38 C 114/2023

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 54 595 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 45 850 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 745 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 7 900 Kč od 2. 10. 2020 do zaplacení, a ve výši 10 % ročně z částky 845 Kč od 10. 6. 2020 do zaplacení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 2 000 Kč, splatných vždy do 25. dne v kalendářním měsíci, počínaje měsícem prosinec 2023 až do úplného zaplacení, pod ztrátou výhody splátek.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím celkem ze 2 pohledávek s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovaným uzavřela po přezkoumání schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr 2 smlouvy o spotřebitelském úvěru.

2. Druhá smlouva o spotřebitelském úvěru (v žalobě nárok 1) byla uzavřena dne 8. 8. 2019, na jejím základě právní předchůdkyně žalobkyně předala žalovanému v hotovosti částku 22 000 Kč. Žalovaný se zavázal spolu s půjčkou uhradit úrok za dobu trvání smlouvy (sazba 25,77 % ročně) ve výši 4 400 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 4 400 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 800 Kč, v 60 týdenních splátkách po 660 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 1. 1. 2020. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas, uhradil pouze částku 14 100 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2022 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, přičemž byla složena z dlužné jistiny 20 027,85 Kč, dlužného úroku ve výši 0 Kč, dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 0 Kč, poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 722,15 Kč.

3. První smlouva o spotřebitelském úvěru (v žalobě nárok 2) byla uzavřena dne 16. 4. 2019, na jejím základě žalobkyně předala žalovanému v hotovosti částku 35 000 Kč. Žalovaný se zavázal spolu s půjčkou uhradit úrok za dobu trvání smlouvy (sazba 24,69 % ročně) ve výši 7 000 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 7 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 14 000 Kč v 60 týdenních splátkách po 1 050 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 9. 6. 2020. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas, uhradil pouze částku 34 155 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2022 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, přičemž byla složena z dlužné jistiny 22 434,89 Kč, dlužného úroku ve výši 0 Kč, dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 0 Kč, poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 410,11 Kč.

4. Žalovaný k žalobě uvedl, že obě smlouvy uzavřel a peníze obdržel v hotovosti. Zástupkyně poskytovatele úvěru jezdila k němu domů pravidelně pro splátky, později přestala jezdit, na telefonáty nereagoval ani poskytovatel úvěr. Zapůjčené peníze je žalovaný schopen uhradit ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně.

5. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 8. 8. 2019 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným soud zjistil, že žalovanému byla v hotovosti poskytnuta částka 22 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce právní předchůdkyně žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 4 400 Kč, úrokem ve výši 4 400 Kč (zápůjční sazba 32,15% ročně), poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 800 Kč, tedy celkovou částku 39 600 Kč v 60 týdenních splátkách po 660 Kč, RPSN činila dle smlouvy 206,15%. V kartě zákazníka z 8. 8. 2019 byl dle zjištění soudu kromě osobních údajů žalovaného uvedeny měsíční výdaje na bydlení 2 500 Kč, na domácnost 11 000 Kč, splátky úvěrů 4 200 Kč, dále zdroj příjmů ze zaměstnání 28 517 Kč, výdaje ani příjmy nebyly doloženy žádnou listinou.

6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 16. 4. 2019 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným soud zjistil, že žalovanému byla v hotovosti poskytnuta částka 35 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce právní předchůdkyně žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 7 000 Kč, úrokem ve výši 7 000 Kč (zápůjční sazba 32,15% ročně), poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 14 000 Kč, tedy celkovou částku 63 000 Kč v 60 týdenních splátkách po 1 050 Kč, RPSN činila dle smlouvy 206,15%. V kartě zákazníka z 16. 4. 2019 byl dle zjištění soudu kromě osobních údajů žalovaného uvedeny měsíční výdaje na bydlení 2 500 Kč, na domácnost 11 000 Kč, splátky úvěrů 0 Kč, dále zdroj příjmů ze zaměstnání 43 815 Kč, výdaje ani příjmy nebyly doloženy žádnou listinou.

