36 C 322/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Aleny Turaiové a přísedících Mgr. Ivany Erbenové a Mgr. Ireny Borovcové ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený obecným údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátkou Mgr. jméno příjmení , sídlem adresa , o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru

I. Žaloba o určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí dané žalovaným žalobci dne 9. 4. 2021 je neplatné, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 14 834,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem [adresa].

1. Žalobou v této věci, podanou dne 25. 8. 2021, domáhal se žalobce vůči žalovanému určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Žalobní požadavek byl zdůvodněn následovně. Mezi žalobcem a žalovaným byl založen pracovní poměr pracovní smlouvou uzavřenou dne 10. 11. 2015, v níž byl sjednán druh práce žalobce jako zaměstnance u žalovaného jako zaměstnavatele: pracovník pro montáž sedaček, s místem výkonu práce: [obec], [ulice] [jméno] [jméno] [anonymizováno]. Dne 9. 4. 2021 obdržel žalobce od žalovaného výpověď z pracovního poměru, podle § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, s uvedením výpovědního důvodu: porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci; do výpovědi nebyly v pracovních výkonech žalobce shledány žalovaným žádné nedostatky. Podstatou jednání žalobce bylo jeho odmítnutí podstoupit zaměstnavatelem předložené antigenní testy na zjištění přítomnosti viru SARS-COV-2 ve dnech 6. 4., 7. 4. a 8. 4. 2021. Žalobce namítal proti výpovědi, je-li mu v ní vytýkáno, že svým jednáním porušil opatření Usnesení Vlády č. 242 ze dne 1. 3. 2021 a Příkaz ředitele č. 15/21 ze dne 3. 3. 2021, pak tyto neporušil a porušit nemohl, neboť dané opatření Vlády a Příkaz ředitele neobsahují žádné právní předpisy vztahující se k jím vykonávané práci. Žalobce odmítl podstoupit antigenní testy předložené mu zaměstnavatelem, neboť je považuje za zásah do svého základního práva na tělesnou integritu, ochranu soukromí a zdraví. Ve dnech 6. – 8. 4. 2021 se žalobce dostavil na pracoviště, avšak nebyl zaměstnavatelem vpuštěn na místo výkonu práce, dne 9. 4. 2021 obdržel výpověď s tím, že se na pracoviště dostavit již nemá. Žalobce byl ve dnech 6. – 8. 4. 2021 zcela zdráv, nemohl způsobit žádné ohrožení zaměstnavatele, nezpůsobil žádný následek, má pro své jednání zásadní, závažné důvody, které přesahují zájmy jeho zaměstnavatele. Žalobce vytýkal výpovědi, že z ní není zřejmá kvalifikace jeho jednání (zda jde o porušení povinností závažné nebo soustavné méně závažné), že nerozlišuje způsob a intenzitu porušení povinností, že neuvádí způsobené následky, zda a jaká vznikla škoda, jak žalobce dosud plnil své povinnosti. Podle žalobce (odkázal v tom na výklad a metodiku Ministerstva práce a sociálních věcí podanou k mimořádnému opatření Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 47828/2020-16 MIN/KAN) jediným následkem nepodstoupení antigenních testů je založení překážky na straně zaměstnance. Žalobce má za to, že výpověď mu daná není v souladu s důvodem podle § 52 písm. g) zákoníku práce, neboť se nedopustil závažného porušení povinností vyplývajících z předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, výpověď je proto neplatná. Žalobce dále namítal, že informace o výsledku testu k indikaci infekčního onemocnění jsou informacemi o zdravotních stavu a podléhají ochraně podle čl. 9 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 ze dne 27. 4. 2016, tzv. GDPR, zaměstnavatel není oprávněn takové informace zpracovávat a vyžadovat je od zaměstnance, dále zaměstnavatel není oprávněn vyhodnocovat zdravotní stav svých zaměstnanců (je oprávněn vyslat je na pracovně- lékařskou prohlídku, na svůj náklad a s náhradou mzdy), není oprávněn nařídit zaměstnanci povinnost testovat se na pracovišti (provedení testu není ochranou pomůckou - § 104 zákoníku práce, testování nelze nařídit vnitřním předpisem - § 305 zákoníku práce, testování nelze považovat za plnění prevenční povinnosti zaměstnavatele, neboť výsledky testů neprokazují u testované osoby nemoc - § 102 zákoníku práce), žalovaný nerespektuje, že zdravotní služby je možné poskytovat jen se souhlasem dané osoby - § 28 zákona o zdravotních službách. Podle žalobce byl žalovaný povinen dodržovat zákoník práce a další již platné zákony, měl právně napadnout nově vydané opatření Ministerstva zdravotnictví, nikoli přenést jeho následky na své zaměstnance. Pokud jde o Příkaz ředitele žalovaného, nebyl podle žalobce k jeho vydání ředitel žalovaného oprávněn, příkaz se proto nestal řádným vnitřním předpisem žalovaného podle § 305 zákoníku práce, § 580 odst. 1 občanského zákoníku.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil, žádal její zamítnutí. Potvrdil skutečnosti o vzniku pracovního poměru mezi účastníky na základě pracovní smlouvy ze dne 10. 11. 2015 a jeho ukončení výpovědí danou žalovaným žalobci dne 9. 4. 2021 pro naplnění výpovědního důvodu uvedeného v § 52 písm. g) zákoníku práce, jmenovitě z důvodu opakovaného porušování povinností zaměstnance vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, kdy se jednalo o soustavné odmítání žalobce podrobit se povinnému testování zaměstnanců na nákazu onemocněním COVID-19 a přitom nedoložení žádné z výjimek, které by žalobci umožňovaly testování nepodstoupit. Žalovaný namítal, že v době podání výpovědi žalobci platilo mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví (dále také jen: Mzd) č. j. MZDR 47828/2020-16 MIN/KAN ze dne 1. 3. 2021, ve znění opatření č. j. MZDR 47828-21 MIN/KAN ze dne 5. 3. 2021, ve znění opatření č. j. MZDR 47828-22 MIN/KAN ze dne 15. 3. 2021, ve znění opatření č. j. MZDR 47828-26 MIN/KAN ze dne 22. 3. 2021. V návaznosti na Usnesení Vlády ČR č. 242 ze dne 1. 3. 2021 a uvedené mimořádné opatření Mzd vydal žalovaný Příkaz ředitele č. j. 15/21 ze dne 3. 3. 2021, se kterým byl žalobce seznámen před nástupem do zaměstnání poté, kdy skončila jeho předchozí pracovní neschopnost. Žalobce odmítl podstoupit testování, aniž prokázal některou z výjimek stanovených v čl. VI. opatření Mzd č. j. MZDR 47828/2020-16 MIN/KAN ze dne 1. 3. 2021 ve znění opatření č. j. MZDR 47828-26 MIN/KAN ze dne 22. 3. 2021. V době platnosti uvedených mimořádných opatření byl vyhlášen v ČR nouzový stav, žalovaný byl tím spíše dbalý dodržovat své povinnosti zaměstnavatele a vyžadovat plnění povinností od povinných osob, zejména z důvodu ochrany svých zaměstnanců a zajištění bezpečného a zdraví neohrožujícího pracovního prostředí. Nelze proto souhlasit se žalobcem, že jeho důvody odmítnout testování měly větší váhu/význam než zdraví dalších osob na pracovišti žalovaného. Ohledně námitek žalobce, že testování zasahuje do jeho práva na tělesnou integritu, ochranu soukromí a zdraví, odkázal žalovaný na posouzení zákonnosti dotyčných opatření Mzd Nejvyšším správním soudem (dále jen: NSS), a to v rozhodnutí sp. zn. 6 Ao 1/2021 ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 6 Ao 2/2021 ze dne 27. 4. 2021, podle nichž: Listina základních práv a svobod (dále také jen: Listina) připouští omezení zaručených práv v případech, kdy tak stanoví zákon, v případě povinného testování zaměstnanců na onemocnění COVID-19 vyplývá povinnost podrobit se testování přímo ze zákona č. 94/2021 Sb. (dále také jen: pandemický zákon), předmětná mimořádná opatření Mzd byla vydána na základě § 2 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 2 písm. m) pandemického zákona, pandemický zákon umožňuje zaměstnavatelům nařídit testování zaměstnanců a ukládá zaměstnancům povinnost podrobit se testování, není potřeba souhlasu zaměstnance s testováním, neboť povinnost mu plyne z pandemického zákona, NSS nepovažuje ani nejinvazivnější z možných metod antigenního testování na pracovišti, tedy výtěr z nosní dutiny, za takový zásah do tělesné integrity či lidské důstojnosti dotčených osob, že by to mohlo být oprávněným důvodem k rezignaci na zavedení plošného testování zaměstnanců. Žalovaný v téže souvislosti poukázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2042/2021 ze dne 19. 10. 2021, týkající se samotestování žáků ve školách, podle něhož: samotestování nepředstavuje zásah do práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 Listiny, stěr z nosní dutiny zasahuje do tělesné integrity jen v minimální míře, samotestování neporušuje právo na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny, podle Ústavního soudu pozitivní účinek provádění testování, které je způsobilé omezit kontakty osob nakažených COVID-19 s ostatními, převažuje nad okrajovým rizikem poranění při provádění samotestu; uvedené závěry lze podle žalovaného vztáhnout i na testování zaměstnanců. Žalovaný dále poukázal na mimořádné opatření Mzd č. j. MZDR 461/2022-1 MIN/KAN ze dne 5. 1. 2022, které s účinností od 17. 1. 2022 opětovně nařídilo povinné testování zaměstnanců na COVID-19, kdy přímo toto opatření uvádí možnost udělení výpovědi zaměstnavatelem podle § 52 písm. g) zákoníku práce v případě, kdy se zaměstnanec opakovaně odmítá podrobit nařízenému testování.

