37 C 14/2026

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Koťátkem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o 40 081 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se zastavuje pro jistinu ve výši 39 863 Kč, pro zákonný úrok z prodlení ve výši 11,50 % p.a. z částky 45 562,97 Kč od 6.12.2025 do 15.12.2025 (kapitalizováno na částku 143,55 Kč) a pro kapitalizovaný úrok ve výši 856,45 Kč.

II. Ve zbylém rozsahu, tj. pro kapitalizovaný úrok ve výši 4 843,52 Kč, pro náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč a pro částku 218 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému, k rukám advokátky , Jméno advokátky, , náhradu nákladů řízení ve výši 9 510 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou dne 23. 12. 2025 se žalobce domáhá na žalovaném zaplacení částky 40 081 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne 22. 4. 2025 uzavřel s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru č. , číslo, na základě které poskytl žalovanému úvěr s úvěrovým rámcem 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr v dohodnutých splátkách. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil své povinnosti, zesplatnil žalobce ke dni 21. 11. 2025 celý úvěr. Žalobce tedy požaduje přiznání částky 39 863 Kč, která představuje dlužnou jistinu, částky 5 699,97 Kč, která představuje kapitalizovaný úrok, částky 1 000 Kč, která představuje náklady na upomínání a částky 218 Kč, jako smluvní pokutu. Dále požaduje zákonné úroky z prodlení.

2. Podáním ze dne 7. 1. 2026 vzal žalobce žalobu částečně zpět, a to v reakci na žalovaným zaplacení částky 40 863 Kč, dne 15. 12. 2025. Uvedl, že stále požaduje po žalovaném uhradit částku 13 416,06 Kč. Výrokem I. tak soud řízení zastavil podle § 96 odst. 2 o.s.ř., a to v reakci na podání žalobce ze dne 7. 1. 2026, kdy uvedl, že dne 15. 12. 2025 obdržel od žalovaného mimořádnou splátku (40 863 Kč). Ač žalobce neuvedl, na co konkrétně žalobce takovou mimořádnou platbu započetl, či použil, dovodil soud, že touto mimořádnou platbou došlo k zaplacení požadované jistiny ve výši 39 863 Kč, úroku z prodlení ve výši 11,50 % p. a. z částky 45 562,97 Kč od 6. 12. 2025 do 15. 12. 2025 (kapitalizováno na částku 143,55 Kč) a částečně kapitalizovaného úroku v rozsahu částky 856,45 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě vyjádřil v odporu proti platebnímu rozkazu a dále pak na ústním jednání. Uvedl, že v reakci na předžalobní upomínku ze dne 15. 12. 2025 uhradil částku 40 863 Kč. Potvrdil, že celkem na úvěru čerpal 79 953,93 Kč, a to ve třech tranších (22. 4. 2025 – 40 000 Kč; 6. 6. 2025 – 29 000 Kč; 7. 6. 2025 – 10 953,93 Kč). Na čerpaný úvěr uhradil celkem 87 563 Kč (18. 5. 2025 – 2 000 Kč; 27. 5. 2025 – 40 700 Kč; 10. 7. 2025 – 500 Kč; 23. 7. 2025 – 2 500 Kč; 14. 10. 2025 – 500 Kč; 14. 11. 2025 – 500 Kč; 15. 12. 2025 – 40 863 Kč). Dále uvedl, že úvěrovou smlouvu považuje za neplatnou, a to jednak pro rozpor s dobrými mravy, tak pro rozpor se zákonem o spotřebitelském úvěru. Doplnil, že je invalidní ve 3. stupni, a to pro dlouhodobé psychiatrické onemocnění, k němuž se na přelomu roku 2024 a 2025 přidalo patologické hráčství. Žalovaný si v předmětném období nabral více nebankovních úvěrů, a když si dokázal uvědomit své pochybení, vyhledal odbornou pomoc. V době uzavření úvěrové smlouvy byl hospitalizován v Psychiatrické léčebně , adresa, , a to od 19. 3. 2025 do 7. 5. 2025. V době hospitalizace a uzavření úvěrové smlouvy měl stále několik nesplacených úvěrů, a to například od věřitele , právnická osoba, ., inkasní agentury , právnická osoba, pro dluhy společnosti , právnická osoba, a , právnická osoba, . V téže době bylo u nadepsaného soudu vedeno proti žalovanému soudní řízení pro dluh u společnosti , právnická osoba, ., pod sp.zn. , spisová značka, . Žalovaný tak poukazuje na to, že žalobce před uzavřením úvěrové smlouvy řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný byl v době poskytnutí úvěru zcela nemajetný, odkázán pouze na invalidní důchod a pomoc rodiny, a zadlužený. Žalovaný si ani není vědom, že by ve věci úvěruschopnosti, byl jakkoli ze strany žalobce dotazován. Rozsáhlou, avšak převážně formálně vyplněnou přílohu k posouzení úvěruschopnosti, získal poprvé až z dokumentů předložených okresnímu soudu. Žalovaný má dále za to, že smlouva je rovněž v rozporu s dobrými mravy, a to pro nepřiměřenou úrokovou sazbu a další poplatky a sankce, když nelze souhlasit se závěrem uvedeným ve smlouvě, že úrok 57,99 % je přiměřený. Pokud žalobce uvádí, že nejvyšší průměrná sazba činila 24,24 %, pak se jedná o sazbu 2,4 x vyšší a žalobcem citovaná judikatura závěru o přiměřenosti sazby neodpovídá. Pokud je smlouva neplatná, přicházel by v úvahu nárok žalobce z titulu bezdůvodného obohacení, ale nikoli za situace, kdy žalovaný před podáním žaloby vrátil více než čerpal.