7. Dále soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávky za žalovaným na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 11. 2022, o čemž byl žalovaný informován spolu s výši dlužné částky 61 845 Kč v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 24. 11. 2022, oběsmlouvy byly identifikovány čísly. Žalobkyně dle zjištění soudu vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 93 144,39 Kč ve výzvě k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 10. 3. 2023. Podání uvedeného oznámení a výzvy k poštovní přepravě prokazují podací lístky.

8. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) smlouvou o zápůjčce přenechá zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

9. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti na základě dvou smluv ze dne 16. 4. 2019 a 8. 8. 2019 celkovou částku 57 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit žalobkyni spolu s poplatkem za administrativní činnost, za hotovostní inkaso splátek a s úroky v celkové výši 45 600 Kč, vždy v 60 týdenních splátkách od uzavření každé jednotlivé smlouvy, svůj závazek žalovaný ani v jednom z uvedených případů nedodržel a dostal se do prodlení se splácením úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně dne 1. 11. 2022 na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni.

10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

13. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

14. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy zápůjčce, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci nebylo ani u jedné ze třech uzavíraných smluv nijak doloženo, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, jmenovitě jeho příjmy, výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalované (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). K předloženým zákaznickým kartám soud poukazuje na odůvodnění shora uvedeného rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014. V daném případě poskytovatel úvěru dovozoval splnění své informační povinnosti vůči spotřebiteli z podpisu standardní doložky osvědčující převzetí přehledu se standardními evropskými informacemi, která však toliko představuje indicii, kterou musí poskytovatel úvěru podložit jedním nebo více relevantními důkazy. Analogicky v případě zákaznické karty platí, že je třeba k ní doplnit důkazy (pracovní smlouva, výplatní pásky, SIPO), což žalobkyně neučinila. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

15. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadované úroky a poplatky za životní pojištění, administrativní činnost a hotovostní inkaso splátek, které jsou fakticky skrytým úrokem a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem poplatků odměny s dobrými mravy. Samotný poplatek za hotovostní inkaso splátek představuje zhodnocení, kterého by právní předchůdkyně žalobkyně nemohla např. uložením částky na úročený bankovní účet či prostřednictvím investičních nástrojů za normálních okolností dosáhnout. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění administrativního poplatku a odměny za hotovostní inkaso splátek několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo půjček v roce 2017 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikateli v oboru jistě známé jako skutečnost obecně známá ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 11 %). Nemravnost jednání právní předchůdkyně žalobkyně též spočívá v tom, že skutečnou úrokovou sazbu svému klientovi (žalovanému) zatajuje a nedává mu tak možnost porovnat nabídku svou s nabídkami konkurenčními. Soud se dále ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích z rozsudku ze dne 11. 12. 2015 č. j. 60 ICm 3236/2015-25, potvrzeném rozsudkem Vrchního soudu ze dne 3. 5. 2018, č.j. 102 VSPH 90/2016-45, že ujednání o odměně za hotovostní inkaso ve výši 6 000 Kč je neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o.z. a dále proto, že představuje významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele dle § 1813 o.z. Tato částka představuje 60 % ze skutečně poskytnuté jistiny a při zohlednění již sjednaných úroků by pak zisk žalobce měl činit cca 80 % poskytnuté částky ročně. Krajský soud takto sjednaný zisk na straně zapůjčitele ve spotřebitelských smlouvách považuje za nepřiměřený. V daném případě formuláře smlouvy a standardních informací o spotřebitelském úvěru spojovaly možnost hotovostního vyplacení poskytnuté půjčky při podpisu smlouvy automaticky s povinností dlužníka (spotřebitele) hradit zápůjčku hotovostním inkasem v domácnosti dlužníka (vydlužitele). Toto spojení však nemá žádné zákonné opodstatnění ani racionální základ (z ničeho neplyne, že by hotovostní zápůjčka nemohla být splácena např. bezhotovostními převody) a představuje ze strany žalobce navyšování ceny poskytnuté úvěru. Je nutné zohlednit rovněž to, že dlužníkům je v podstatě dáno na výběr buď poskytnutí peněz na účet do 14 dnů od podpisu smlouvy, nebo okamžité poskytnutí peněz v hotovosti, avšak při strpění dalších plateb za hotovostní inkaso. Odměna za hotovostní inkaso pak spíše představuje další poplatek za okamžité a hotovostní poskytnutí zápůjčky. Dlužníci logicky budou volit okamžité poskytnutí peněz, ať už s ohledem na vlastní tíživou finanční situaci, či s ohledem na to, že účty mohou již být obstaveny v rámci exekuce. O tomto pak svědčí mimo jiné to, že u všech dlužníků, k nimž si žalobce své pohledávky přihlásil v soudem zjištěných 32 insolvenčních řízeních, byla sjednána odměna za hotovostní inkaso a byla v přihlášce rovněž požadována. V tomto konkrétním případě pak z týdenní splátky 300 Kč celých 100 Kč (jedna třetina) mělo být použito na odměnu za hotovostní inkaso. Argumentoval-li žalobce, že s hotovostním inkasem měl spojené náklady, pak je nutno zdůraznit, že je to právě žalobce, kdo ve formulářích tuto možnost nabízel a je to rovněž žalobce, kdo stanovuje, že musejí být hrazeny splátky týdenní a spotřebiteli nedává jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. Nutností týdenního dojíždění do domácnosti dlužník pak sám žalobce zbytečně navyšoval cenu zápůjčky a nepočínal si s péčí řádného hospodáře. Právě kombinace těchto faktorů by činila i v případě platnosti smlouvy jako takové ujednání o poplatcích za administrativní činnost a za hotovostní inkaso splátek (fakticky zcela evidentně o úrocích) rozporné s dobrými mravy a tedy v souladu s § 580 o.z. neplatné.

