38 C 102/2026

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 154 600 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 3 600 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 21 448,36 Kč od 16. 8. 2025 do 13. 11. 2025 zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 6. 12. 2025 do zaplacení z částky 150 000 Kč, to vše v pravidelných měsíčních splátkách po 7 000 Kč, splatných vždy do každého 25. dne v kalendářním měsíci, počínaje měsícem červenec 2026, až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek.

III. Žalovaná je povinna do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 27 667,96 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela dne 28. 7. 2025 smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , číslo, (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout úvěr s úvěrovým rámcem až do výše 150 000 Kč. Úvěr byl žalované vyplacen v jednotlivých tranších, přičemž žalovaná načerpala úvěr ve výši 150 000 Kč. Smlouva o úvěru byla sjednána elektronicky prostřednictvím klientské zóny, žalovaná uzavření Smlouvy potvrdila zejména zasláním verifikační platby. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr splácet v minimálních měsíčních splátkách. Minimální splátka byla vypočtena na částku 7 500 Kč. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, dostala se do prodlení se splátkou, jež byla splatná ke dni 15. 8. 2025. Žalobkyně žalovanou opakovaně vyzývala k úhradě dlužné částky, žalovaná na zasílané upomínky nereagovala, žalobkyně proto ke dni 21. 11. 2025 úvěr zesplatnila, o čemž žalovanou písemně informovala. Žalobkyně uvedla, že před poskytnutím úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalované. Žalobkyně se tak domáhá dlužné jistiny ve výši 150 000 Kč, dále kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 21 448,36 Kč, nákladů na upomínání ve výši 1 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 600 Kč a zákonného úroku z prodlení.

2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ze smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru č. , číslo, ze dne 28. 7. 2025 (č.l. 12-29) zjistil, že žalobkyně jako věřitel se zavázala žalované jako dlužníkovi (ve Smlouvě označené jako spotřebitel) na její výslovnou žádost poskytnout na účet č. , č. účtu, částku 150 000 Kč, do deseti pracovních dnů od nabytí účinnosti Smlouvy při splnění všech předcházejících relevantních zákonných i smluvních podmínek. Částka 150 000 Kč měla být vyplacena na výslovnou žádost učiněnou skrz klientský účet. Žalovaná se dle Smlouvy zavázala úvěr splatit do 72 měsíců od okamžiku čerpání poslední tranše úvěru, a to minimální splátkou ve výši alespoň 5 % částky čerpané a dosud nesplacené jistiny úvěru, přičemž ke dni uzavření smlouvy minimální splátka činila 7 500 Kč. Zápůjční úroková sazba činila 57,99 % ročně, RPSN 76,18 % ročně. Smlouva byla podepsána digitálně, kódem přes službu , Anonymizováno, . Součástí smlouvy pak byla Příloha 1 - Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (č.l. 19 p.v.-29), ze které soud zjistil metodiku posuzování úvěruschopnosti žalobkyní a informace o žalované. Deklarované měsíční příjmy žalobkyně činily 70 000 Kč, na bankovním účtu měla žalovaná částku 23 912 Kč, přičemž tuto částku žalobkyně při poskytování úvěru považovala za relevantní. Náklady na bydlení deklarované žalovanou činily 3 000 Kč, minimální fixní hodnota určená žalobkyní činila 8 000 Kč, náklady domácnosti a finanční závazky deklarované žalovanou – 0 Kč, dle zjištění žalobkyně finanční závazky činily 11 Kč, náklady domácnosti 1 067 Kč, minimální fixní hodnota činila 6 000 Kč. Extra zůstatek na cokoliv byl stanoven na hodnotu 2 000 Kč, finanční zůstatek činil 7 901 Kč. Žalobkyně tak na základě výše provedeného posouzení úvěruschopnosti žalované dospěla k závěru, že při finančním měsíčním zůstatku ve výši 7 901 Kč, má žalovavá dostatečný zůstatek na splacení měsíční splátky úvěru ve výši 7 500 Kč. Žalobkyně dále dle Přílohy 1 lustrovala žalovanou v insolvenčním rejstříku (klientka se nenacházela v procesu insolvence), v centrální evidenci exekucí (není vedena aktivní exekuce), v databázi SOLUS (spotřebitel má výbornou platební morálku – měsíční závazky 0 Kč). Z upomínek ze dne 20. 8. 2025 a ze dne 5. 9. 2025 (č.l. 31 - 32a) bylo zjištěno, že žalovaná byla opakovaně vyzývána k úhradě dlužné splátky ve výši 7 500 Kč, přičemž za každou upomínku jí byla účtována částka 500 Kč. Z výpisů plateb (č.l. 33 - 34) má soud za prokázané, že žalobkyně dne 28. 7. 2025 převedla na účet žalované částku 150 000 Kč (platba pod v.s. , var. symbol, ) a dále, že téhož dne byla na účet žalobkyně provedena z účtu žalované tzv. verifikační platba ve výši 1 Kč. Z listiny označené jako Předžalobní výzva, zesplatnění úvěru, oznámení o převzetí právního zastoupení ze dne 21. 11. 2025 (č.l. 35), kterou žalobkyně dodala včetně podacího lístku (č.l. 36) bylo zjištěno, že žalovaná byla upozorněna na zesplatnění úvěru a upozorněna na podání žaloby v případě neuhrazení dlužné částky 189 388,36 Kč.

