že požaduje přiznání nákladů řízení v souvislosti s právním zastoupením žalované, neboť procesní zavinění je na straně žalobce, který byl upozorňován na to, že nebyla dodržena lhůta pro podání žaloby o neplatnost výpovědi, přesto byla tato žaloba žalobcem podána a z důvodu opožděného podání byla nakonec žaloba zamítnuta. Pokud jde o výši nákladů, jedná se o odměnu podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif), kdy odměna za jeden úkon právní služby činí částka bez DPH (dle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu), kdy byly provedeny dva úkony právní služby, a to vyjádření žalované ve věci samé a účast na jednání dne datum, dále 2x náhrada hotových výdajů po částka za úkon, náhrada za zmeškaný čas při sazbě částka za každou i započatou půlhodinu celkem za 6 půlhodin částka částka. Dále cestovní výdaje, kdy se jedná o jízdu vozidlem Škoda Kodiaq s kombinovanou spotřebou dle technického průkazu 5,7 l číslo km, cena jednoho litru PHM dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. částka, základní náhrada za jeden kilometr jízdy částka. Trasa obec – obec a zpět, počet kilometrů 120, náhrada opotřebení automobilu částka, náhrada PHM částka. Advokátka osvědčila, že je plátcem DPH, takže tato jí byla přiznána ve výši 21 % s odkazem na ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. (částka částka). Náklady řízení celkem ve výši částka je žalobce povinen zaplatit v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o.s.ř. do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalované s odkazem na ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku je přípustné odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení prostřednictvím podepsaného okresního soudu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.