37 C 246/2025

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Koťátkem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 16 881,50 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 8 300 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p.a. od 20. 6. 2025 do zaplacení, a to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč, splatných vždy do každého posledního dne příslušného měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek v případě jakéhokoliv prodlení.

II. Ve zbylém rozsahu, tj. pro částku 8 581,50 Kč, pro úrok z prodlení, nad rámec shora přiznaný, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou dne 29. 8. 2025 se žalobce domáhá na žalovaném zaplacení částky 16 881,50 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce (, právnická osoba, .) dne 8. 7. 2024 uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru č., číslo, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 9 500 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr, včetně sjednaného úroku a poplatku nejpozději do 7. 8. 2024. Na svou pohledávku žalovaný neuhradil ničeho. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20.5.2025, respektive 26. 5. 2025 došlo k postoupení pohledávky na žalobce. Žalobce tedy požaduje přiznání částky 16 881,50 Kč, která představuje dlužnou jistinu ve výši 9 500 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 420 Kč, úrok ve výši 285 Kč, smluvní pokutu a zákonný úrok z prodlení.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil na ústním jednání. Potvrdil, že uzavřel předmětnou úvěrovou smlouvu a čerpal úvěr ve výši 9 500 Kč. Dále dokladoval, že dne 11.9.2024 uhradil poskytovateli úvěru částku 1 200 Kč, a to na účet , č. účtu, . Uvedl dále, že před poskytnutím úvěru byl dotazován na své příjmy, které dokládal výpisy z běžného účtu. Výdaje doplnil pouze do formuláře a nic nedokládal.

3. Vzhledem k tomu, že smlouva účastníků byla uzavřena za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), aplikoval soud na posouzení dané věci právě ustanovení toho zákoníku a dále pak ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.

4. Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst.1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

5. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, . byla dne 8. 7. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , číslo, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 9 500 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr, včetně úroku a poplatků do 7. 8. 2024. Celkově byl žalovaný povinen uhradit částku 13 205 Kč. Na poskytnutý úvěr žalovaný, dle tvrzení žalobce, nic neuhradil. Žalovaný však soudu dokladoval, že na účet poskytovatele úvěru dne 11. 9. 2024 zaslal částku 1 200 Kč. Právní předchůdce žalobce pohledávku za žalovaným postoupil žalobci, a to smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. 5. 2025, respektive 26.5.2025. Soud rovněž konstatoval předžalobní upomínku, oznámení o postoupení pohledávky, VOP, formulář pro posouzení úvěruschopnosti, výpisy z bankovního účtu žalovaného.

11. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, tvrdil žalobce v žalobě, že právní předchůdce provedl s odbornou péčí zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, kdy vycházel z jeho tvrzení a výpisů z bankovního účtu žalovaného. Nic konkrétního však žalobce netvrdil. Soud z výpisů z bankovních účtů žalovaného za období 3. 9. 2023 až 4. 12. 2023 zjistil, že žalovaný měl pravidelný příjem od společnosti , právnická osoba, ., ve výši cca. 25 000 Kč měsíčně, dále pak z příležitostných brigád. Příjem žalovaného objektivně nedosahoval částky 60 000 Kč měsíčně, jak je uvedeno v předsmluvním formuláři. Dále z výpisů vyplývá, že žalovaný čerpal další půjčky a úvěry, měl zřízeny trvalé příkazy a měsíční bylince žalovaného na bankovním účtu byla nulová, či záporná. Objektivně tak neměl měsíční náklady ve výši 4 600 Kč, jak je uvedeno v předsmluvním formuláři.

12. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobce), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To právní předchůdce žalobce nesplnil a tomu odpovídá i výsledek.

13. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).

15. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , spisová značka, . V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

16. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

17. V dané věci, jak bylo popsáno výše, právní předchůdce žalobce svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnil. Jak bylo soudem zjištěno, právní předchůdce žalobce si od žalovaného vyžádal pouze informace týkající se jeho příjmu, které však objektivně nekorespondují s informací uvedenou v předsmluvním formuláři. Výdaje žalovaného nebyly nijak ověřovány a dokladovány, ač z výpisů z bankovního účtu vyplývá, že objektivně nedosahují pouze částky 4 600 Kč uvedené v předsmluvním formuláři. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. , spisová značka, ). Pouhé doplnění čísel do formuláře právního předchůdce žalobce k hodnocení žadatele, aniž je zřejmé, na základě čeho, a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.

18. Obezřetnost a důslednost právního předchůdce žalobce při daném posuzování pak byla na místě i vzhledem k informacím, že žalovaný nemá žádné výdaje, krom nákladů na energie 3 600 Kč a ostatních nákladů ve výši 1 000 Kč. Uvedl-li žalovaný, že nemá žádné měsíční výdaje, krom shora uvedených, měl právní předchůdce žalobce zpozornět a provést širší šetření ohledně této podezřelé informace. Za předpokladu, že by žalovaný neměl žádné další výdaje, je pozoruhodné, k čemu musel čerpat předchozí spotřebitelské úvěry od společnosti , právnická osoba, ., jakož i od dalších poskytovatelů. V tomto ohledu lze jednoznačně spatřovat důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného spotřebitelský úvěr řádně splácet. Právní předchůdce žalobce si tedy vystačil jen s velmi nepravděpodobnými tvrzeními, aniž by si tato tvrzení blíže ověřil, ač tak udělat mohl a měl. Rovněž tvrzené příjmy 60 000 Kč měsíčně objektivně nevyplývají z předložených bankovních účtů žalovaného.

19. Neúčastí na ústním jednání se žalovaný dobrovolně vzdal možnosti poučení soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., k doplnění tvrzení o řádném zkoumání úvěruschopnosti.

20. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy o úvěru. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobci částku 8 300 Kč, kdy na poskytnutý úvěr 9 500 Kč uhradil, dle předloženého výpisu z účtu částku 1 200 Kč. Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobci částku ve výši 8 300 Kč, k jejíž zaplacení soud žalovaného zavázal a ve zbývajícím rozsahu, žalobu jako nedůvodnou zamítl. Soud zároveň vyhověl žádosti žalovaného a podle § 160 odst.1 o.s.ř. mu umožnil zaplatit žalovanou částku v měsíčních splátkách po 1 000 Kč, pod ztrátou výhody splátek.

21. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobci přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 8 300 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. V prodlení se splněním svého peněžitého dluhu se žalovaný ocitl dne 20. 6. 2025, neboť podle výzvy žalobce ze dne 9. 6. 2025 byl povinen dluh zaplatit nejpozději do 19 .6. 2025. Od 20. 6. 2025 je žalovaný v prodlení a počínaje tímto dnem až do zaplacení má žalobce právo na úrok z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (12,75 %).

22. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., poměr úspěchu a neúspěchu účastníků ve sporu byl takřka totožný, a proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.