14 C 346/2017

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudkyní Mgr. Alenou Turaiovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zapsaný v lucemburském rejstříku obchodu a společností, sídlem adresa, číslo, anonymizována tři slova, zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení, sídlem adresa, o zaplacení 414 845,01 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 414 845,01 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 72 320 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalovaného Mgr. jméno příjmení, advokátky se sídlem adresa.

1. Rozsudkem č. j. 14 C 346/2017-27 ze dne 17. 1. 2019 okresní soud rozhodl v této věci meritorně, k odvolání žalobce byl tento rozsudek ve výroku I. žalobu zamítajícím a ve výroku III. o nákladech řízení zrušen usnesením odvolacího soudu č. j. 83 Co 76/2019-86 ze dne 24. 2. 2020 a věc v tomto rozsahu vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu v požadavku na zaplacení 414 845,01 Kč s úrokem a úrokem z prodlení (výrok I.), zastavil řízení co do částky 35 138,23 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému k rukám advokátky do 3 dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 41 120 Kč (výrok III.). Z odůvodnění se podává, že bylo rozhodováno o požadavku žalobce na zaplacení 449 983,24 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru. Žalobce (v řízení před okresním soudem to byla původně společnost právnická osoba, která v průběhu odvolacího řízení žalobou uplatněnou pohledávku postoupila právnická osoba anonymizována čtyři slova) tvrdil, že jeho právní předchůdce (právnická osoba) uzavřel dne 22. 6. 2007 se žalovaným a jméno příjmení jako solidárními dlužníky smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 900 000 Kč. Dlužníci se ve smlouvě zavázali čerpaný úvěr splatit v měsíčních splátkách po 6 178,10 Kč. Úvěr byl dlužníky čerpán v plné výši, avšak nebyl jimi řádně splácen, proto byl úvěr ke dni 29. 12. 2012 tzv. zesplatněn, přičemž k tomuto datu činil dluh 806 896,84 Kč. Dne 7. 10. 2015 byl dluh ponížen o výnos z prodeje zástavy ve výši 371 013,60 Kč. K zaplacení tak ke dni podání žaloby zbývala jistina ve výši 435 883,24 Kč a poplatky ve výši 14 100 Kč. Po podání žaloby pak bylo v rámci insolvenčního řízení vedeného proti jméno příjmení jako dlužníku na dluh zaplaceno 35 138,23 Kč, v tomto rozsahu proto bylo v průběhu řízení před okresním soudem z důvodu zpětvzetí žaloby řízení zastaveno.

2. Okresní soud v původním rozsudku uzavřel k námitce žalovaného, že pohledávka žalobce je promlčena, a proto nelze žalobě vyhovět. Čtyřletá promlčecí doba podle § 397 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen: obch. zák.) začala běžet 30. 12. 2012 a skončila dne 30. 12. 2016. Žaloba byla přitom podána u soudu až 15. 11. 2017 Okresní soud nepřisvědčil žalobci v tom směru, že došlo v daném případě ve smyslu ustanovení § 407 odst. 3 obch. zák. k uznání závazku tím, že žalovaný v období od 26. 4. 2016 do 14. 8. 2017 na dluh plnil měsíčními splátkami ve výši 1 000 Kč, resp. 1 500 Kč. Podle okresního soudu nelze v tomto případě z chování žalovaného usuzovat na to, že částečným plněním dluhu ve splátkách uznal i zbytek závazku. Je tomu tak z toho důvodu, že bylo placeno poštovními poukázkami, které mohl zasílat kdokoliv, a že, jak tvrdil žalovaný, platby posílala partnerka žalovaného bez jeho vědomí. Platby byly navíc zasílány pod jiným variabilním symbolem, než pod kterým mělo být placeno podle výzvy zaslané žalovanému žalobcem, a proto ani není zřejmé, zda splátky byly určeny na dluh, který je předmětem řízení. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen: o. s. ř.), úspěšnému žalovanému bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení v plné výši 41 120 Kč.

3. Proti rozsudku okresního soudu ve výrocích I. a III. se odvolal žalobce, vytýkal okresnímu soudu především nesprávný závěr o promlčení žalobou uplatněného nároku, když má za to, že ze strany žalovaného došlo k uznání dluhu opakovaným částečným plněním, žalobce dne 17. 3. 2016 zaslal žalovanému v návaznosti na postoupení pohledávky z úvěrové smlouvy výzvu k úhradě dluhu, na niž a na ni navazující komunikaci se zaměstnanci žalobce reagoval žalovaný tím, že na dluh posílal měsíční úhrady označené jménem a rodným číslem, činil tak pravidelně od dubna 2016 do srpna 2017, aniž by jakkoliv zpochybňoval existenci a výši dluhu, nelze mít proto pochybnosti o tom, že takováto částečná plnění jím poskytnutá mají účinky uznání dluhu ve smyslu ustanovení § 407 odst. 1, odst. 3 obch. zák. Žalovaný považoval rozsudek okresního soudu za věcně správný a odvolání žalobce za nedůvodné.

