38 C 107/2023

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 9 902 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 3 092 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 6 810 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 3. 4. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 1 622 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela po ověření jeho identity a prověření jeho schopnosti splácet úvěr dne 26. 8. 2022 prostřednictvím webového rozhraní smlouvu o úvěru, žalovanému poskytla 10 000 Kč za poplatek 330 Kč se splatností do 30 dnů od jeho poskytnutí. Žalovaný si také zvolil další služby za příslušné poplatky. Žalovaný neplnil svou povinnost úvěr řádně splácet, po dobu trvání smlouvy uhradil žalobkyni částku 3 190 Kč. Žalobkyně požaduje kromě úhrady jistiny další poplatky a smluvní pokuty.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů. U ústního jednání konaného dne 2. 10. 2023 soud konstatoval, že z navržených důkazů nevyplývá, zda žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Právní zástupkyně žalobkyně požádala o poskytnutí lhůty k doplnění tvrzení a důkazů. U ústního jednání konaného dne 27. 11. 2023 žalobkyně navrhla, aby bylo žalobě vyhověno a přiznána náhrada nákladů řízení.

3. Soud má za zjištěné, že žalobkyně na základě úvěrové smlouvy ze dne 26. 8. 2022 odeslala na účet žalovaného č. [bankovní účet] částku 10 000 Kč, účastníci se dohodli na splacení úvěru do 30 dnů od jeho poskytnutí, dle smlouvy do dne 25. 9. 2022, dále na úroku 0 % ročně. RPSN dle smlouvy činila 48,3 %, žalovaný se zavázal kromě ročního úroku hradit i poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč a další volitelné poplatky, mezi nimi poplatek za„ bezpečnou splátku“ ve výši 99 Kč měsíčně a poplatek za SMS servis za 49 Kč měsíčně. Žalovaný si dále prodloužil splatnost úvěru o 30 dnů tzv.„ desetiprocentním odkladem“ za poplatek ve výši 490 Kč a to celkem dvakrát (dne 5. 10. 2022 a 15. 11. 2022). Žalovaný na svůj dluh uhradil částku 3 190 Kč. Žalovanému byla dále účtována smluvní pokuta za prodlení s úhradou aktuálně splatné splátky a účelně vynaložené náklady.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

10. V projednávané věci nebylo dle názoru přesvědčivě doloženo, jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho příjmy (pracovní smlouva, výplatní pásky) výdaje (faktury za energie, nájemní smlouva, výpis z běžného účtu), kdy žalobkyně se spolehla na pouhý výpis z účtu žalovaného a prohlášení o jeho příjmu a příjmu partnera. Žalobkyně dle předložených důkazů zjišťovala existenci dalších závazků žalovaného z databází SOLUS, ISIR, NRKI a CRIBIS. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. Soud tedy nemohl žalobkyni přiznat požadované účelně vynaložené náklady (na vymáhání) ani další poplatky nebo smluvní pokuty. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. soud plní při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném ve smyslu ustanovení § 114c o.s.ř., a při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje. Je tedy nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání.

