10 C 349/2022

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem JUDr. Vlastimilem Nedvědem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 38 132,68 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 38 132,68 Kč s příslušenstvím se v celém rozsahu zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovaným uzavřela dne 16. 5. 2018 smlouvu o zápůjčce na částku 29 000 Kč, kterou žalovanému předala v hotovosti. Žalovaný se zavázal spolu s půjčkou uhradit částku (dále jen„ poplatek“) představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, odměnu za zpracování a částky za administrativní činnost v 18 měsíčních splátkách. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas a právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky. Žalovaný od uzavření smlouvy uhradil celkem 33 318,32 Kč. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 16. 5. 2018 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta částka 29 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce předchůdkyně žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 23 351 Kč, jenž byl vypočten jako součet položek kapitalizovaného úroku ve výši 7 107 Kč, administrativního poplatku ve výši 9 855 Kč a částky za komfortní splácení 6 389 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 52 351 Kč v 18 měsíčních splátkách po 2 909 Kč s poslední splátkou ve výši 2 898 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činila 128,35 % a výpůjční úroková sazba činila 29% ročně. Ze standartních informací o spotřebitelském úvěru ze dne 16. 5. 2022 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalovaného o výši úvěru, celkové splatné částce, RPSN i úroku z úvěru. Dále bylo zjištěno, že v zákaznické kartě ze dne 16. 5. 2018 k zápůjčce 29 000 Kč splatné v 18 měsíčních splátkách (č.l. 38) je uveden zaměstnavatel žalovaného [příjmení] [jméno], [obec a číslo], měsíční výše čistých příjmů: 29 776 Kč, dalšího příjmu 3 900 Kč, celkem 33 676 Kč; měsíční výše výdajů: externích splátek zápůjček 6 600 Kč, interních splátek 5 000 Kč a dalších výdajů 6 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně dle zjištění soudu informovala žalovaného o postoupení pohledávek na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 28. 1. 2022 s uvedením aktuální výše pohledávky vůči žalovanému 124 077,92 Kč v rámci zaslaného oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2022. Žalobkyně žalovaného také vyzvala ke splacení dluhu výzvou k okamžitému splacení dluhu ze dne 10. 2. 2022. Žalobkyně dle zjištění soudu zaslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění ze dne 21. 3. 2022 se základním skutkovým a právním rozborem a celkovou výší pohledávky 38 775,08 Kč. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. V souladu s § 2392 odst. 1 větou první o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a [anonymizováno]) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci bylo dle názoru soudu doloženo, že právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, a to jeho příjmy dvěma výplatními páskami (březen, duben 2018) a dvěma výpisy z bankovního účtu za stejné měsíce. V prohlášení v zákaznické kartě byl další příjem byl označen výší 3 900 Kč bez jakékoli bližší identifikace, žádné doklady, z nichž by byl tento další příjem zjišťován, žalobkyně nepřipojila. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy o zjišťování závazků žalovaného (z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky), žalobkyně nepředložila žádné listiny. Žalobkyně aktivně nezjišťovala ani pravidelné výdaje žalovaného (nájemní smlouva a další). Žalobkyně nepostupovala správně po formální stránce, zcela nedostatečně se spolehla zejména na prohlášení žalovaného (viz k tomu shora citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie v ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo], [právnická osoba] [anonymizováno] . [jméno] [příjmení] a další), měla k dispozici pouze neúplné podklady k příjmům žalovaného, vůbec žádné k výdajům a závazkům. Žalobkyně nepostupovala správně ani obsahově, z prostého porovnání příjmů, jen tvrzených závazků a zjevně podhodnocených měsíčních výdajů bylo zřejmé, že žalovaný nebude schopen splácet úvěr (k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] . [anonymizováno]). Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. S ohledem na neplatnost obou smluv soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadovaný poplatek, který je fakticky úrokem, byť částečně skrytým pod odměnou za zpracování a administrativním poplatkem a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem poplatku s dobrými mravy. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění odměny za zpracování několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo zápůjček v roce 2018 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikatelce v oboru jistě známé jako skutečnost obecně známá ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 11 %). Soud se dále ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích z rozsudku ze dne 11. 