4. Podle odvolacího soudu se okresní soud v řízení k námitce žalovaného správně zabýval tím, zda nárok uplatněný v žalobě je již promlčen, avšak nedostatečně objasnil skutkový stav a na jeho základě pak dospěl k nesprávnému právnímu závěru o promlčení žalobou uplatněného nároku. V posuzovaném případě nastala splatnost žalobou uplatněného nároku dne 29. 12. 2012, kdy došlo k tzv. zesplatnění úvěru, čtyřletá promlčecí doba začala běžet od následujícího dne 30. 12. 2012 a uplynula 30. 12. 2016. Protože žaloba byla u soudu podána až po uplynutí čtyřleté promlčecí doby dne 15. 11. 2017, je nezbytné pro vyřešení otázky, zda je žalobou uplatněný nárok promlčen, posoudit, zda částečná plnění poskytnutá žalobci v období od 26. 4. 2016 do 14. 8. 2017 mají účinky uznání zbytku dluhu ve smyslu § 407 odst. 3 obch. zák. a zda proto běží nová čtyřletá promlčecí doba (§ 407 odst. 1 obch. zák.) Odvolací soud vysvětlil, z jakých konkrétních okolností posuzovaného případu plyne, že částečným plněním žalovaného byl uznán zbytek dluhu podle § 407 odst. 3 obch. zák. (k tomu viz odst. 12. – 14. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Za rozhodnou skutečnost označil odvolací soud tvrzení žalovaného, že platby jeho věřiteli zasílala třetí osoba, jeho družka jméno příjmení, bez jeho vědomí, proto k uznání zbytku dluhu podle § 407 odst. 3 obch. zák. nemohlo dojít. V dalším řízení měl okresní soud především objasnit, zda částečné platby v období od dubna 2016 do července 2017 za žalovaného věřiteli poskytovala třetí osoba a zda se tak stalo bez vědomí a souhlasu žalovaného. V novém rozhodnutí pak měl okresní soud zhodnotit ve věci provedené důkazy podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o. s. ř. a znovu posoudit otázku promlčení žalobou uplatněného nároku, event. i nárok sám, dospěje-li k závěru, že promlčen není.

5. K návrhu žalovaného soud provedl důkaz výslechem jeho družky jméno příjmení jako svědkyně, která k věci uvedla, že se žalovaným žijí společně 16 let, žalovaný předmětný závazek nechtěl platit, závazek se týkal domu, žalovaný a pan příjmení uzavřeli ústní dohodu, že dluh z tohoto závazku - úvěru převede p. příjmení na sebe a bude ho sám splácet, ten úvěr byl na dům v adresa, v němž svědkyně a žalovaný bydleli, ona se do toho domu přistěhovala a bydlela tam se žalovaným asi 3 roky, když v té době už byl v platnosti dotyčný úvěr na pořízení toho domu, ona a žalovaný se z toho domu potom odstěhovali, později se stalo, že ji jednou v bydlišti navštívil člověk ze právnická osoba, chtěl mluvit se žalovaným, ale ten byl tehdy v práci na směně, takže ten člověk řekl jí, že žalovaný dluží té společnosti peníze, že je potřeba je zaplatit, a pokud se to nestane, že přijde exekutor a v exekuci může být postižen i její majetek, to ji vylekalo, protože by se jednalo o její dům, na který měla také uzavřený závazek o úvěru, byla v insolvenci, obávala se nějakého společného majetkového postihu vzhledem k soužití se žalovaným, později žalovanému řekla, že přišel člověk kvůli placení toho úvěru za ním, žalovaný se vyjádřil tehdy tak, že on nic platit nebude, že to není jeho dluh, ale svědkyně se bála a začala ten dluh za žalovaného platit sama. Svědkyně měla svoji insolvenci povolenu v roce 2013 a tento závazek (za žalovaného) splácela někdy za 2 - 3 roky potom, tedy to mohlo být v letech 2015 - 2016, měla tehdy k dispozici ze svého příjmu pouze základní nezabavitelnou částku a z té platila, kolik mohla, bylo to 1 500 Kč měsíčně, někdy jenom 1 000 Kč, a platila takhle nějakou dobu, asi přes rok, neví jak dlouho, pak to přestala platit, už na neměla kde brát. Posílala ty platby složenkou, žalovaný to nevěděl, přišel na to později, když jí skončila insolvence, to mohl být rok zhruba 2018. Když to zjistil, tak jí vyhuboval, že to není jeho dluh, že on to platit nechce. K dotazu, jak označovala ty platby – závazek žalovaného, aby věřitel poznal, co je placeno, uvedla svědkyně, že tam psala rodné číslo žalovaného, nic dalšího na ty složenky neuváděla, neznala žádné označení té smlouvy nebo závazku žalovaného, na který to platila.