3. Žalovaný uvedl, že se zabýval přiměřeností postupu vůči žalobci, kdy vzhledem k náplni jeho práce nebylo pro žalovaného možné zvolit jinou alternativu než výpověď z pracovního poměru, neboť žalobce nemohl práci vykonávat z domova, žalovaný mu nemohl poskytnout neplacené volno či situaci považovat za překážku na straně zaměstnance (ve smyslu zákoníku práce), neboť takový postup mohl založit nežádoucí precedens (ostatní zaměstnanci by se mohli hromadně zachovat stejně jako žalobce, což by bylo pro žalovaného likvidační). S výpovědí danou žalobci souhlasila místní odborová organizace. Žalobce svým jednáním porušil povinnost stanovenou mimořádným opatřením Mzd a Příkazem ředitele č. 15/21 z 3. 3. 2021, s nimiž byl řádně seznámen a byl povinen je dodržovat (§ 301 zákoníku práce). Žalobce vědomě porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, konkrétně porušil pracovní řád zaměstnavatele, zákoník práce, mimořádná opatření Mzd vztahující se k Usnesení Vlády ČR, resp. uvedený Příkaz ředitele. Žalobce se dopustil méně závažného porušování povinností ve třech bezprostředně následujících dnech, v tomto smyslu šlo o soustavné porušování povinností (soustavnost je naplněna při opakování nejméně tří případů nedosahujících intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení, mezi nimiž je dána přiměřená časová souvislost). Na opakované porušení svých zákonných povinností byl žalobce žalovaným písemně upozorněn 6. 4., 7. 4., 8. 4. 2021, na což žalobce žalovanému sdělil ústně i písemně, že v porušování hodlá pokračovat. Žalovaný si je vědom toho, že informace o zdravotním stavu zaměstnance podléhají ochraně GDPR, byl však oprávněn je zpracovávat, a to v rozsahu podle pandemického zákona, mimořádných opatření Mzd, čl. 9 GDPR. Žalovaný poukázal na možnost žalobce testovat se nikoli jen a právě testem předloženým mu zaměstnavatelem, nýbrž mohl si pro to zvolit jiné specializované zařízení s tím, že před nástupem na směnu žalovanému předloží (negativní) výsledek testu. Žalovaný žalobci neprovedl test na COVID-19, pokud s tím žalobce nesouhlasil, ovšem žalobce byl povinen test podstoupit a tuto povinnost porušil, pokud jej nepodstoupil žádnou z možných forem a jeho výsledek v souvislosti s výkonem práce na pracovišti nevykázal, tedy byl žalovaný povinen na pracoviště jej nevpustit. Pokud žalobce namítal, že Příkaz ředitele č. j. 15/21 z 3. 3. 2021 nebyl vydán oprávněnou osobou, žalovaný odkázal na skutečnost, že jej vydal [anonymizována dvě slova]. [příjmení] jako vedoucí odštěpného závodu žalovaného v [obec], zapsaný v této funkci v obchodním rejstříku (od 9. 12. 2015), jeho oprávnění vydávat vnitřní předpisy žalovaného plyne z § 503 odst. 2 občanského zákoníku; dotyčným Příkazem žalovaný pouze splnil svou informační povinnost vůči zaměstnancům ohledně povinností plynoucích z pandemického zákona a mimořádného opatření Mzd, rozpracoval pak způsob povinného testování svých zaměstnanců.

4. Mezi účastníky je nesporné a provedeným dokazováním má soud nadto za zjištěné a prokázané, že žalobce byl zaměstnán žalovaným na základě pracovní smlouvy ze dne 10. 11. 2015 (k tomu byl proveden důkaz dohodou účastníků z 20. 11. 2018 o změně původní pracovní smlouvy od 1. 12. 2018 na dobu neurčitou), žalovaný vydal dne 3. 3. 2021 Příkaz ředitele [číslo] jímž s platností od 3. 3. 2021 rozhodl/nařídil v souvislosti s mimořádným opatřením Mzd (jako úřadu příslušného podle § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví) a § 2 odst. 1 pandemického zákona dodržování opatření jako prevenci šíření respiračních onemocnění, že: podle vládního nařízení jsou všichni zaměstnanci závodu Adient MB povinni absolvovat testování antigenními testy na zjištění přítomnosti viru SARS-CoV-2, testování absolvují na základě výzvy zaměstnavatele, je nutné podstoupit testování nejméně 1 x za 7 kalendářních dnů v termínech určených zaměstnavatelem, do odvolání; v odst. 2., 9., 10. Příkazu bylo stanoveno, u kterých osob se testování neprovádí a jak se tyto výjimky prokazují zaměstnavateli, jakým způsobem zaměstnanec může vykázat vůči zaměstnavateli výsledek antigenního testování, odmítne-li podstoupit testování u zaměstnavatele, jak je pak povinen postupovat zaměstnavatel, dále: odmítne-li zaměstnanec testování a nejde-li o povolené výjimky a nevykáže se jiným (negativním) výsledkem testu, pak se takovým jednáním (odmítnutím podstoupit testování a vykázat zaměstnavateli jeho výsledek) zaměstnanec dopouští porušení vnitřního předpisu zaměstnavatele – Příkazu ředitele [číslo] zaměstnavatel bude dále postupovat v souladu se zákoníkem práce; bez negativního testu nebude zaměstnanci umožněn vstup na pracoviště (k uvedenému byl proveden důkaz Příkazem ředitele č. j. 15/21 z 3. 3. 2021). Žalobce písemným oznámením ze 6. 4. 2021 sdělil žalovanému, že odmítá nechat se testovat jakýmikoli formami testů ke stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2, a odůvodnil to tím, že mimořádná opatření Mzd přikazující povinné plošné testování zaměstnanců na přítomnost viru mohou být v rozporu s platnými normami – Listinou základních práv a svobod, Všeobecnou deklarací o bioetice a lidských právech z 19. 10. 2005, zákonem o zdravotních službách, že nucením k testování by se žalovaný mohl dopouštět trestných činů útisku, neoprávněného odebírání tkání a orgánů, apartheidu a diskriminace skupiny lidí, žalobce si nepřeje, aby bylo jakkoliv nepatřičně zasahováno do jeho integrity člověka, testování a podobná opatření jsou proti jeho víře a životnímu přesvědčení (k uvedenému byl proveden důkaz oznámením žalobce žalovanému z 6. 4. 2021). Písemným upozorněním z 6. 4. 2021, 7. 4. 2021 a 8. 4. 2021 žalovaný žalobci sdělil, že se (žalobce) dopustil porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, jmenovitě pracovního řádu zaměstnavatele a pandemických opatření závodu [právnická osoba], provozovna [obec], ve vztahu k nemoci COVID-19, tj. opatření vztahujících se k Usnesení Vlády ČR [číslo] ze dne 1. 3. 2021, dále porušení § 301 odst. c) zákoníku práce, dále porušení povinnosti poskytnout součinnost při plnění povinnosti zaměstnavatele definované mu zvláštním právním předpisem, žalobce byl vyzván k upuštění od tohoto jednání, byl vyzván k nápravě (nejdéle následující pracovní směnu od obdržení daného upozornění), žalobce byl upozorněn, že dojde-li z jeho strany k dalšímu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, žalovaný zváží možnost výpovědi podle § 52 písm. g), příp. též § 55 písm. b) zákoníku práce; k dotyčným porušením povinností žalobcem došlo dne 6. 4., 7. 4., 8. 4. 2021 vždy v 6:00 hod., kdy žalobce odmítl provedení antigenního testu, což bylo žalovaným hodnoceno jako porušení povinností v prvním případě nedbalostní, ve druhém a třetím případě jako porušení (již) úmyslné. Žalobce uvedená písemná upozornění ve dnech 6. - 8. 4. 2021 převzal, dne 6. 4. 2021 učinil oznámení na Policii ČR, ÚO [obec], o neoprávněném antigenním testování u žalovaného a upozornění na možnost výpovědi z pracovního poměru, kdy v rámci oznámení na PČR vypověděl, mimo jiné, že dne 6. 4. 2021 chtěl v 6 hod. nastoupit na ranní směnu, byl vyzván k podstoupení antigenního testu na COVID-19, což odmítl a předložil k tomu pracovníku žalovaného, s nímž věc řešil, své písemné vyjádření, uvedl mu důvody svého nesouhlasu rovněž ústně, převzal upozornění na porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, byl upozorněn na možnost výpovědi z pracovního poměru, nepodstoupí-li povinné testování, bylo mu dále sděleno, že nemůže setrvat na pracovišti, žalobce pracoviště tedy opustil a má za to, že překážka v práci je/byla na straně zaměstnavatele, nikoli na jeho straně (k tomu byly provedeny důkazy upozorněními žalovaného vůči žalobci na porušení povinností z 6. – 8. 4. 2021, oznámením žalobce žalovanému z 6. 4. 2021, úředním záznamem o podání vysvětlení žalovaným na PČR ze 6. 4. 2021).

5. Dne 9. 4. 2021 převzal žalobce od žalovaného na pracovišti výpověď z pracovního poměru, danou mu s odkazem na § 52 písm. g) zákoníku práce s uvedením výpovědního důvodu: porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, což dále konkretizováno tak, že na základě opatření Usnesení Vlády ČR č. 242 ze dne 1. 3. 2021 a Příkazu ředitele č. 15/21 byl žalobce opakovaně vyzván k absolvování antigenního testu na zjištění přítomnosti viru SARS-CoV-2 před nástupem do zaměstnání po ukončení pracovní neschopnosti, možnost otestovat se u zaměstnavatele opakovaně odmítl ve dnech 6. 4., 7. 4. a 8. 4. 2021 a zároveň zaměstnavateli nepředložil ani jiný doklad (výsledek) o absolvování POC popřípadě PCR testu v akreditovaném odběrovém místě ne starší 48 hodin, na tomto základě mu vznikla překážka v práci na straně zaměstnance v rozsahu 3 po sobě jdoucích pracovních směn, které mu byly určeny podle směnného kalendáře, byla mu předána 3 písemná upozornění na porušování jeho povinností vyplývajících z pracovních předpisů vztahujících se k vykonávané práci v souvislosti s nedodržením Pracovního řádu Adient, zákoníku práce a souvisejících opatření vztahujících se k Usnesení Vlády ČR č. 242 ze dne 1. 3. 2021, součástí písemných upozornění byly termíny stanovené pro nápravu a upozornění na možnost výpovědi podle § 52 písm. g) zákoníku práce, z oprávněných důvodu též § 55 písm. b) zákoníku práce, žalobce opakovaně zaměstnavatele ústně i písemně informoval o svém úmyslu ve vytýkaném jednání pokračovat. Výpověď žalovaného daná žalobci byla projednána a schválena odborovou organizací dne 9. 4. 2021, jak plyne z písemného dokladu o výpovědi a jejím doručení, potvrzeného (podepsaného) rovněž odborovým orgánem. Žalobce žalovanému oznámil písemně dne 11. 4. 2021, že s výpovědí, kterou obdržel dne 9. 4. 2021, nesouhlasí, trvá na platnosti pracovního poměru a chce v něm pokračovat, má za to, že výpověď je neoprávněná, neplatná, uvedl k tomu tytéž důvody jako již dříve (že postup žalovaného ve věci testování na COVID-19 je porušením Listiny a mezinárodních úmluv o lidských právech, o biomedicíně, že je na něm jako zaměstnanci vynucován zdravotnický zákrok, že jde o nepřípustný odběr genetického materiálu a další důvody). Důkazy k uvedenému byly provedeny výpovědí z pracovního poměru z 9. 4. 2021, oznámením žalobce žalovanému z 11. 4. 2021.

6. Žalobu jako nedůvodnou soud zamítl. Uvedený zjištěný, resp. nesporný skutkový stav hodnotí tak, že žalobce se stal zaměstnancem žalovaného na základě písemné pracovní smlouvy z 10. 11. 2015 ve smyslu § 33 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoník práce), s účinností ode dne 1. 12. 2018 byl tento pracovní poměr sjednán (změněn) stranami na dobu neurčitou, druh práce žalobce u žalovaného byl sjednán jako pracovník pro montáž sedaček, s místem výkonu práce v [obec], [anonymizována dvě slova]. [jméno] [anonymizováno]. Žalovaný vůči žalobci učinil úkon směřující k ukončení jeho pracovního poměru, a sice dal mu výpověď z pracovního poměru v písemné formě, výpověď mu doručil do vlastních rukou dne 9. 4. 2021, což žalobce výslovně potvrdil, resp. plyne to z listinných důkazů. Dotyčná výpověď byla žalovaným žalobci dána podle § 52 písm. g) zákoníku práce, s uvedením výpovědního důvodu: viz výše odst. 5. odůvodnění. Formálně tato výpověď odpovídala požadavkům zákoníku práce (§ 50), neboť byla dána písemně, byla řádně doručena žalobci, ve výpovědi byl její důvod skutkově vymezen a k tomu uveden výslovně odkaz na § 52 písm. g) zákoníku práce, jemuž mělo použité skutkové vymezení důvodu odpovídat, s ohledem na výpovědní důvod byla zachována lhůta podle § 58 zákoníku práce (výpověď byla dána do 2 měsíců od doby, kdy se zaměstnavatel o důvodu k výpovědi dozvěděl). Žalobce projevil vůči žalovanému bez zbytečného odkladu poté, kdy mu byla výpověď doručena, svůj nesouhlas s ní, jakož i žalovanému současně oznámil, že trvá na tom, aby jej nadále zaměstnával, čímž postupoval v souladu s § 69, § 70 odst. 1 zákoníku práce, což vše plyne z písemného oznámení žalobce žalovanému ze dne 11. 4. 2021 (žalovaný nečinil sporným, že mu toto oznámení bylo doručeno, byť důkaz k tomu předložen nebyl). Žalobce napadl výpověď včasně podanou žalobou v této věci, jmenovitě ve lhůtě stanovené § 72 zákoníku práce (do 2 měsíců ode dne, kdy měl jeho pracovní poměr u žalovaného skončit, konkrétně dne 25. 8. 2020, s ohledem na dvouměsíční výpovědní lhůtu běžící mu od 1. 5. 2020 do 30. 6. 2020). Před doručením výpovědi projednal žalovaný výpověď vůči žalobci s odborovou organizací podle § 61 odst. 1 zákoníku práce, jejíž stanovisko k výpovědi bylo podle žalovaného souhlasné (žalobce to nečinil sporným, důkaz k tomu předložen nebyl), ovšem ani příp. nesouhlasné stanovisko nebránilo žalovanému výpověď žalobci dát (dostačuje projednání).

7. Naplnění důvodu výpovědi použitého zaměstnavatelem k rozvázání pracovního poměru se posuzuje podle stavu a se zřetelem na okolnosti, které zde byly v době výpovědi (v době, kdy byla výpověď řádně doručena zaměstnanci). V posuzovaném případě žalovaný uplatnil vůči žalobci ve výpovědi důvod podle § 52 písm. g) zákoníku práce, kdy tímto důvodem je porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci, k němuž mělo dojít jednáním žalobce ve výpovědi blíže popsaným (popis tohoto jednání je uveden v odst. 5. odůvodnění). Žalobce v pracovněprávním vztahu vůči žalovanému jako zaměstnavateli porušil konkrétně povinnost podstoupit antigenní test na zjištění (možné) přítomnosti viru způsobujícího onemocnění COVID-19 ve svém těle, což byla nutná podmínka pro umožnění vstupu na pracoviště zaměstnavatele, resp. pro výkon práce zde, jmenovitě v době zde rozhodné, tj. 6. – 9. 4. 2021. Tuto povinnost žalobci v rozhodném období (6. – 9. 4. 2021) ukládalo mimořádné opatření Mzd č. j. MZDR 47828/2020-16 MIN/KAN ze dne 1. 3. 2021, ve znění opatření č. j. MZDR 47828-21 MIN/KAN ze dne 5. 3. 2021, č. j. MZDR 47828-22 MIN/KAN ze dne 15. 3. 2021 a č. j. MZDR 47828-26 MIN/KAN ze dne 22. 3. 2021. Uvedené opatření bylo nařízeno Ministerstvem zdravotnictví (jako správním úřadem příslušným podle § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, na základě zmocnění daného mu § 2 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19, tzv. pandemický zákon) postupem podle § 69 odst. 1 písm. i), odst. 2 zákona č. 258/2000 Sb., § 2 odst. 2 písm. m) pandemického zákona. Nařízení uvedeného mimořádného opatření Mzd předcházelo vyhlášení Usnesení Vlády ČR č. 242 dne 1. 3. 2021, kterým byl dán předběžný souhlas Vlády se záměrem Mzd vydat dané opatření, jakož i další mimořádná opatření sledující ochranu obyvatelstva před dalším rozšířením nemoci COVID-19. Opatření Mzd č. j. MZDR 47828/2020-16 MIN/KAN ze dne 1. 3. 2021, č. j. MZDR 47828-21 MIN/KAN ze dne 15. 3. 2021, č. j. MZDR 47828-22 MIN/KAN ze dne 15. 3. 2021 a č. j. MZDR 47828-26 MIN/KAN ze dne 22. 3. 2021 byla zrušena rozhodnutím Ministerstvem zdravotnictví ke dni 1. 7. 2021, čl. IV. opatření Mzd č. j. MZDR 47828/2020-16 MIN/KAN ve znění opatření č. j. MZDR 47828/2020-26 MIN/KAN byl zrušen rozsudkem NSS č. j. 6 Ao 6/2021-91 ze dne 28. 6. 2021. Rozsudkem NSS č. j. 6 Ao 1/2021-323 ze dne 8. 4. 2021 byl zamítnut návrh na zrušení opatření Mzd č. j. MZDR 47828/2020-16 MIN/KAN ve znění opatření č. j. MZDR 47828/2020-21 MIN/KAN a NSS se v tomto rozhodnutí vyslovil podstatným způsobem k otázkám rozhodným pro posouzení předmětného sporu (viz odst. 8 níže).

8. Podle NSS: za zdravotní službu ve smyslu zákona o zdravotních službách, resp. zákrok ve smyslu Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (dále také jen: Úmluva) lze považovat testování na pracovišti zaměstnavatele pouze v případě, že je zajištěno formou zdravotnických antigenních testů (test prováděný poskytovatelem zdravotnických služeb – POC nebo RT-PCR test), nikoli provádění laických testů (samotest prováděný si zaměstnancem). Zaměstnavatel měl povinnost testování pro zaměstnance zajistit v rozsahu a způsobem stanoveným v mimořádném opatření Mzd, volba způsobu testování (ze tří stanovených možností) byla na zaměstnanci. K výkonu zdravotní služby/zákroku je zásadně potřebný souhlas pacienta, Úmluva i zákon o zdravotních službách však stanovují výjimky, kdy souhlasu potřeba není, nejde tedy o absolutní neomezitelné právo. Rovněž Listina základních práv a svobod i občanský zákoník připouštějí omezení zaručených práv. V případě povinného testování zaměstnanců na přítomnost původce onemocnění COVID-19 vyplývala povinnost podrobit se testování přímo z pandemického zákona, na jehož základě bylo vydáno mimořádné opatření Mzd pro danou skupinu osob (§ 2 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 2 písm. m) pandemického zákona - osoby, na něž se mimořádné opatření vztahuje, jsou povinny se jím řídit). Pandemický zákon tedy umožňuje mimořádným opatřením Mzd nařídit testování zaměstnanců a ukládá zaměstnancům podrobit se testování. V tomto je implicitně obsaženo vyloučení potřeby souhlasu s takovým úkonem, neboť splnění zákonné povinnosti nemůže být podmíněno souhlasem povinné osoby.

9. Pandemický zákon je zvláštním právním předpisem (lex specialis) k jiným předpisům, které mají povahu zákona (zákon o zdravotních službách, občanský zákoník, zákoník práce), neboť se vztahuje na věcně i osobně úžeji vymezený okruh případů než obecná právní úprava. Ust. § 2 odst. 2 písm. m) pandemického zákona (tj. příkaz testovat zaměstnance a jiné pracovníky na přítomnost onemocnění COVID-19) je speciální vůči § 28 odst. 1 zákona o zdravotních službách, rozšiřuje zákonem dosud upravený okruh případů, kdy se k výkonu zdravotní služby nevyžaduje souhlas. Pravidlo přednostní aplikace zvláštní právní úpravy je standardním aplikačním pravidlem pro případ zdánlivého rozporu různých právních norem stejné právní síly. Mimořádné opatření Mzd zde představovalo podzákonný akt správního orgánu vydaný na základě zákonného zmocnění. Stanovení povinnosti pandemickým zákonem naplňuje formální podmínku pro zásah do práv zakotvených jednak v Úmluvě o ochraně lidských práv a biomedicíně (čl. 26), jednak v Listině základních práv a svobod (čl. 7 odst. 1). K tomu přistoupily i podmínky materiální, tedy existence legitimního účelu a podmínka nezbytnosti v demokratické společnosti. Účelem opatření Mzd bylo zamezení šíření viru SARS-CoV-2, opatření směřovala k ochraně veřejného zdraví, šlo tak o účel předpokládaný Úmluvou o lidských právech a biomedicíně v čl. 26 odst.

1. Omezení základního práva je možné jen ve prospěch jiného ústavního principu, právo na nedotknutelnost osoby (čl. 7 Listiny) bylo opatřením Mzd omezeno ve prospěch práva na život (čl. 6 Listiny) a na ochranu zdraví (čl. 31 Listiny) v celospolečenském rozsahu, tedy na ochranu veřejného zdraví. Konkrétním cílem mimořádného opatření nařizujícího testování na pracovištích zaměstnavatelů bylo předcházet případnému vzniku ohnisek nákazy zde, tj. v rámci fyzického kontaktu osob při výkonu práce na společném pracovišti.

10. Pokud jde o zpracování informací o výsledků testování zaměstnanců u zaměstnavatele (výsledky testů a data jejich provedení) jako zvláštní kategorii osobních údajů vypovídajících o zdravotním stavu zaměstnanců, docházelo k tomu z důvodu veřejného zájmu v oblasti veřejného zdraví, což je v souladu s čl. 9 odst. 2 písm. i) nařízení Evropského parlamentu (EU) 2016/679 (GDPR), podle kterého lze zpracovávat údaje o zdravotním stavu osob, je-li to nezbytné z důvodu veřejného zájmu v oblasti veřejného zdraví a ochrany před vážnými přeshraničními zdravotními hrozbami. (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1430/21 ze dne 22. 6. 2021).

11. V rozhodné době (6. – 9. 4. 2021) platilo uvedené mimořádné opatření Mzd, vydané na základě pandemického zákona. Žalovaný vydáním Příkazu ředitele č. 15/201 ze dne 3. 3. 2021, jak plyne z obsahu tohoto příkazu, aplikoval mimořádné opatření Mzd č. j. MZDR 47828/2020-16 MIN/KAN ze dne 1. 3. 2021 (v příkazu je k jeho zdůvodnění úvodem odkazováno na zpřísněná opatření definovaná v nařízení Ministerstva zdravotnictví jako úřadu příslušného podle zákona o ochraně veřejného zdraví, na § 2 odst. 1 pandemického zákona, na vládní nařízení – bod 1.), příkaz byl prohlášen za vnitřní předpis zaměstnavatele (bod 10.), byla vyslovena jeho závaznost pro každého zaměstnance (bod 1.) a uvedeny následky příp. porušení (dále postup podle zákoníku práce – bod 10.) s tím, že bez negativního testu nebude zaměstnanci umožněn přístup na pracoviště. Stanovení povinností zaměstnancům žalovaného uvedené v Příkazu ředitele jsou/byly v souladu se stanovením povinností zaměstnancům a zaměstnavatelům v tehdy platném mimořádném opatření Mzd pro subjekty (podnikatele) zaměstnávající alespoň 250 osob; původní opatření Mzd pro podnikatele ze dne 1. 3. 2021 bylo následně doplněno/změněno dalšími opatřeními Mzd ze dne 5. 3. 2021, 15. 3. 2021, 22. 3. 2021.