11. K dodržení písemné formy smlouvy uzavřené v souladu s § 1824 a násl. o.z. distančním způsobem by bylo možné mít výhrady s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, v němž je uvedeno, že formulář vystavený na webových stránkách žalobkyně nevyhovuje požadavku adresnosti návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 o. z., neboť není určen (adresován) konkrétní osobě (osobám). V daném případě se jednalo o obdobu internetového bankovnictví a lze přisvědčit žalobkyni, že ke sjednávání smluv tímto způsobem dochází i při postupné elektronizaci bank vcelku běžně. Soud se ve své argumentaci v obdobných případech ztotožňuje s rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, č.j. 17 Co 390/2016-145, kterým Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žaloba co do částky 55 004,20 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve výroku o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok I.); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zopakoval důkaz počítačovým souborem [číslo]. Nepřisvědčil žalobkyni, že k uzavření smlouvy o úvěru došlo autorizací transakce SMS zprávou. Z údajů obsažených v souboru [číslo] totiž nelze podle odvolacího soudu dospět k závěru, že by k uzavření smlouvy došlo prostřednictvím telefonu žalovaného, na nějž byl odeslán autorizační kód. Samotná evidence telefonního čísla jako čísla náležejícího žalovanému (vedená právní předchůdkyní žalobkyně) při absenci jiných důkazů, které by tento závěr podporovaly, nedostačuje k prokázání, že evidované telefonní číslo patřilo právě žalovanému. Ohledně elektronického podpisu, který v daném případě představuje číselný kód sám o sobě nijak nespojený s osobou žalovaného, soud konstatuje roztříštěnost praxe jednotlivých soudů a současně absenci sjednocující judikatury, proto jeho platnost nezpochybňuje. Zákon o spotřebitelském úvěru však současně v § 105 odst. 1 požaduje, aby poskytovatel nebo zprostředkovatel poskytl spotřebiteli jedno vyhotovení smlouvy o spotřebitelském úvěru v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat neprodleně po uzavření této smlouvy. Při nedodržení tohoto ustanovení je v souladu s § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zápůjční úrokovou sazbou repo sazba uveřejněná Českou národní bankou platná v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebyla-li sjednána zápůjční úroková sazba nižší; k ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru se nepřihlíží. V případě platné smlouvy by tak byla jistina úročena pouze repo sazbou a soud by obdobně nemohl žalobkyni přiznat ostatní nárokované platby (poplatky, úroky, pokuta), neboť žalobkyně nevyhověla (resp. neprokázala vyhovění) požadavku poskytnutí smlouvy spotřebiteli dle § 105 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

12. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 10 000 Kč poskytnutém žalobkyní na základě neplatné smlouvy žalovanému. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaný uhradil žalobkyni částku 3 190 Kč, proto soud rozhodl tak, že žalobkyni přiznal částku 6 810 Kč a žalobu do částky 3 092 Kč s příslušenstvím zamítl.

13. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně byla úspěšná jen z části (aritmeticky ze 69 %) a přísluší jí tak náhrada nákladů snížená na 38 % z celkové částky 4 268,94 Kč, tj. částka 1 622 Kč Náklady podle obsahu spisu sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměny právní zástupkyně za tři úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu výzvy a sepisu žaloby (3 x 200 Kč), dle § 7 bod 4, § 11 advokátního tarifu za účast na jednání (1 500 Kč), paušální náhrady hotových výdajů spojených se čtyřmi úkony právní služby (3x 100 Kč; 1 x 300 Kč), náhradu cestovních výdajů (krácených na 1/2 vzhledem k přítomnosti právní zástupkyně na další ústním jednání téhož dne) ve výši 297 Kč (za cestu ze sídla právní zástupkyně v substituci: [ulice a číslo], [obec] do sídla soudu a zpět při délce cesty 90 km, průměrné spotřebě paliva vozidla právní zástupkyně ve výši 4,1 l motorové nafty na 100 km, ceně paliva 34,40 Kč a výši cestovní náhrady 5,20 Kč za 1km (poslední dvě položky dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.)) a náhradu za promeškaný čas ve výši 200 Kč za 4 započaté půlhodiny po 100 Kč (krácených na 1/2) a částky ve výši 671,47 Kč odpovídající 21% DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je svým obsahem jednoznačně formulářovou žalobou. Opakovanost nastává v okamžiku existence tří dalších obdobných návrhů, žalobkyně takových návrhů jen u zdejšího soudu podala desítky. Za ustálený vzor lze považovat takové návrhy, které se v zásadě neliší ve struktuře, v druhu nároků opírajících se o stejná ustanovení právních předpisů a v právech a povinnostech účastníků smlouvy, přičemž jsou dokládány stejným druhem důkazů. I v tomto ohledu jsou zmíněné opakované návrhy obdobné.