12. 2015 č.j. 60 ICm 3236/2015-25, potvrzeném rozsudkem Vrchního soudu ze dne 3. 5. 2018, č. j. 102 VSPH 90/2016-45, že ujednání o odměně za hotovostní inkaso ve výši 6 000 Kč je neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o.z. a dále proto, že představuje významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele dle § 1813 o. z. Krajský soud takto sjednaný zisk na straně zapůjčitele ve spotřebitelských smlouvách považuje za nepřiměřený. V daném případě formuláře smlouvy a standardních informací o spotřebitelském úvěru spojovaly možnost hotovostního vyplacení poskytnuté půjčky při podpisu smlouvy automaticky s povinností dlužníka (spotřebitele) hradit zápůjčku hotovostním inkasem v domácnosti dlužníka (vydlužitele). Toto spojení však nemá žádné zákonné opodstatnění ani racionální základ (z ničeho neplyne, že by hotovostní zápůjčka nemohla být splácena např. bezhotovostními převody) a představuje ze strany žalobce navyšování ceny poskytnuté zápůjčky. Je nutné zohlednit rovněž to, že dlužníkům je v podstatě dáno na výběr buď poskytnutí peněz na účet do 14 dnů od podpisu smlouvy, nebo okamžité poskytnutí peněz v hotovosti, avšak při strpění dalších plateb za hotovostní inkaso. Odměna za hotovostní inkaso pak spíše představuje další poplatek za okamžité a hotovostní poskytnutí zápůjčky. Dlužníci logicky budou volit okamžité poskytnutí peněz, ať už s ohledem na vlastní tíživou finanční situaci, či s ohledem na to, že účty mohou již být obstaveny v rámci exekuce. O tomto pak svědčí mimo jiné to, že u všech dlužníků, k nimž si žalobce své pohledávky přihlásil v soudem zjištěných 32 insolvenčních řízeních, byla sjednána odměna za hotovostní inkaso a byla v přihlášce rovněž požadována. V tomto konkrétním případě pak z týdenní splátky 300 Kč celých 100 Kč (jedna třetina) mělo být použito na odměnu za hotovostní inkaso. Argumentoval-li žalobce, že s hotovostním inkasem měl spojené náklady, pak je nutno zdůraznit, že je to právě žalobce, kdo ve formulářích tuto možnost nabízel a je to rovněž žalobce, kdo stanovuje, že musejí být hrazeny splátky týdenní a spotřebiteli nedává jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. Nutností týdenního dojíždění do domácnosti dlužník pak sám žalobce zbytečně navyšoval cenu zápůjčky a nepočínal si s péčí řádného hospodáře. Z vlastní činnosti je soudu známo, že žalobkyně u pohledávek z úvěrových smluv uzavřených právní předchůdkyní žalobkyně uplatňuje nárok na nedoplatek inkasní úhrady. Jen za období od 1. 2. 2019 byl do současné doby jen zdejším senátem 38 projednáván celkem v 47 řízeních žalobkyní uplatněný nárok na nedoplatek inkasní úhrady, která je tedy vůči dlužníkům v zásadě vždy (s jedinou výjimkou v podobě nároku uplatněného v řízení vedeném pod sp. zn. 38 C 70/2019) uplatňována. Výše této odměny není jednotná a často se pohybuje okolo 50 % poskytnuté částky. Jedná se o řízení vedená pod spisovou značkou 38 C 3/2018, 38 C 360/2018, 38 C 366/2018, 38 C 367/2018, 38 C 371/2018, 38 C 375/2018, 38 C 378/2018, 38 C 387/2018, 38 C 399/2018, 38 C 400/2018, 38 C 405/2018, 38 C 419/2018, 38 C 426/2018, 38 C 427/2018, 38 C 442/2018, 38 C 443/2018, 38 C 454/2018, 38 C 34/2019, 38 C 41/2019, 38 C 67/2019, 38 C 71/2019, 38 C 101/2019, 38 C 105/2019, 38 C 113/2019, 38 C 119/2019, 38 C 120/2019, 38 C 121/2019, 38 C 122/2019, 38 C 123/2019, 38 C 126/2019, 38 C 135/2019, 38 C 142/2019, 38 C 149/2019, 38 C 150/2019, 38 C 153/2019, 38 C 159/2019, 38 C 182/2019, 38 C 221/2019, 38 C 224/2019, 38 C 234/2019, 38 C 258/2019, 38 C 271/2019, 38 C 272/2019, 38 C 295/2019, 38 C 133/2021, 38 C 161/2021 a 38 C 183/2021. Obdobně jako ve výše uvedeném případě i právní předchůdkyně žalobkyně stanovila, že splátky musejí být hrazeny týdenně a spotřebiteli (žalované) nedala jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. V citovaných řízeních dospěl soud k závěru, že u smluv uzavřených za účinnosti původního občanského zákoníku právě kombinace těchto faktorů by činila i v případě platnosti smlouvy jako takové ujednání o odměně za zpracování a inkasní úhradě (fakticky zcela evidentně o úrocích) rozporné s dobrými mravy a tedy ve smyslu § 39 obč. zák. dříve platného (jehož pojetí neplatnosti bylo podstatně širší, než v úpravě současné) neplatné. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 29 000 Kč poskytnutém žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy o zápůjčce. Tuto částku je ovšem potřeba snížit o částku 33 318,32 Kč, kterou žalovaný již uhradil. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaný žalobkyni již vydal vše, oč se obohatil. Z tohoto důvodu soud žalobu v celém rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalovaný byl zcela úspěšný, neúčastnil se ale jednání před soudem ani se nijak nevyjadřoval k návrhu, žádné náklady mu tak nevznikly.