4. Soud má za zjištěné, že žalobkyně v souladu se smlouvou z 28. 7. 2025 poskytla žalované dne 28. 7. 2025 převodem na její účet částku 150 000 Kč. Žalovaná byla povinna úvěr splatit v 72 měsíčních splátkách, přičemž výše minimální splátky byla stanovena na částku 7 500 Kč. Žalovaná se dostala do prodlení se splátkou splatnou dne 28. 8. 2025, žalobkyni neuhradila ničeho, a to ani přes zasílané opakované výzvy.

5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v , adresa, , potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, . v. , právnická osoba, . články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.

9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

10. Soud standardně hodnotí, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované/ho s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , spisová značka, ) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, (, právnická osoba, v. , jméno FO, a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn, spisová značka, , by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

11. V projednávané věci žalobkyně řádně nezjišťovala úvěruschopnost žalované. Žalobkyně měla k dispozici pouze prohlášení žalované. Zjišťováním konkrétních pravidelných nákladů žalované se právní žalobkyně nijak nezabývala, vycházela z částek, které sama určila podle vlastní metodiky, a které byly vyšší než částky deklarované žalovanou. Žalobkyně pouze provedla lustraci v jednotlivých databázích, např. v registru SOLUS či Centrální evidenci exekucí. Žalobkyně nepostupovala správně po formální stránce, spolehla se na prohlášení žalované (viz k tomu shora citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie v ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, , , právnická osoba, v. , jméno FO, a další), neměla k dispozici podklady k příjmům žalované a žádné podklady k výdajům žalované. Žalobkyně nemohla postupovat správně ani obsahově, pokud neměla dostatečné prvotní podklady, z nichž by příjmy, výdaje a závazky žalované mohla zjistit (k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti, bez návrhu, viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, a aktuální znění § 87 odst. zákona o spotřebitelském úvěru). Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani smluvní pokutu či úrok, ani náklady upomínání.

12. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 150 000 Kč poskytnutém žalované žalobkyní na základě neplatné smlouvy o úvěru. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalobkyně žalované poskytla částku 150 000 Kč, žalovaná neuhradila žalobkyni ničeho, zbývá jí tak uhradit částku 150 000 Kč. V této části soud žalobě vyhověl, ve zbylém rozsahu ji jako nedůvodnou zamítl.

13. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně byla úspěšná ze 97 % a přísluší jí tak náhrada nákladů snížená na 94 %, tj. částka 27 667,96 Kč. Náklady před snížením podle obsahu spisu činily 29 434 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 184 Kč, podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1,2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměny právního zástupce za 3 úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu výzvy a sepisu žaloby (3x 7 300 Kč) tj. 21 900 Kč a paušální náhrady hotových výdajů spojených se třemi úkony právní služby (3x 450 Kč), tj. 1 350 Kč. Právní zástupce žalobkyně není plátcem DPH.

14. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. lhůta k plnění byla žalované stanovena v měsíčních splátkách ve výši 7 000 Kč, splatných vždy do každého 25. dne v kalendářním měsíci, počínaje měsícem červenec 2026 až do úplného zaplacení, se ztrátou jejich výhody v případě neplacení řádně a včas, kdy má soud za to, že postupným plněním tohoto dluhu nebude žalobkyně z materiálního hlediska nepřiměřeně nepříznivě dotčena, a to s ohledem na zaplacení dluhu v přiměřené době.