4. Vzhledem k tomu, že smlouva účastníků byla uzavřena za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), aplikoval soud na posouzení dané věci právě ustanovení toho zákoníku a dále pak ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.

5. Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst.1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

6. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobcem byla dne 22. 4. 2025 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 40 000 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut ve třech tranších, a to dne 6. 6. 2025 ve výši 29 000 Kč, 7. 6. 2025 ve výši 10 953,93 Kč a 22. 4. 2025 ve výši 40 000 Kč, jak vyplývá z potvrzení banky o převodu. Na poskytnutý úvěr žalovaný uhradil celkem částku 87 563 Kč, kdy poslední splátku ve výši 40 863 Kč uhradil dne 15. 12. 2025. Soud rovněž konstatoval předžalobní upomínku, zesplatnění úvěru, žádosti o čerpání úvěru, upomínky, předsmluvní informace.

12. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, tvrdil žalobce v žalobě, že došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného, kdy odkázal na přílohu úvěrové smlouvy. Z přílohy vyplývá, že žalobce provedl lustraci žalovaného v dostupných rejstřících (SOLUS, exekuce, insolvence apod.), dále čerpal informace od žalovaného a z výpisů z bankovního účtu žalovaného za poslední 3 měsíce. U příjmů žalovaného kalkuloval se zjištěnou částkou 19 292 Kč měsíčně, u nákladů s částkou 4 000 Kč na bydlení, 3 000 Kč na potraviny a běžné zboží domácnosti, 1 009 Kč na ostatní finanční závazky, 1 266 Kč na sázení a hazardní hry. Disponibilní zůstatek žalovaného tak činil částku 9 517 Kč. Žalobce však soudu podrobně nedotvrdil a nedoložil, jakým konkrétním způsobem ověřoval informace o příjmu žalovaného a jeho výdajích. Vzhledem k tomu, že žalobce ne ústního jednání neúčastnil, dobrovolně se tím vzdal možnosti poučení soudu dle § 118a odst.1 a 3 o.s.ř.

