35 C 21/2022

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudkyní Mgr. Ing. Janou Klikovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 70 120 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 58 080 Kč s úrokem z prodlení ve výši 474,34 Kč a úrokem z prodlení z částky 58 080,00 Kč ve výši 8,5% ročně od 24. 8. 2021 do zaplacení, částky ve výši 12 040,29 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 11 100,56 Kč a úroku ve výši 67,41 % ročně z částky 52 681,97 Kč za dobu od 16. 11. 2021 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 209 318 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhá zaplacení shora uvedené částky s následujícím odůvodněním. Mezi účastníky mělo dne [datum] dojít k uzavření smlouvy o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému [datum] převodem na bankovní účet poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni zpět částku 198 768 Kč, a to ve 48 měsíčních splátkách po 4 141 Kč. Úroková sazba tak činila 67,41 %. Úvěruschopnost žalovaného byla ověřena s pozitivním výsledkem, avšak žalovaný na svůj dluh neplnil řádně, když nesplácel dluh pravidelně, a proto v souladu s bodem 6.3 smlouvy došlo k automatickému zesplatnění dluhu k 21. 7. 2021, pro prodlení s úhradou po dobu delší 65 dnů. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou 10., 14., 15., 16., 17. a 18. splátky úvěru po dobu delší 30 dnů žalobkyně požaduje zaplacení smluvní pokuty ve výši 6 x 499 Kč a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 8 x 200 Kč (splátky č. 10, 12, 13, 14, 15, 16, 17 a 18). Žalovaný uhradil před zesplatněním úvěru částku 58 501 Kč, následně 10 500 Kč. Žalobkyně má dle bodu 6.5 smlouvy nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru, za dobu od 23. 7. 2021 do zaplacení, touto žalobou se však domáhá pouze úhrady pokuty ve výši 12 040,29 Kč. Žalobkyně dále požaduje přiznání příslušenství z tzv. nové jistiny úvěru ve výši 58 080 Kč (úrok z prodlení), resp. z částky 54 604,61 Kč (úrok z úvěru), která je tvořena původní jistinou a částí splátek za dobu před zesplatněním úvěru, které měly být započteny na úhradu úvěru, a to na podkladě bodu 6.4 smlouvy. Žalobkyně požaduje úhradu úroku ve výši 67,41 % ročně z částky původní jistiny dluhu, maximálně však částku 209 318 Kč, a úrok z prodlení z nové jistiny dluhu do zaplacení. Žalovaný byl před podáním žaloby o úhradu upomenut marně.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil žádným způsobem a k jednání soudu se na včasné předvolání nedostavil, bylo tak jednáno a rozhodováno v jeho nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.).

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi žalobkyní jako poskytovatelem úvěru a žalovaným jako klientem, soud zjistil, že žalovanému byla přislíbena částka 60 000 Kč, kterou se zavázal splatit spolu se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 67,41 % ročně, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 198 768 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 4 141 Kč. Součástí platby bylo i pojistné ve výši 507 Kč. Podle článku 6.1. smlouvy se žalovaný s žalobkyní dohodli na povinnosti žalovaného jako klienta uhradit smluvní pokutu ve výši 499 Kč za prodlení s úhradou jakékoli splátky po dobu delší 30 dnů, to však jen do doby zesplatnění celého úvěru. Dle článku 6.2. má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v paušální výši 200 Kč, které jí vznikly prodlením žalovaného s úhradou splátky delším patnácti dnů. Po zesplatnění úvěru již další právo na náhradu nákladů nevzniká. Článek 6.