12. Žalobce jako zaměstnanec žalovaného byl v okolnostech případu v rozhodné době povinen dodržet mimořádné opatření Mzd pro podniky, č. j. MZDR 47828-16 MIN/KAN v tehdy platném znění, kdy toto mimořádné opatření bylo obecně závazné pro vymezené skupiny osob, resp. zaměstnavatelské subjekty, mělo povahu podzákonného aktu správního orgánu (Ministerstva zdravotnictví) vydaného na základě pandemického zákona, který je zákonem speciálním a uplatní se nad obecnou právní úpravou založenou pro pracovněprávní vztahy zejména platným zákoníkem práce, příp. jinými předpisy. Povinnosti stanovené mimořádným opatřením Mzd pro zaměstnavatele mají zákonný podklad v pandemickém zákoně, provedený formou mimořádných opatřeních majících přednost před zákoníkem práce. Žalovaný Příkazem ředitele ze dne 3. 3. 2021 konkretizoval způsob plnění povinností stanovených zaměstnavatelům a zaměstnancům platným mimořádným opatřením Mzd, žalovaný tento příkaz prohlásil za vnitřní předpis zaměstnavatele, což s ohledem na obsah příkazu soud neshledal v rozporu s § 305 zákoníku práce (Příkaz ředitele nestanovil povinnosti zaměstnancům týkající se testování na COVID-19 v širším či jiném rozsahu než obecně závazné mimořádné opatření Mzd). Z opatření Mzd ve znění platném v rozhodné době plyne, jakým způsobem byl žalobce povinen vykázat výsledky antigenního testu ke své osobě, a to jako podmínku umožnění jeho vstupu na pracoviště za účelem výkonu práce. Žalobce netvrdil, že žalovaný mu splnění povinnosti podstoupit příslušný test neumožnil nesplněním svých povinností, nýbrž účastníci jsou zajedno v tom (a plyne to z provedených listinných důkazů), že žalobce výslovně odmítl podvolit se testování, a to opakovaně a bez zřetele na konkrétní způsob testování (opatření stanovilo trojí možnost/způsob testování), nevykázal rovněž nijak, že splňuje stanovené výjimky z povinnosti k testování (viz bod 2. Příkazu ředitele, resp. čl. IV. opatření č. j MZDR 47828-26 MIN/KAN); v té souvislosti lze dodat, že výjimka pro povinnost k testování nebyla ze strany žalobce splněna tím, že byl uznán práce schopným po dočasné pracovní neschopnosti trvající ve dnech 28. 2. – 31. 3. 2021, jak toto období doložil rozhodnutím lékaře (žalobce doklad o DPN předložil na důkaz ke svému tvrzení, že byl ve dnech 6. – 8. 4. 2021 zcela zdráv, což doklad zjevně nepotvrzuje, nýbrž potvrzuje pracovní neschopnost žalobce po uvedenou předchozí dobu). Pandemický zákon a mimořádné opatření Mzd vydané na základě pandemického zákona pro zaměstnance a zaměstnavatele v podnicích (a dalších zaměstnavatelských subjektech) jako obecně závazné předpisy, rovněž pak v návaznosti na mimořádné opatření Mzd vydaný Příkaz ředitele ze dne 3. 3. 2021 jako vnitřní předpis žalovaného (přijatý podle § 305 zákoníku práce) jsou právní předpisy, které se vztahovaly na žalobce jako zaměstnance žalovaného (jako na pracovníka vykonávajícího pro zaměstnavatele sjednaný druh práce) a zavazovaly ho k povinnostem v nich uloženým; k námitce žalobce o nedostatku oprávnění ředitele závodu žalovaného v [obec] k vydání dotyčného příkazu: jde o oprávnění této osoby jakožto vedoucího odštěpného závodu zapsaného do obchodního rejstříku podle § 503 občanského zákoníku.

13. K odmítnutí splnit povinnost k testování zaměstnanců v podniku žalovaného došlo ze strany žalobce opakovaně ve třech po sobě následujících dnech. Se žalobcem bylo přitom nejméně v prvním případě adresně hovořeno (dokládá to záznam z 6. 4. 2021 o oznámení žalobce na PČR) o důvodech testování zaměstnanců na pracovišti, žalobci byly vysvětleny důsledky nesplnění této povinnosti včetně možnosti, že mu bude dána výpověď, dojde-li z jeho strany k dalšímu porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, byl konfrontován se skutečností, že zaměstnavatel jej na pracoviště fakticky nevpustil/nevpustí (6. 4. 2021 a dále), nesplní-li danou povinnost. Žalovaný byl (sám) povinen jednat podle mimořádného opatření Mzd, resp. svého vnitřního předpisu (Příkaz ředitele [číslo]), tj. zajistit pro své zaměstnance podmínky pro splnění povinností k testování, vyžadovat od nich splnění povinnosti k testování, rovněž byl zavázán umožnit osobní přítomnost na pracovišti pouze zaměstnancům, kteří povinnosti k testování, resp. podmínky pro výjimku z povinnosti k testování řádně splnili a zaměstnavateli vykázali. Mezi účastníky bylo nesporné, že druh práce žalobce (montáž sedaček) neumožňoval její výkon z domova. Žalobce nesplnil ze své vůle a vědomě podmínku vykázat se negativním výsledkem testování či splnit podmínky pro výjimku z povinnosti testování. Nesplnění těchto povinností/podmínek vytvořilo zákonem nepovolenou překážku ve výkonu práce na straně žalobce, neboť žalovaný mu za toho stavu nesměl umožnit přístup na pracoviště. Žalovaný jako zaměstnavatel své povinnosti podle mimořádného opatření Mzd splnil, když podmínky pro testování zaměstnanců, žalobce v to čítaje, vytvořil. Žalobce se proti splnění povinností ohledně testování jako podmínky osobní přítomnosti na pracovišti ohradil a nesplnil je záměrně (neboť s nimi zásadně nesouhlasil). U žalobce v okolnostech případu nastaly nepovolené překážky ve výkonu práce (nesplnil opakovaně, resp. neplnil průběžně v době 6. – 8. 4. 2021 povinnost stanovenou mu právním předpisem k ochraně obyvatelstva před šířením nemoci COVID-19 na pracovišti zaměstnavatele, resp. nesplnil podmínky pro osobní přítomnost na pracovišti zaměstnavatele; a vyjádřil vůli nadále tak jednat), které zaměstnavatel není povinen omluvit (nešlo o překážky v práci upravené §§ 191 - 206 zákoníku práce, příp. nařízením vlády č. 590/2006 Sb.). Mezi účastníky nedošlo k dohodě o poskytnutí pracovního volna (bez náhrady mzdy), kdy dohodu v tomto obsahu nebyl žalovaný povinen žalobci nabízet, žalobce jej o pracovní volno nežádal; nepřichází v úvahu ani klást k tíži žalovanému situaci, kdy by na takovou dohodu, pokud by o ni žalobce žádal, nepřistoupil (na poskytnutí pracovního volna bez náhrady mzdy zaměstnanec má nárok pouze ve stanovených případech, ne kdykoli a z jakéhokoli důvodu, může o poskytnutí pracovního volna požádat i mimo právem stanovené případy a je věcí zaměstnavatele, zda mu vyjde vstříc či nikoli, s ohledem na své provozní potřeby a jiné podstatné okolnosti na své straně).

14. Posuzovaná výpověď s poukazem na výše probrané skutečnosti splňuje požadavky na dostatečnou určitost skutkového vymezení důvodu výpovědi (§ 50 odst. 2, 4 zákoníku práce), přičemž toto vymezení naplňuje v materiálním smyslu výpovědní důvod stanovený v § 52 písm. g) zákoníku práce konkrétně v tom obsahu, že výpověď byla zaměstnavatelem zaměstnanci dána pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Žalobce se dopustil opakovaně (poprvé 6. 4. 2021 nejméně z nedbalosti, po vysvětlení právního stavu věci dále 7. a 8. 4. 2021 již úmyslně v rozporu s přijatým poučením o své právní povinnosti) porušení povinností vyplývajících z mimořádného opatření Mzd vydaného na podkladě pandemického zákona, jakož i z vnitřního předpisu zaměstnavatele (Příkaz ředitele č. 15/21 z 3. 3. 2021), povinností podle § 301 písm. c) zákoníku práce, kdy opakovanost porušení povinností byla dána okolnostmi, že k porušování docházelo každodenně po tři po sobě následující pracovní dny, z čehož ve spojení s výslovným vyjádřením žalobce vyplynulo, že by k témuž porušování povinností docházelo opakovaně i v dalších pracovních dnech (byť mimořádné opatření Mzd a Příkaz ředitele byly předpisy přijaté, a takto i deklarované, jako dočasné, doba jejich platnosti nemohla být do budoucna posuzována nijak konkrétněji a měly platit tzv. do odvolání). Porušení povinností žalobcem soud podle okolností věci hodnotí jako nikoli zvlášť hrubé či závažné (porušením povinností nebyla způsobena škoda zaměstnavateli ani jeho jinému zaměstnanci či osobě vně, nepříznivý důsledek z jednání žalobce vznikl jen jemu samému, za situace, kdy mu bylo zabráněno konat práci na pracovišti), tedy se jedná o porušení méně závažné, jehož opakováním (nejméně ve třech případech, mezi nimiž je časová souvislost, což je zde zřejmé) však byl naplněn výpovědní důvod. Byl zde splněn hmotněprávní předpoklad k výpovědi pro daný důvod, a sice že žalobce byl v souvislosti s vytýkaným porušením povinností písemně upozorněn na možnost výpovědi, což se zde stalo v písemných zápisech/upozorněních na porušení povinností ze dne 6., 7. a 8. 4. 2021, tedy v době posledních 6 měsíců před výpovědí. Nevyšly najevo skutečnosti, které by ospravedlňovaly požadavek vůči žalovanému na dalším zaměstnávání žalobce, s přihlédnutím k tomu, že žalobce neprojevil změnu v názorech na prevenci či opatření proti šíření nemoci COVID-19, pandemický zákon nadále platí, v případě zhoršení epidemické situace nelze vyloučit přijetí obdobných mimořádných opatření, jaká platila v době předchozí fáze pandemie, v tom ohledu se žalovaný může důvodně obávat opakovaného jednání žalobce spočívajícího v nerespektování stanovených právních povinností, jak k tomu došlo a jak na postojích k tomu vedoucích žalobce zřejmě nadále setrvává (z ničeho nevyplývá opak).

15. Výpověď danou žalovaným žalobci dne 9. 4. 2021 soud shledal platnou, žalobu na určení její neplatnosti proto zamítl.

16. Podle § 142, § 151 odst. 1, 2 o. s. ř. bylo žalobci uloženo nahradit žalovanému, ve věci procesně úspěšnému, náklady řízení, a to ve výši 14 834,60 Kč za jeho náklady právního zastoupení advokátkou (4 x 2 500 Kč odměna, celkem 10 000 Kč, 4 x 300 Kč paušální náhrada věcných výdajů, celkem 1 200 Kč, vše za 4 úkony právní pomoci – příprava a převzetí zastoupení, písemné vyjádření ve věci samé ze dne 17. 1. 2022, dne 4. 4. 2022, účast u jednání soudu dne 20. 7. 2022, náhrada cestovních výdajů spojených s cestou advokátní koncipientky k jednání soudu na trase [obec] – [obec] tam a zpět s použitím prostředků hromadné přepravy 2 x 130 Kč, celkem 260 Kč, náhrada za ztrátu pracovního času advokátní koncipientky spojenou s cestou na uvedené trase 2 x 4 půlhodiny x 100 Kč, celkem 800 Kč, náhrada 21% DPH z uvedené odměny a náhrad (tj. z částky 12 260 Kč) ve výši 2 574,60 Kč, přiznáno podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění - § 1, § 2, § 7 bod 4., § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a), d), g), § 13, § 14, § 14a); odměnu a paušální náhradu včetně DPH soud žalovanému nepřiznal za úkon právní pomoci účtovaný jako právní rozbor, neboť má za to, že je zahrnut v přípravě zastoupení, resp. písemně proveden formou prvotního vyjádření k žalobě.