34 C 121/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Červenkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného anonymizováno státní příslušník bytem adresa žalovaného o zaplacení 1 524 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 1 524 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 524 Kč od 15. 11. 2020 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 524 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný cestoval dne datum hromadným prostředkem žalobkyně - linkou autobusu číslo bez platné jízdenky. Tímto jednáním porušil zákon a přepravní podmínky dopravce, který tak má nárok na zaplacení jízdného ve výši 24 Kč a přirážky (smluvní pokuty) ve výši 1 500 Kč. Věc obsahuje cizí prvek spočívající v cizí státní příslušnosti žalovaného, jež je státním občanem země. Je proto třeba nejdříve zkoumat, zda český soud má pravomoc ve věci jednat a v kladném případě zda lze věc projednat a rozhodnout podle českého právního řádu. Žalovaný je příslušníkem státu, který není členem Evropské Unie. Zároveň mezi Českou republikou a země neexistuje mezinárodní smlouva, která by pravomoc a příslušnost soudů v této věci upravovala. Jelikož nelze pravomoc určit na základě právního aktu EU či mezinárodní smlouvy, přichází v úvahu založení pravomoci na základě § 6 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v platném znění (dále jen„ ZMPS“). Podle § 6 odst. 1 ZMPS je pravomoc českých soudů dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného. Postačuje tedy, je-li dána místní příslušnost českého soudu podle některého § 84 až § 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“) či některého ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. Podle ustanovení § 84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje, není-li stanoveno jinak. Podle ustanovení § 85 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoby bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale. Nelze-li zjistit bydliště fyzické osoby nebo nelze-li zjistit, v obvodu kterého okresního soudu se fyzická osoba zdržuje, nebo lze-li to zjistit jen s velkými obtížemi, je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu se nachází místo trvalého pobytu evidované v informačním systému evidence obyvatel podle zákona o evidenci obyvatel, popřípadě místo jiného pobytu evidované podle jiných právních předpisů. Vzhledem k tomu, že žalovaný má bydliště na adrese adresa žalovaného, je tím založena pravomoc českých soudů k rozhodování o této věci a věc se bude rozhodovat dle českého práva. Vzhledem k tomu, že listinné důkazy předložené žalobkyní jsou dostačující a žalobkyně sdělila, že souhlasí s tím, aby soud rozhodl bez jednání, soud usnesením vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě jednoho týdne vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. V souladu s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“) připojil soud doložku, že nevyjádří-li se žalovaný v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky. Žalovanému bylo usnesení doručeno ve smyslu § 49 odst. 2, odst. 4 o. s. ř. dnem 20. 5. 2021. Žalovaný se v soudem stanovené lhůtě nevyjádřil, soud má tedy za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů taktéž souhlasí. Žalovaný se k věci nikterak nevyjádřil, soudu nic netvrdil ani nedoložil. Z předložených listinných důkazů, zejména ze zápisu o provedené přepravní kontrole číslo soud zjistil, že žalovaný dne datum cestoval hromadným prostředkem žalobkyně. Byl kontrolován osobou pověřenou dopravním podnikem, která zjistila, že žalovaný cestuje bez platného jízdního dokladu. Proto bylo žalovanému v souladu se smluvními přepravními podmínkami dopravního podniku uloženo zaplatit jízdné ve výši 24 Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1500 Kč. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o přepravě ve smyslu § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění. Žalovaný tím, že se pověřenému pracovníkovi dopravního podniku neprokázal platným jízdním dokladem, nesplnil povinnosti uložené dle ustanovení § 18a odst. 1 písm. c), odst. 2 a 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě (resp. povinnost uloženou dle ustanovení § 37 odst. 5 písm. b) zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách), a vyhláškou č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, a dopravnímu podniku vzniklo oprávnění požadovat po žalovaném jízdné a přirážku, jejíž výše je stanovena smluvními přepravními podmínkami dopravního podniku v souladu s § 18a odst. 3 zák. č. 111/1994 Sb. (resp. v souladu s § 37 odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb.). Soud proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni jízdné ve výši 24 Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1 500 Kč. Žalobkyni dále náleží ve smyslu § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, úrok z prodlení, jehož výše se odvíjí od nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměna ve výši 600 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu), paušální náhrada nákladů ve výši 300 Kč (3 x 100 Kč) a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř.). Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.