13. Naopak žalovaný tvrdil a doložil, že v době poskytnutí úvěru byl poživatelem invalidního důchodu ve výši 10 521 Kč (výměr důchodu), jiné příjmy neměl. Dále tvrdil a doložil, že měl více nesplacených nebankovních úvěrů, např. od věřitele , právnická osoba, ., inkasní agentury , právnická osoba, pro dluhy společnosti , právnická osoba, a , právnická osoba, , což doložil upomínkami k zaplacení úvěrů. Zároveň soud ze spisu , spisová značka, ověřil, že žalovanému byla rozsudkem ze dne 11. 7. 2025 uložena povinnost k zaplacení částky 58 493,97 Kč, která představuje závazek vůči společnosti , právnická osoba, ., vyplývající ze Smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , číslo, uzavřené dne 24. 3. 2024.

14. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To žalobce nesplnil a tomu odpovídá i výsledek.

15. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).

17. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , spisová značka, . V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

18. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

19. V dané věci, jak bylo popsáno výše, žalobce svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnil. Jak bylo soudem zjištěno, žalobce si od žalovaného vyžádal pouze informace týkající se jeho příjmu a výdajů, které nebyly nijak ověřovány a dokladovány. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. , spisová značka, ). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobce k hodnocení žadatele, aniž je zřejmé, na základě čeho, a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

20. Obezřetnost a důslednost žalobce při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k informacím, že žalovaný žádné konkrétní výdaje neuvedl, a bylo kalkulováno pouze s určitými hypotetickými výdaji dovozenými z výpisu z bankovního účtu. Neuvedl-li žalovaný žádné konkrétní výdaje, měl žalobce zpozornět a provést širší šetření ohledně této podezřelé informace. Za předpokladu, že by žalovaný neměl žádné výdaje, je pozoruhodné, k čemu musel čerpat předchozí spotřebitelské úvěry a dále úvěr od žalobce. V tomto ohledu lze jednoznačně spatřovat důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr řádně splácet. Žalobce si tedy vystačil jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, aniž by si tato tvrzení blíže ověřil, ač tak udělat mohl a měl.

21. Soud dále uvádí, že na projednávanou věc není aplikovatelný ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. , spisová značka, , neboť se týká jiné skutkové situace, kdy spotřebitel celý úvěr splatil a až následně se domáhal bezdůvodného obohacení z titulu nikoliv řádného posouzení úvěruschopnosti. Ve shora uvedené rozsudku jde o závěr, že smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele, a že musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet, resp. že mu úvěr neměl být poskytnut. Ten však, jak již bylo shora uvedeno, na projednávanou věc nedopadá, neboť zdůrazňuje, že nelze vycházet výlučně z nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti poskytovatelem úvěru, aniž by byla vzata v úvahu skutečnost, že spotřebitel tento úvěr splatil, jako tomu bylo v dané věci. Zde však byla žaloba naopak podána z důvodu, že poskytnutý úvěr nebyl zcela splacen, samotná žalobní tvrzení tedy takový postup vylučují. V těchto případech se tudíž soud musí zabývat primárně tím, zda a případně jak byla před uzavřením smlouvy posuzována úvěruschopnost spotřebitele, a poté na základě těchto skutkových zjištění (nebudou-li přicházet do úvahy jiná) uzavřít ohledně otázky platnosti předmětné smlouvy. Zjistí-li totiž, že poskytovatel spotřebitelského úvěru finanční prostředky poskytl, ačkoli svým zákonným povinnostem v tomto ohledu nedostál, vede to nutně k závěru, že nemohl mít v rozhodné době potvrzenou schopnost druhé smluvní strany úvěr splácet.

