34 C 326/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudkyní Mgr. Evou Červenkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 11 400 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 103,81 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 300 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu částky 11 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 980,32 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 8 479,37 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, s úrokem ve výši 9 128,15 Kč a s úrokem ve výši 23,72% ročně z částky 8 779,37 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhá po žalovaném zaplacení částky 11 400 Kč (dlužná jistina ve výši 8 779,37 Kč a poplatky ve výši 2 620,63 Kč) s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost právnická osoba (dále jen„ příjmení právnická osoba“) uzavřela s žalovaným dne 1. 7. 2014 smlouvu o půjčce, na základě které právnická osoba jméno poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právnická osoba jméno půjčenou částku a dále částku ve výši 11 100 Kč (tj. kapitalizované úroky ve výši 2 100 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč, odměnu za hotovostní inkaso ve výši 6 000 Kč), a to v 58 týdenních splátkách po 450 Kč. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas. Celkem žalovaný uhradil částku 14 700 Kč. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla žalovaným zcela uhrazena, úročí se dlužná jistina úrokem ve výši 23,72% ročně dle smlouvy o půjčce, a to od 7. 12. 2019. Pohledávka za žalovaným byla právnická osoba jméno postoupena dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni a postoupení bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně po žalovaném kromě dlužné jistiny žádá úrok ve výši 9 128,15 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 3 084,13 Kč, úrok ve výši 23,72% ročně z částky 8 779,37 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 8 779,37 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. Žalobkyně dále uvedla, že právnická osoba jméno před uzavřením smlouvy o půjčce řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného. Při posuzování úvěruschopnosti vycházel z údajů poskytnutých zákazníkem (žalovaným) v zákaznické kartě.

2. Věc obsahuje cizí prvek spočívající v cizí státní příslušnosti žalovaného, jenž je státním občanem země. Je proto třeba nejdříve zkoumat, zda český soud má pravomoc ve věci jednat a v kladném případě zda lze věc projednat a rozhodnout podle českého právního řádu. Jelikož jsou oba účastníci státními příslušníky zemí, které jsou členy Evropské unie, bez ohledu na jejich státní příslušnost je třeba aplikovat na místě vnitrostátních procesních předpisů (tedy občanského soudního řádu České republiky) Nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis). Až na výjimky v tomto nařízení uvedené platí, že osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost, mohou být žalovány u soudů tohoto členského státu (kapitola II oddíl 1 článek 4 odst. 1 tohoto nařízení). Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. Z tohoto pohledu se soud zabýval otázkou, jaké místo lze považovat za obvyklé bydliště účastníků. V tomto směru bylo třeba vycházet z článku číslo odst. 1 uvedeného nařízení, které co do pojmu bydliště odkazuje na vnitrostátní (procesní) předpisy. Pojem bydliště je zakotven v § 85 odst. 1 o. s. ř. a chápe se jako místo, kde se účastník řízení zdržuje s úmyslem zdržovat se tam trvale. Z obsahu spisu vyplývá, že se žalovaný zdržoval na území České republiky, od 21. 5. 2007 na adrese adresa žalovaného, došlo tedy k založení mezinárodní příslušnosti českého justičního orgánu a Okresní soud v České Lípě bude příslušný k projednání a rozhodnutí o věci dle českého právního řádu.

3. Vzhledem k tomu, že listinné důkazy předložené žalobkyní jsou dostačující a žalobkyně sdělila, že souhlasí s tím, aby soud rozhodl bez jednání, soud usnesením vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě jednoho týdne vyjádřil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. V souladu s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“) připojil soud doložku, že nevyjádří-li se žalovaný v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky. Žalovanému bylo usnesení doručeno ve smyslu § 49 odst. 2, odst. 4 o. s. ř. dnem 31. 1. 2022. Žalovaný se v soudem stanovené lhůtě nevyjádřil, soud má tedy za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů taktéž souhlasí. Žalovaný se k věci nikterak nevyjádřil, soudu nic netvrdil ani nedoložil.