16. V rámci doplnění argumentace po výzvě soudu žalobkyně odkázala na rozhodnutí Krajského soudu v Český Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97, podle něhož„ …pokud z listiny podepsané samotným žalovaným (tj. v souzeném případě z Karty zákazníka) plyne, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl tyto jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, nemá ani odvolací soud důvodu o doložení těchto listin tehdejšímu věřiteli pochybovat a takto to z hlediska § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (tedy i z hlediska § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) postačuje.“ Zdejší soud upozorňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v českém právním řádu judikatorní povahu. Žalobkyní citované rozhodnutí není inspirativní ani svým odůvodněním, nijak nereaguje relevantní judikaturu Soudního dvora EU. Rozhodnutí krajského soudu zcela pomíjí závěry Soudního dvora EU z rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo], které nepřipouští jako podklad zjišťování úvěruschopnosti jednostranné prohlášení žadatele o úvěr, právě na takové jednostranné prohlášení ale krajský soud ve své argumentaci odkazuje a obdobně tak činí i se seznamem listin. Obtížně akceptovatelné je citované rozhodnutí krajského soudu i z dalšího důvodu. Pokud má soud podrobit zkoumání úvěruschopnosti testu ve smyslu rozsudku Soudního dvora EU z 5. 3. 2020 ve věci C [číslo], což musí učinit z úřední povinnosti, pouhý seznam důkazů (listin, které měla poskytovatelka úvěrů obdržet od žadatele) přirozeně nestačí. Ze seznamu důkazů (listin označených zaškrtnutím obecné položky v kartě zákazníka) obsah důkazů zjistit nelze.

17. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 57 000 Kč poskytnutém žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy o zápůjčce jako zápůjčka. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaný na jistině čerpal 57 000 Kč, uhradil 48 255 Kč, zbývá mu tak uhradit částku 8 745 Kč - v této části, co do částky 8 745 Kč soud žalobě vyhověl, v částce 45 850 Kč pak soud žalobu zamítl.

18. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

19. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla z větší části neúspěšná. Žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval.