37 C 260/2024

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Romanem Koťátkem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 157 477,19 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 40 240 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75% p.a. od 20.6.2024 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbylém rozsahu, tj. pro částku 117 237,19 Kč, pro úrok a úrok z prodlení, nad rámec shora přiznaný, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou dne 8.7.2024 se žalobce domáhá na žalovaném zaplacení částky 157 477,19 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce (, Anonymizováno, .) dne 19.5.2021 uzavřel s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 195 700 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr, včetně úroků, v dohodnutých měsíčních splátkách. Na svou pohledávku žalovaný uhradil částku 155 460 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7.11.2023 došlo k převedení pohledávky na žalobce. Žalobce tedy požaduje přiznání částky 157 477,19 Kč, která představuje dlužnou jistinu ve výši 77 307 Kč, dlužné poplatky ve výši 23 896 Kč, smluvní pokutu ve výši 56 274,19 Kč. Dále požaduje kapitalizovaný úrok, kapitalizovaný úrok z prodlení, běžný úrok a úrok z prodlení.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy jednal a rozhodoval v nepřítomnosti žalovaného (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).

3. Vzhledem k tomu, že smlouva účastníků byla uzavřena za účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.), aplikoval soud na posouzení dané věci právě ustanovení toho zákoníku a dále pak ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.

4. Podle § 2395 o.z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst.1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

5. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 588 o.z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalovaným a společností , Anonymizováno, . byla dne 19.5.2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , číslo, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 195 700 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr, včetně příslušenství, v dohodnutých měsíčních splátkách. Na poskytnutý úvěr žalovaný uhradil částku 155 460 Kč. Právní předchůdce žalobce pohledávku za žalovaným postoupil žalobci, a to smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 7.11.2023. Soud rovněž konstatoval předžalobní upomínku ze dne 4.6.2024, oznámení o postoupení pohledávky, odstoupení od smlouvy, přehled plateb, potvrzení o čerpání úvěru.

11. Pokud jde o zkoumání schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, tvrdil žalobce, že právní předchůdce provedl hodnocení žalovaného dle údajů o jeho příjmech a výdajích, včetně lustrace v dostupných registrech. Žádné relevantní důkazy k tomuto tvrzení však žalobce nedoložil.

12. S ohledem na popsaný skutkový stav věci má soud za to, že v daném případě nelze mít za splněnou povinnost právního předchůdce žalobce řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. v daném případě i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli (právnímu předchůdci žalobce), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tím poskytovatel úvěru plní i svou obecnou povinnost jednat čestně, transparentně a zohlednit práva a zájmy spotřebitele. To právní předchůdce žalobce nesplnil a tomu odpovídá i výsledek.

13. Zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Uvedené chápání důsledku dotčeného porušení povinnosti poskytovatele vyplývá z podstaty a rozdílnosti institutu neplatnosti relativní na straně jedné a absolutní na straně druhé. V souladu s ustanovením § 586 odst. 1 o. z. (v němž jsou upraveny následky relativní neplatnosti) je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 citovaného ustanovení nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné. Naproti tomu podle ustanovení § 588 věty první o. z. (v němž jsou upraveny důsledky absolutní neplatnosti) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. V případě dotčeného porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není neplatnost za těchto okolností uzavřené úvěrové smlouvy stanovena jen na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i věřitele, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. Řádné splnění povinnosti odborného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele tak chrání i pozici samotných věřitelů, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).

15. Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje s odbornou péčí) byly nedávno připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , Anonymizováno, . V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.

16. Soud má tedy s ohledem na vše shora uvedené za to, že v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele.

17. Lze tedy uzavřít, že právní předchůdce žalobce nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl, neboť toto posouzení nebylo v tomto řízení prokázáno. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy o úvěru. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak byli povinni vrátit, co si na jejich základě vzájemně plnili (§ 2993 o. z.). Žalovanému tak vznikla povinnost vrátit žalobci částku ve výši 40 240 Kč (195 700 Kč – 155 460 Kč), k jejíž zaplacení soud žalovaného zavázal a ve zbývajícím rozsahu, žalobu jako nedůvodnou zamítl.

18. Příslušenství sdílí osud věci hlavní, a proto může být žalobci přiznán nárok na úrok z prodlení výhradně z částky 40 240 Kč, když v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. V prodlení se splněním svého peněžitého dluhu se žalovaný ocitl dne 20.6.2024, neboť podle výzvy žalobce ze dne 4.6.2024 byl povinen dluh zaplatit nejpozději do 19.6.2024. Od 20.6.2024 je žalovaný v prodlení a počínaje tímto dnem až do zaplacení má žalobce právo na úrok z prodlení v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (14,75 %).

19. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst.2 o.s.ř. žalovaný byl ve sporu převážně úspěšný, objektivně mu však žádné náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.