4. Ze smlouvy o půjčce soud zjistil, že právnická osoba jméno uzavřel dne 1. 7. 2014 s žalovaným smlouvu, na základě které žalovanému poskytl částku 15 000 Kč. Strany si sjednaly za poskytnutí tohoto úvěru poplatek ve výši 11 100 Kč, který tvoří úrok ve výši 2 100 Kč, částka za administrativní činnosti ve výši 3 000 Kč, částka za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč). Žalovaný se zavázal splatit celkovou dlužnou částku ve výši 26 100 Kč (15 000 Kč + 11 100 Kč) v 58 týdenních splátkách po 450 Kč. Žalovaný úvěrovou smlouvu vlastnoručně podepsal. Žalovaný uhradil částku ve výši 14 700 Kč, která byla započtena částečně na jistinu, úrok a na poplatky za administrativní činnost a hotovostní inkaso.

5. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný je žije v nájmu, má dvě vyživovací povinnosti. Dále žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 25 000 Kč. Odhadované měsíční výdaje žalovaného jsou 10 500 Kč (nájem 3 800 Kč, domácnost 6 000 Kč a telefon 700 Kč). Žalovaný pracoval jako svářeč na hlavní pracovní poměr a zaměstnání bylo ověřeno. Žalovaný při uzavírání smlouvy o úvěru předložil pracovní smlouvu, výplatní pásky, nájemní smlouvu a SIPO.

6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky soud zjistil, že právnická osoba jméno postoupil dne 6. 12. 2019 na žalobkyni pohledávku za žalovaným a o tomto postoupení byl žalovaný informován oznámením ze dne 6. 12. 2019. Žalovanému byla zaslána předžalobní upomínka.

7. Podle § 580 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle § 2399 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

11. Podle § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 3 písm. a), b) zákona o spotřebitelském úvěru se spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání a věřitelem se rozumí osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

12. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

13. S ohledem na shora uvedené má soud za to, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně (tj. s odbornou péčí) nezkoumala úvěruschopnost spotřebitele – žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. že si neověřila úvěruschopnost žalovaného (např. v systému NRKI, SOLUS, vyžádáním dalších dokladů, vyžádáním informace od dalších věřitelů žalovaného, zda žalovaný splácí své závazky řádně a včas, výpisy z bankovních účtů, nájemní smlouvou, atp.). Žalovaný byl dotazován na své rodinné, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Avšak jediné doklady, které jsou uvedeny v zákaznické kartě a které žalovaný při sjednávání úvěru předložil, je pracovní smlouva, výplatní pásky a nájemní smlouva. Vzhledem k tomu, že tyto listiny soudu předloženy nebyly, soud vychází z předpokladu, že tímto dokladem bylo potvrzeno, že příjem žalovaného je ve výši 25 000 Kč měsíčně. Dále z tvrzení žalobkyně (a soud tuto skutečnost nevyčetl ani ze zákaznické karty) nevyplývá, že by právnická osoba jméno před poskytnutím úvěru řádně zkoumal a prověřil měsíční výdaje žalovaného.

14. Vzhledem k této skutečnosti má soud za to, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele (její postup byl pouze formální), a proto je smlouva o půjčce ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Tato neplatnost je ve smyslu § 588 o. z. neplatností absolutní, neboť takový postup odporuje zákonu a i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek, když pomíjí požadavek na ochranu spotřebitele (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 217/2018 ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019, rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).

15. Žalobkyně tak má ve smyslu § 2991 o. z. nárok pouze na vrácení jistiny, tj. nárok na vrácení toho, co bylo žalovanému skutečně poskytnuto po odečtení přijatých plateb od žalovaného (půjčeno 15 000 Kč, zaplaceno 14 700 Kč). Proto soud žalobkyni přiznal částku 300 Kč a dále ve smyslu § 1970 o. z. úrok z prodlení ve výši 103,81 Kč a ve výši 8,05% ročně z částky 300 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení (výrok I.).

16. Ve zbytku soud žalobu zamítl, neboť ji s ohledem na shora uvedené shledal nedůvodnou. Pro úplnost soud dodává, že i kdyby smlouvu o spotřebitelském úvěru shledal platnou (tj. za předpokladu, že by právní předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného) soud považuje dle § 588 o. z. za absolutně neplatné ujednání o poplatku za zápůjčku s ohledem na to, že výše tohoto poplatku (11 100 Kč) je s ohledem na výši poskytnuté částky žalované (15 000 Kč) zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 580 odst. 1 o. z.

17. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., když žalovaný byl ve věci neúspěšný pouze v nepatrné části (3%) a měl by vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, ovšem žádné náklady mu nevznikly (výrok III.). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v České Lípě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.