3. úvěrové smlouvy upravuje zesplatnění úvěru, které automaticky nastane při prodlení s úhradou kterékoli splátky, po dobu 65 dnů. Dle čl. 6 se součástí tzv. nové jistiny úvěru stávají zesplatněním úvěru veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru, přirostlé ke dni zesplatnění. Neuhradí-li klient v den zesplatnění tuto novou jistinu úvěru věřiteli, je dle bodu 6.5. smlouvy povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nové jistiny úvěru, za každý den prodlení. Součástí smlouvy jsou také podmínky pojistného vztahu, ke kterému se žalovaný přihlásil [datum]. Z Oznámení o schválení úvěru ke Smlouvě o úvěru ze dne [datum] plyne, že žalobkyně žalovanému sdělila akceptaci návrhu na uzavření smlouvy o úvěru pro částku 60 000 Kč, a zaslala mu zároveň splátkový kalendář, jak dokládá dodejkou na č.l. 39 spisu. Z dokladu o výplatě z bankovního účtu ze dne [datum] soud zjistil pohyb na účtu žalobkyně, z kterého měla být poukázána částka 60 000 Kč na účet žalovaného. Předsmluvní formulář a Prohlášení klientů – Informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru, obsahují základní podmínky úvěrového vztahu, a žalovaný měl stvrdit svým podpisem, že se s nimi seznámil. Z formuláře hodnocení klienta plyne, že žalobkyně před uzavřením smlouvy zjišťovala bonitu žalovaného dle jeho vlastních tvrzení a ověření v registru SOLUS a NRKI. Dle těchto údajů činil příjem žalovaného měsíčně 22 796 Kč a z toho volné zdroje 17 090 Kč po započtení životního minima, nákladů na bydlení (2 000 Kč), ostatních výdajů (100 Kč) a rezervy (1 000 Kč). Karta klienta z 28. 2. 2022 zobrazuje souhrn informací o závazku, historii dluhu a platby žalovaného dle interního systému žalobkyně. Z Oznámení o využití ochranné doby z 3. 5. 2020 bylo jištěno využití ochranné doby z důvodu [anonymizováno 5 slov] do majetkové sféry žalovaného. Výzvou k úhradě splátek žalobkyně žalovaného upomenula o úhradu a upozornila jej na možnost automatického zesplatnění úvěru. To mu oznámila dopisem z 21. 7. 2021. Předžalobní výzva ze 7. 2. 2022 s poštovním podacím archem dokládá výzvu žalobkyně žalovanému k úhradě dluhu před podáním žaloby.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

6. Soud má ze shora uvedeného za zjištěné, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru převodem na bankovní účet částku 60 000 Kč a žalovaný se zavázal spolu s touto částkou vrátit žalobkyni celkem částku 198 768 Kč ve 48 měsíčních splátkách po 4 141 Kč, svůj závazek nedodržel a dostal se do prodlení delšího 65 dnů, čímž došlo k automatickému zesplatnění závazku. Žalobkyně proto požadovala úhradu smluvní pokuty, náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného a úrok z prodlení. Úrok z úvěru je požadován do maximální výše 209 318 Kč.

7. Soud hodnotil platnost smlouvy z pohledu jejího souladu s dobrými mravy a veřejným pořádkem, a dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná. Sjednaný úrok ve výši 67,41 % ročně považuje soud za úrok lichevní. Soudu je z jeho úřední činnosti známo, že obvyklé úrokové sazby se pohybují okolo 7 % až 15 %, nejvyšší sazby pak okolo 20 % ročně. S ohledem na absolutní neplatnost lichevního úroku dle ust. § 588 o. z. soud nepřistoupil k moderaci sjednané úrokové sazby. Aby bylo možno označit za lichevní smlouvu, musí být kromě hrubého nepoměru vzájemného plnění stran, splněn i subjektivní prvek zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti jedné ze stran smlouvy (ust. § 1796 o. z.). To však s ohledem na pasivitu žalovaného nelze považovat za prokázané, a tak soud toto ustanovení v tomto smyslu neaplikoval.

