14 C 55/2019

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 23 110 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 16 610 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 6 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 6 500 Kč od 24. 1. 2018 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené pohledávky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 22. 12. 2016 smlouvu o úvěru [číslo] [rok] [číslo] v částce 15 000 Kč, kterou žalovanému předala v hotovosti a žalovaný se zavázal spolu s půjčkou uhradit náklady spotřebitelského úvěru ve výši 10 950 Kč představující součet úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně (4 200 Kč) a poplatků za uzavření smlouvy (600 Kč), správu úvěru (3 300 Kč) a hotovostní výběr splátek (2 850 Kč), tedy celkem 23 350 Kč (bez poplatku za uzavření) v 13 měsíčních splátkách po 1 950 Kč. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas a žalobkyni vzhledem ke splatnosti poslední splátky (celého úvěru) dne 22. 5. 2017 vzniklo právo na uhrazení celé dlužné částky (snížené o úhrady ve výši 7 900 Kč a 600 Kč) a smluvní pokutu ve výši 5 660 Kč (0,1 % denně z částky, se kterou je dlužník v prodlení, v souhrnu maximálně součin 0,5 a poskytnuté jistiny).

2. V doplnění žaloby ohledně přezkumu úvěryschopnosti žalobkyně uvedla, že schopnost žalovaného splácet úvěr před uzavřením smlouvy řádně prověřila, když hodnotila poskytnuté podklady v jejich souhrnu. Žalovaný doložil výplatními páskami svůj průměrný měsíční příjem (21 016 Kč) a čestným prohlášením podepsaným jeho matkou výdaje ve výši 4 000 Kč (příspěvky matce na energie, z opatrnosti navýšeno o rezervu 1 000 Kč). Dále žalobkyně ověřovala, zda žalovaný podal návrh na povolení oddlužení a k ověření údajů sdělených žalovaným použila žalobkyně tzv. Credit scoring a své interní databáze, přičemž popsaným postupem nezjistila s ohledem na nízký úvěrový rámec a měsíční splátku vyšší riziko nesplácení úvěru (i po splátce 1 950 Kč zbývalo žalovanému 14 066 Kč).

3. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o úvěru [číslo] [rok] [číslo] (č.l. 28- 29, s formulářem pro informace o úvěru na č.l. 22 – 23 a předpisem splátek na č.l. 29 p.v.) uzavřené dne 22. 12. 2016 mezi žalobkyní a žalovaným soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta částka 15 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce žalobkyně spolu s celkovými náklady spotřebitelského úvěru ve výši 10 950 Kč, jenž byly vypočteny jako součet položek úroku ve výši 28 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut (přibližně 25,85 % ročně), poplatku za uzavření smlouvy ve výši 600 Kč, za správu úvěru ve výši 3 300 Kč a za hotovostní výběr splátek ve výši 2 850 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 25 950 Kč v 13 měsíčních splátkách po 1 950 Kč, roční procentní sazba nákladů (RPSN) činila 189,38 %. V článku V. smlouvy byla pro případ prodlení stanovena smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je dlužník (žalovaný) v prodlení, nesmí však přesáhnout součin 0,5 a poskytnuté jistiny. Ohledně přezkumu úvěryschopnosti žalovaného soud z žádosti o poskytnutí úvěru (č.l. 26), credit scoringu (č.l. 19), čestného prohlášení matky žalovaného (č.l. 20), finanční analýzy (č.l. 21) a výplatních pásek (č.l. 24) zjistil, že žalovaný nad rámec osobních údajů uvedl typ bydlení (nájemní smlouva/u rodičů), posuzovací návštěvou bylo zjištění standardní vybavení domácnosti a průměrný čistý výdělek žalovaného u zaměstnavatele Fehrer Bohemia s.r.o. dosahoval výše 21 016 Kč (17 827 Kč za říjen 2016 a 28 374 Kč za listopad 2016). Celkové měsíční výdaje domácnosti činily 7 900 Kč (součet minimálních výdajů pro všechny členy), své matce žalovaný měsíčně přispíval na elektřinu a plyn 4 000 Kč, jeho měsíční volné finanční zdroje dosahovaly výše 16 016 Kč a bylo mu možné poskytnout úvěr v maximální výši 15 000 Kč s měsíční splátkou 1 950 Kč. Dále soud ze zprávy klienta ke dni 7. 8. 2018 (č.l. 30) zjistil, že v období od 22. 12. 2016 do 16. 5. 2017 provedl žalovaný úhrady ve výši 600 Kč, 3x 1 950 Kč, 50 Kč, 1 900 Kč a 100 Kč a zůstatek tedy činil 17 450 Kč. Žalobkyně dále dle zjištění soudu žalovanému zaslala předžalobní upomínku ze dne 8. 2. 2018 (č.l. 30 p.v., stránka z podací knihy na č.l. 31) s celkovou výší pohledávky (17 450 Kč nesplacená jistina a celkové náklady spotřebitelského úvěru, 2 519 Kč smluvní pokuta).