6. Žalovaný v řízení od počátku a průběžně namítal, že nárok žalobce v této věci je promlčený, když závazek byl k výzvě věřitele splatný v celém rozsahu ke dni 29. 12. 2012, promlčecí doba 4 roky podle obch. zák., jehož úprava se na závazek vztahuje, uplynula ke dni 30. 12. 2016, přičemž žaloba zde byla podána až poté, dne 15. 11. 2017. Ke skutečnosti tvrzené a prokazované žalobcem, že na předmětný závazek bylo po postoupení pohledávky původním věřitelem na žalobce, po sdělení tohoto postoupení žalovanému a výzvě k plnění vůči němu, plněno opakovaně platbami po částkách 1 500 Kč či 1 000 Kč měsíčně v období právě následujícím po oznámení postoupení pohledávky žalovanému, tj. od dubna 2016 do srpna 2017, žalovaný namítal, že tyto platby on neprováděl, nýbrž jeho partnerka, a to poté, kdy jejich domácnost navštívil nějaký inkasista, partnerka se vyděsila a začala to platit bez vědomí žalovaného. Žalobce trval na tom, že zmíněné platby na úhradu předmětného závazku byly prováděny prostřednictvím žalovaného, rovněž tvrdil, že žalovaný po obdržení výzvy ze dne 17. 3. 2016 k úhradě částky 1 151 133,02 Kč sám telefonicky věřitele kontaktoval, kdy uvedl, že svůj dluh nijak nezpochybňuje, jeho nehrazení zdůvodňoval pouze svou špatnou finanční situací, z toho důvodu mu věřitel umožnil hrazení dluhu ve splátkách podle jeho finančních možností.

7. Po vrácení věci odvolacím soudem okresnímu soudu k dalšímu řízení vyzval okresní soud účastníky s odkazem na právní názor odvolacího soudu v jeho rozhodnutí k označení důkazů na podporu jejich stanoviska ve věci, kdy poté důkaz navrhl pouze žalovaný, a to výslech svědkyně jméno příjmení, jejž navrhoval i v předchozí fázi řízení před vydáním původního rozsudku, žalobce důkazy ke svým tvrzením, resp. k tvrzením svého právního předchůdce, nenavrhl. Výpovědí svědkyně jméno příjmení ve spojení s údaji o době, výši a způsobu provádění plateb na účet původního žalobce v okolnostech případu (plynou z výpisu z bankovního účtu původního žalobce předloženého jím k důkazu), má soud za zjištěné a prokázané, že jmenovaná jako družka žalovaného, která s ním dlouhodobě žila (od roku 2005 – vzhledem k jí uváděné době), hradila jeho jménem s uvedením jeho rodného čísla platby ve výši 1 000 Kč, příp. 1 500 Kč měsíčně v období duben 2016 – srpen 2017 (svědkyně uváděla, že to mohlo být v letech 2015 – 2016) na účet původního žalobce uvedený ve výzvě žalovanému ze dne 17. 3. 2016, z její výpovědi ve spojení s tvrzením žalovaného přitom plyne zjištění, že žalovaný o těchto platbách nevěděl, nesouhlasil s nimi ani zpětně, když se o nich od ní dozvěděl, a nesouhlasil s uhrazením daného závazku za svou osobu již ve fázi, kdy jej svědkyně informovala o výzvě k úhradě dluhu, již přijala ona za žalovaného v době jeho nepřítomnosti doma, kdy jej zde vyhledala osoba vymáhající plnění pro věřitele. Svědkyně vysvětlila, za jakých okolností, jakým způsobem a v jaké výši platby prováděla. Platby byly prováděny poukázáním prostřednictvím České pošty s. p., vždy se zprávou pro příjemce: celé jméno žalovaného, s variabilním symbolem odpovídajícím rodnému číslu žalovaného. S ohledem na tento způsob placení/poukazování není z výpisů z příslušného bankovního účtu původního žalobce zjistitelné, která osoba toto plnění poskytovala. Výpovědí svědkyně je nutno mít za prokázané, že to byla ona, nikoli žalovaný, a z její výpovědi ve spojení s tvrzením žalovaného je nutno mít za prokázané, že o těchto platbách žalovaný nevěděl, tedy s nimi nemohl souhlasit v době jejich provádění, resp. později s nimi vyjádřil přímo nesouhlas. Žalobce nenavrhl důkazy k tomu, že žalovaný uznal žalobou uplatněný závazek jinak, v jiné době rozhodné z hlediska promlčení nároku podle obch. zák., neprokázal své tvrzení, že žalovaný uznal předmětný závazek v rámci telefonické komunikace s pracovníky původního žalobce. Výše plateb, které prováděla jménem žalovaného, bez jeho vědomí, a tedy (bez) souhlasu, jeho družka, s nimiž se původní žalobce podle svého vyjádření v tomto řízení v úvodní fázi vymáhání spokojil, není přiměřená celkové výši závazku, jenž měl danými platbami žalovaný uznat – neboli pokud původně žalobce tvrdil, že žalovaný s ním komunikoval telefonicky (nikoli jiným způsobem – písemně např.), že závazek uznal, žádal povolit splátky, ty mu byly povoleny a on je pak v uvedené době přechodně prováděl, toto tvrzení a argumentaci má soud jak za neprokázané, tak rovněž za nepravděpodobné v tom ohledu, že (by) se věřitel spokojil se splácením závazku přes 1 000 000 Kč dlužníkem po 1 000 Kč – 1 500 Kč měsíčně.