8. V souzeném případě se jednalo o běžný úvěrový vztah, nikoli službu kontokorentu či půjčku na velmi krátkou dobu (tzv.„ mikropůjčku“), kde jsou obvyklé vyšší náklady. Přesto lze rozdíl sazby sjednané a obvyklé považovat za dramaticky odlišný. To je třeba uvést i s ohledem na skutečnost, že smlouva o úvěru byla uzavřena v nebankovním sektoru. Dle názoru soudu je správným postupem pro oba sektory použít shodné srovnávací měřítko. V opačném případě by byla založena neodůvodněná nerovnost mezi skupinami poskytovatelů úvěru, přestože hrubý nepoměr vzájemného plnění mezi účastníky je prvkem objektivním. Dle závěrů Nejvyššího soudu ČR ve věci 21 Cdo 1484/2004 je nepřiměřenou a odporující dobrým mravům taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době sjednání obvyklou. Městský soud v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 30 Co 61/2019 rozhodoval o věci téže žalobkyně, a uzavřel, že úvěrová smlouva pro částku 65 000 Kč, která měla být splacena v 36 měsíčních splátkách s nominální úrokovou sazbou 72,3 % ročně, je za daných okolností absolutně neplatná, neboť se jedná o lichvu. Obdobně postupoval Městský soud v Praze ve věci 22 Co 197/2019, kde dospěl k závěru o správnosti názoru soudu prvního stupně, podle kterého nominální úrok ve výši 90 % ročně je lichevní a není na místě jej moderovat, když úvěrová smlouva je zcela neplatná; či Krajský soud v Praze v rozhodnutí pod zn. 27 Co445/2017.

9. Dle ust. § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Dle ust. § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

10. Podnikání žalobkyně je založeno na poskytování úvěru s vyšším podnikatelským rizikem, které vyvažuje nezvykle vysokou sazbou úroku z úvěru. Z toho soud usuzuje, že by žalobkyně smlouvy se standardní sazbou úroku neuzavírala. Pokud žalobkyně plánovaně staví své podnikání na vysokém úroku, není zde prostor pro moderaci dle ust. § 577 o. z., neboť by smlouvu při úroku standardním s žalovaným neuzavřela. Nelze-li neplatnou část právního jednání od zbylé části oddělit, či pokud by dotčená strana právní jednání bez neplatné části neprovedla, rozpoznala-li by neplatnost včas, důsledkem vady spočívající v nezákonném určení rozsahu právního jednání může být i neplatnost právního jednání jako celku (shora citované ustanovení a contrario). Ujednání o úroku z úvěru ve výši 67,41 % ročně je dle názoru soudu neplatné, neboť je svou výší v příkrém rozporu s dobrými mravy. V souvislosti s ujednáním o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci celkem 198 768 Kč je zcela zřejmé, že takovému postupu žalobkyně při sjednávání spotřebitelského úvěru nelze poskytnout soudní ochranu. Na tomto hodnocení nemění nic ani to, že žalobkyně omezuje výši úroku z úvěru částkou 209 318 Kč, tj. do výše téměř 350 % z částky úvěru. I takto vyčíslené nároky žalobce jsou dle názoru soudu v rozporu s dobrými mravy. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru nemá žalobkyně právo na zaplacení úroku z úvěru ani smluvních pokut.

11. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně provedla hodnocení žalovaného dle údajů o jeho příjmu. U výdajů bylo kalkulováno s částkou žádným způsobem nepodloženou skutečnými výdaji žalovaného. Žalobkyně vzala při procesu schválení žádosti o úvěr v potaz rozdíl příjmu žalovaného, doloženého výplatním lístkem, a jakousi paušální představou o výdajích žalovaného (životní minimum, výdaje na bydlení ve výši 2 000 Kč a rezerva 1 000 Kč). S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobkyně řádně (tedy s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je zákonem ukládána poskytovateli úvěru, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele.

12. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).

13. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

14. V dané věci, jak bylo popsáno výše, žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobce k hodnocení žadatele, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalovaného, byť současně prohlásil, že jsou„ pravdivé a úplné.“ Výdaj určený na bydlení ani rámcově neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, a přesto nebyl nijak prověřován. V hodnocení klienta bylo uvedeno, že náklady bydlení činí 2 000 Kč. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa), popř. příspěvky na tyto náklady hrazené spolužijící osobou, lze doložit poměrně snadno. Nelze uvěřit ani skutečnosti, že celkové výdaje žalovaného jsou pokryté životním minimem 3 410 Kč. Žalobkyně si tedy vystačila jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, které nijak neověřovala, ač tak učinit mohla a měla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobkyni částku ve výši 60 000 Kč, což již dle tvrzení žalobkyně učinil před podáním žaloby, a proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., avšak plně úspěšnému žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.