37 C 212/2024

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Koťátkem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 139 313 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 96 604 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p.a. od 6.9.2024 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbylém rozsahu, tj. pro částku 42 709 Kč, pro požadovaný úrok ve výši 85,79 % p.a. a pro úrok z prodlení, nad rámec shora přiznaný, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci, k rukám advokátky , Jméno advokátky, , náhradu nákladů řízení ve výši 9 712,80 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou dne 13.9.2024 se žalobce domáhá na žalovaném zaplacení částky 139 313 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že dne 1.12.2023 uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě, které poskytl žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr, včetně sjednaného úroku ve výši 85,49 % p.a., a to ve 48měsíčních splátkách po 7 396 Kč. Žalovaný žalobci zaplatil na poskytnutý úvěr pouze jednu splátku po 7 396 Kč, a to dne 8.12.2023. Ke dni 24.4.2024 byl úvěr zesplatněn. Předmětem žaloby je částka 120 978,56 Kč, která představuje jistinu úvěru, včetně dlužnému úroku ke dni zesplatnění; částka 998 Kč, která představuje smluvní pokutu; částka 16 937,20 Kč, která rovněž představuje smluvní pokutu; úrok z dlužné jistiny ve výši 85,49 % p.a. z částky 99 728,10 Kč od 26.4.2024 do zaplacení, maximálně však do výše částky 426 009 Kč. Žalobce se rovněž domáhá přiznání zákonného úroku z prodlení.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy jednal a rozhodoval v nepřítomnosti žalovaného ( § 101 odst. 3 o.s.ř. ).

3. Vzhledem k tomu, že smlouva účastníků byla uzavřena za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), aplikoval soud na posouzení dané věci právě ustanovení toho zákoníku a dále pak ustanovení zákona č.257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.

4. Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst.1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

5. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobcem byla na základě návrhu na uzavření úvěrové smlouvy ze dne 1.12.2023 a schválení úvěru ze dne 4.12.2023 uzavřena smlouva o úvěru číslo , číslo, , na jejímž základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto peněžní prostředky, spolu úrokem ve výši 85,49 % p.a., splatit ve 48měsíčních splátkách ve výši 7 396 Kč. Žalovaný byl tak povinen na poskytnutý úvěr uhradit celkem částku 355 008 Kč. Úvěr byl žalované vyplacen dne 1.12.2023, jak vyplývá z dokladu a výpisu z bankovního účtu žalobce. Žalovaný zaplatil celkem částku 7 396 Kč, a to dle tvrzení žalobce.

11. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobce provedl hodnocení žalovaného dle údajů o jeho příjmech a výdajích. V tomto směru bylo v žalobci předložené formulářové listině nazvané hodnocení klienta vyplněno, že žalovaný je zaměstnán od 1.1.2020 a jeho pravidelný měsíční příjem činí 25 700 Kč. U výdajů bylo kalkulováno s částkou 4 860 Kč, jako životním minimem, částkou 3 915 Kč za bydlení. Celkem tedy výdaje byla kalkulovány na částku 8 775 Kč + rezerva 1 000 Kč. Z těchto údajů bylo kalkulováno s volnými zdroji žalovaného ve výši 15 925 Kč. Informace o příjmech žalovaného byly ověřeny z potvrzení o příchozích úhradách, kdy v listopadu 2023 mělo být žalovanému vyplaceno 21 774 Kč a v říjnu 2023 částka 26 875 Kč. Žalovaný prohlásil, že sdělil úplné a pravdivé informace. Zároveň žalobce doložil, že lustroval žalovaného v registru SOLUS a NRKI. Žádné jiné relevantní listiny označeny a předloženy nebyly. Zejména tedy nebyly nijak doloženy ani ověřovány podstatné výdaje žalovaného.

12. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli, a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele.

13. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).

15. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , spisová značka, . V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

16. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

17. V dané věci, jak bylo popsáno výše, žalobce svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnil. Jak bylo soudem zjištěno, žalobce si od žalovaného vyžádal informace a doklady týkající se pouze jeho příjmů. Současně nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány podstatné výdaje žalovaného. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. , spisová značka, ). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobce k hodnocení žadatele, aniž je zřejmé, na základě, čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

18. Obezřetnost a důslednost žalobce při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k nereálným údajům uvedeným ze strany žalovaného, byť současně prohlásil, že jsou „pravdivé a úplné.“ Výdaj určený na bydlení ani rámcově neodpovídá obvyklým výdajům na bydlení v České republice, a přesto nebyl nijak prověřován. V hodnocení klienta bylo uvedeno, že náklady bydlení činí 3 915 Kč. Přitom právě obvyklé náklady na bydlení (zahrnující náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky, hrazené zpravidla formou inkasa), popř. příspěvky na tyto náklady hrazené spolužijící osobou, lze doložit poměrně snadno. Nelze uvěřit ani skutečnosti, že celkové výdaje žalovaného činí 8 775 Kč měsíčně, respektive jsou pokryté životním minimem 4 860 Kč + náklady na bydlení 3 915 Kč. Žalobce si tedy vystačil jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, které nijak neověřoval, ač tak učinit mohl a měl, například výpisy z bankovního účtu žalovaného.

19. Lze tedy uzavřít, že žalobce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. I přes poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., učiněné na ústním jednání dne 16.12.2024, žalobce svá tvrzení nedoplnil, ani řádné a úplné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného neprokázal. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobci částku ve výši 92 604 Kč (100 000 Kč-7 396 Kč), k jejímuž zaplacení soud žalovaného zavázal a ve zbývajícím rozsahu, žalobu jako nedůvodnou zamítl.

20. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobci přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 96 604 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. V prodlení se splněním svého peněžitého dluhu se žalovaný ocitl dne 6.9.2024, neboť podle výzvy žalobce ze dne 20.8.2024 byl povinen dluh zaplatit nejpozději do 5.9.2024. Od 6.9.2024 je žalovaný v prodlení a počínaje tímto dnem až do zaplacení má žalobce právo na úrok z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (14,75%).

21. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst.2 o.s.ř. žalobce byl ve sporu úspěšný z 69% (částka 96 604 Kč) a žalovaný z 39% (částka 42 709 Kč). Poměr žalobce z úspěchu a neúspěchu ve sporu tak činí 30% z celkových nákladů řízení. Ty byly stanoveny na částku 32 376 Kč a představují odměnu za 3 úkony právní služby po 6 700 Kč (§ 7 vyhlášky č.177/1996 Sb.), 3x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky). Byla přiznána rovněž náhrada za DPH 21%, tj. částka 4 410 Kč a soudní poplatek ve výši 6 966 Kč. Poměrná část nákladů činí tak 9 712,80 Kč.