5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- Finance s.r.o. v. GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Soud má za zjištěné, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru v hotovosti částku 15 000 Kč a žalovaný se zavázal spolu s touto částkou vrátit žalobkyni náklady spotřebitelského úvěru ve výši 10 950 Kč, tedy celkovou částku 25 950 Kč v 13 měsíčních splátkách. Svůj závazek žalovaný nedodržel a dostal se do prodlení se splácením úvěru a žalobkyni vznikl nárok na smluvní pokutu.

10. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěryschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 výše citovaným ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěryschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku zaměřenou na odkup pohledávek za spotřebitelskými úvěry žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci žalobkyně vycházela z výplatních pásek a čestného prohlášení matky žalovaného ohledně úhrad za energie, nebylo však nijak doloženo, jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala výdaje žalovaného či existenci a výši dalších úvěrů žalovaného (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). Vzhledem k absenci pracovní smlouvy nelze rovněž určit, zda měl žalovaný sjednán pracovní poměr na dobu určitou či neurčitou a tedy zda bylo možné považovat mzdu za minimálně pravděpodobný příjem žalovaného po celou dobu trvání úvěru. K předložené finanční analýze a credit scoringu soud poukazuje na odůvodnění shora uvedeného rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014. V daném případě poskytovatel úvěru dovozoval splnění své informační povinnosti vůči spotřebiteli z podpisu standardní doložky osvědčující převzetí přehledu se standardními evropskými informacemi, která však toliko představuje indicii, kterou musí poskytovatel úvěru podložit jedním nebo více relevantními důkazy. Analogicky v případě finanční analýzy a credit scoringu platí, že je třeba k ní doplnit důkazy (např. pracovní smlouva, SIPO), což žalobkyně ve vztahu k výdajům žalovaného neučinila. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěryschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

11. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadované smluvní pokuty a náklady spotřebitelského úvěru, které jsou fakticky úrokem, byť částečně skrytým pod poplatky za uzavření smlouvy, správu úvěru a hotovostní výběr splátek a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem poplatků s dobrými mravy. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění poplatků za uzavření smlouvy, správu úvěru a hotovostní výběr splátek několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo půjček v roce 2016 (kromě obecného povědomí o výši úroků žalobkyni jako podnikatelce v oboru poskytování úvěrů jistě známé jako skutečnost obecně známá ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 11 %). Soud se dále ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích z rozsudku ze dne 11. 12. 2015 č.j. 60 ICm 3236/2015-25, potvrzeném rozsudkem Vrchního soudu ze dne 3. 5. 2018, č.j. 102 VSPH 90/2016-45, že ujednání o odměně za hotovostní inkaso ve výši 6 000 Kč je neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o.z. a dále proto, že představuje významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele dle § 1813 o. z. Tato částka představuje 60 % ze skutečně poskytnuté jistiny a při zohlednění již sjednaných úroků by pak zisk žalobce měl činit cca 80 % poskytnuté částky ročně. Krajský soud takto sjednaný zisk na straně zapůjčitele ve spotřebitelských smlouvách považuje za nepřiměřený. V daném případě formuláře smlouvy a standardních informací o spotřebitelském úvěru spojovaly možnost hotovostního vyplacení poskytnuté půjčky při podpisu smlouvy automaticky s povinností dlužníka (spotřebitele) hradit zápůjčku hotovostním inkasem v domácnosti dlužníka (vydlužitele). Toto spojení však nemá žádné zákonné opodstatnění ani racionální základ (z ničeho neplyne, že by hotovostní zápůjčka nemohla být splácena např. bezhotovostními převody) a představuje ze strany žalobce navyšování ceny poskytnuté zápůjčky. Je nutné zohlednit rovněž to, že dlužníkům je v podstatě dáno na výběr buď poskytnutí peněz na účet do 14 dnů od podpisu smlouvy, nebo okamžité poskytnutí peněz v hotovosti, avšak při strpění dalších plateb za hotovostní inkaso. Odměna za hotovostní inkaso pak spíše představuje další poplatek za okamžité a hotovostní poskytnutí zápůjčky. Dlužníci logicky budou volit okamžité poskytnutí peněz, ať už s ohledem na vlastní tíživou finanční situaci, či s ohledem na to, že účty mohou již být obstaveny v rámci exekuce. Právě kombinace těchto faktorů by činila i v případě platnosti smlouvy jako takové ujednání o nákladech spotřebitelského úvěru (fakticky zcela evidentně o úrocích) rozporné s dobrými mravy a tedy v souladu s § 580 o.z. neplatné.

12. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 15 000 Kč poskytnutém žalovanému žalobkyní na základě neplatné smlouvy o úvěru jako úvěr. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Soud ze zprávy klienta zjistil, že žalovaný celkem uhradil částku 8 500 Kč a jejím odečtením od jistiny úvěru (15 000 Kč) získal její nesplacenou část ve výši 6 500 Kč. Žalovaný se dostal se splacení úvěru do prodlení, na jistině uhradil 8 500 Kč a soud proto žalobkyni přiznal částku 6 500 Kč a žalobu co do částky 16 610 Kč zamítl.

13. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla z větší části (aritmeticky ze 71,9 %) neúspěšná a žalovaný se neúčastnil jednání před soudem ani se nijak nevyjadřoval k návrhu, a tedy mu žádné náklady nevznikly.