22. Evropský soudní dvůr v rozsudku ve věci , spisová značka, ze dne 11. 1. 2024, , právnická osoba, . proti , právnická osoba, ., připomněl svou stávající judikaturu, když s ohledem na bod 26 odůvodnění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, má tato povinnost rovněž za cíl, aby věřitelé jednali zodpovědně a neposkytovali úvěry spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní (rozsudky CA Consumer Finance, , spisová značka, ze dne 18. 12. 2014, , právnická osoba, , , spisová značka, ze dne 5. 3. 2020, a , právnická osoba, , , spisová značka, ze dne 10. 6. 2021). Z toho vyplývá, že povinnost věřitele spočívající v posouzení úvěruschopnosti spotřebitele má předcházet prostému riziku nadměrného zadlužení nebo platební neschopnosti, vyplývajícímu z nedostatečného ověření jeho schopnosti a ochoty splácet úvěr. Takové finanční důsledky uzavření úvěrové smlouvy pro situaci spotřebitele přitom mohou nastat i po splacení úvěru. Zajišťování odpovědného jednání věřitelů a předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům nadto zásadním způsobem přispívá k řádnému fungování trhu spotřebitelských úvěrů. Vzhledem k tomu, že tyto účely jsou nezávislé na situaci nebo chování konkrétního spotřebitele, není jich dosaženo samotným úplným splněním úvěrové smlouvy, kterou tento spotřebitel uzavřel. Jakýkoli jiný výklad by napomáhal tomu, aby věřitel neplnil povinnost, která pro něj vyplývá z čl. 8 směrnice 2008/48, a mohl by zbavit toto ustanovení užitečného účinku. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být, proto vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Skutečnost, že spotřebitel proti smlouvě v průběhu splácení nic nenamítal, je irelevantní.

23. Samotná skutečnost, že žalovaný úvěr téměř zcela uhradil, pak s ohledem na výše zmíněnou judikaturu nemůže vést k závěru, že žalovaný byl schopen úvěr splácet, když při uzavření úvěrové smlouvy existovaly s ohledem na způsob hospodaření žalovaného s finančními prostředky pochybnosti o jeho možnostech a schopnostech úvěr splácet. V případě pochybností o správnosti sdělených údajů nebo jejich nedostatečnosti (absence běžných měsíčních výdajů) byl žalobce povinen požadovat po žalovaném jejich objasnění a doložení tak, aby dávaly objektivní obraz běžné příjmové a výdajové stránky spotřebitele. Povinnost žalobce jako poskytovatele úvěru řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací tak splněna nebyla.

24. Lze tedy uzavřít, že žalobce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy o úvěru. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak nevznikla povinnost vrátit žalobci žádnou částku, kdy na poskytnutý úvěr 79 953,93 Kč uhradil částku 87 563 Kč, a to ještě před podáním samotné žaloby. Soud tak žalobu, ve zbylém rozsahu, jako nedůvodnou, zamítl.

25. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst.1 o.s.ř. žalovaný byl ve sporu úspěšný a má tak právo na náhradu nákladů řízení. Nutno konstatovat, že žalovaný poslední splátku ve výši 40 863 Kč uhradil ještě před podáním žaloby a nelze tak aplikovat ustanovení § 146 odst. 2 větu druhou, o.s.ř. Náklady řízení tvoří odměna advokáta za 2 úkony právní služby z tarifní hodnoty 39 863 Kč po 2 700 Kč (převzetí a příprava, odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 13. 1. 2026) a 1 úkon právní služby z tarifní hodnoty 6 061,52 Kč (účast na ústním jednání dne 23. 2. 2025 – tarifní hodnota vypočtena: (39 863 Kč + 143,55 Kč + 5 699,97 Kč + 1 000 Kč + 218 Kč) – 40 863 Kč), dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 3x režijní paušál po 450 Kč, dle § 13 odst. 3, citované vyhlášky, náhrada za promeškaný čas ve výši 600 Kč (4 půlhodiny po 150 Kč, dle § 14 odst. 1 a 3, citované vyhlášky), jízdné ve výši 660 Kč, dle vyhlášky č. 573/2025 Sb. (trasa , adresa, a zpět, celkem 90 km, OA Renault Clio, , SPZ, , průměrná spotřeba 4,3 l/100km, Natural 95-vyhlášková cena 34,70 Kč/litr). Celkem náklady řízení činí 9 510 Kč.