8. Shrnuto, z dokazování provedeného v řízení nevyplynulo zjištění, že žalovaný uznal vůči žalobci předmětný závazek podle § 407 odst. 3 obch. zák. tím, že na něj žalobci plnil konkrétně v době, kdy závazek dosud nebyl promlčen, tj. v době do 30. 12. 2016, nedošlo tímto způsobem (plněním žalovaného na závazek) k přetržení promlčení doby, jež plynula od 30. 12. 2012 do 30. 12. 2016, závazek byl k uvedenému dni promlčen a uplatnil-li jej žalobce vůči žalovanému u soudu až poté, nelze mu jej k námitce promlčení uplatněné žalovaným přiznat. Žalobu proto z tohoto důvodu okresní soud zamítl v celém rozsahu.

9. Podle § 142 odst. 1, § 151 odst. 1, 2 o. s. ř. byl žalobce zavázán nahradit žalovanému, ve věci procesně úspěšnému, náklady řízení, a to náklady jeho zastoupení advokátkou za 7 úkonů právní pomoci – příprava a převzetí zastoupení, odpor/doplnění odporu, účast u jednání soudu dne 17. 1. 2019, vyjádření k odvolání proti původnímu rozsudku, účast u jednání dne 15. 12. 2021, vyjádření ze dne 18. 2. 2022 ve věci samé v reakci na vyjádření žalobce, účast u jednání dne 25. 2. 2022, tj. odměnu 3 x 10 100 Kč (z předmětu sporu ve výši 449 983,24 Kč s příslušenstvím), 4 x 9 980 Kč (z předmětu sporu ve výši 414 845,01 Kč s příslušenstvím – po zastavení řízení co do částky 35 138,23 Kč), 7 x 300 Kč – paušální náhradu věcných výdajů spojených s uvedenými úkony právní pomoci, přiznáno v souladu s úpravou danou vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění (§ 1, § 2, § 7 bod 6., § 11 odst. 1 písm. a), d), g), 13), náklady řízení celkem ve výši 72 320 Kč; soud nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení za právní zastoupení samostatně při doplnění odporu a za podání ze dne 2. 11. 2021 obsahující jen důkazní návrh, neboť těmito podáními žalovaný plnil své základní povinnosti tvrzení a důkazní podle § 101 o. s. ř. a byl povinen jim dostát bez dalšího, tedy podal-li odpor, byl povinen jej odůvodnit nejméně skutkovým tvrzením, byl-li vyzván k označení, resp. rekapitulaci důkazů, byl povinen to učinit ve svém vlastním procesním zájmu. Proti tomuto rozhodnutí je možné podat odvolání do 15 dnů od doručení jeho písemného vyhotovení prostřednictvím Okresního soudu v České Lípě ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, písemně. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.