38 C 10/2025

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 26 530 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá úhrady částky 5 080 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 450 Kč zamítá.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 000 Kč od 4. 12. 2023 do zaplacení a k rukám právní zástupkyně žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 4 162 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela po prověření jeho úvěruschopnosti lustracemi v dostupných databázích prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na internetových stránkách dne 31. 8. 2023 smlouvu o spotřebitelském úvěru na dobu neurčitou s možností opakovaného čerpání, na jejímž základě žalovanému poskytla 8 000 Kč, a na základě dodatku ke smlouvě o navýšení úvěrového limitu z téhož dne byl tento limit navýšen na částku 20 000 Kč, kterou žalovaný postupně čerpal. Žalovaný se zavázal úvěr hradit tak, že v pravidelných měsíčních splátkách bude hradit smluvní úrok, zbytek částky pak uhradí nejpozději ke dni ukončení smlouvy. Žalovaný neuhradil na úvěr ničeho, žalobkyně proto celý úvěr ke dni 3. 12. 2023 zesplatnila.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným (č.l. 14-15) soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta částka 8 000 Kč (limit úvěru), úvěr byl poskytnut na dobu neurčitou, splátky měly podobu úroku z úvěru, který se žalovaný zavázal hradit jednou měsíčně, jistinu úvěru se zavázal uhradit nejpozději při ukončení smlouvy. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činila 5 523 %, měsíční úroková míra činila 40 %. Smlouva nebyla žalovaným podepsána. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru – dodatek o navýšení úvěrového limitu ze dne 31. 8. 2023 (č.l. 12-13) soud zjistil, že žalobkyně navýšila žalovanému úvěrový limit na částku 20 000 Kč. Úroková míra i RPSN zůstala stejná. Dodatek nebyl podepsán žalovaným. Ze sazebníku poplatků (č.l. 16) soud zjistil výši nákladů na vymáhání. Z oznámení o schválení úvěru (č.l. 17) soud zjistil, že úvěr byl žalovanému převeden na bankovní účet, minimální výše první platby činila 3 261,36 Kč, se splatností dne 1. 10. 2023. Z potvrzení o platbě (č.l. 19, 23) soud zjistil, že na účet žalovaného byla dne 31. 8. 2023 převedena částka 8 000 Kč a následně částka 12 000 Kč. Z oznámení o zesplatnění zápůjčky ze dne 3. 12. 2023 (č.l. 20) soud zjistil, že z důvodu porušení smluvních podmínek došlo ke dni 3. 12. 2023 ke zesplatnění úvěru a celková dlužná částka činí 47 716,29 Kč. Žalobkyně dle zjištění soudu zaslala žalovanému předžalobní výzvu, a to včetně podacího archu (č.l. 22) ze dne 10. 6. 2024 s tím, že dlužná jistina činí 20 000 Kč, úrok z prodlení činí 1 549,78 Kč, smluvní pokuta činí 3 820 Kč a náklady vymáhání pohledávky činí 1 450 Kč, celkem dlužná částka činí 26 819,78 Kč.

4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. V souladu s § 2392 odst. 1 větou první o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, (, právnická osoba, v. , jméno FO, a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. , spisová značka, , by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

10. V projednávané věci nebylo dle názoru soudu doloženo, že žalobkyně dostatečně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy o zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, jeho příjmů, výdajů ani závazků (z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky), žalobkyně nepředložila žádné listiny (výplatní pásky, výpis z účtu, pracovní či nájemní smlouvu) ani prohlášení žalovaného. Žalobkyně nepostupovala správně po formální stránce (viz k tomu shora citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie v ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, , , Anonymizováno, v. , jméno FO, a další), neměla k dispozici žádné podklady k příjmům žalovaného ani k jeho výdajům a závazkům. Žalobkyně nepostupovala správně ani obsahově (k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, ). Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

11. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadované úroky, smluvní pokutu a náklady spojené s uplatněním pohledávky. Soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem úroku s dobrými mravy. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , spisová značka, , podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění odměny za zpracování několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo zápůjček v roce 2023 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikatelce v oboru jistě známé jako skutečnost obecně známá ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 12 %).

12. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 20 000 Kč poskytnutém žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaný se dostal s úhradou dluhu do prodlení, žalobkyni neuhradil ničeho, proto soud žalobě vyhověl co do částky 20 000 Kč a zamítl ji do částky 5 080 Kč s příslušenstvím a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 450 Kč.

13. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

14. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobkyni úspěšné z části, z 75 % přiznal účelně vynaložené náklady řízení snížené na 50 % (po započítání úspěchu žalovaného), tj. 4 162 Kč. Náklady před snížením činily celkem 8 324 Kč, na náhradu těchto nákladů byl přiznán soudní poplatek ve výši 1 004 Kč, odměna za právní zastoupení 6 420 Kč dle ust. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1,2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (3 úkony právní služby po 2 140 Kč: převzetí věci, sepis výzvy, sepis žaloby) a 3 x režijní paušál po 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu, celkem 900 Kč.