38 C 116/2023

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 11 040 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do části 3 040 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 000 Kč od 27. 8. 2022 do zaplacení a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 991 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovanou uzavřela po přezkoumání schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr smlouvu o spotřebitelském úvěru dne 20. 2. 2017, na jejím základě žalobkyně poskytla žalované částku 8 000 Kč. Žalovaná se zavázala spolu s půjčkou uhradit poplatek za zpracování žádosti o zápůjčku ve výši 3 040 Kč. Úvěr se žalovaná zavázala uhradit jednorázově do 26. 8. 2022. Žalovaná nesplatil úvěr řádně a včas. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 13. 2. 2023 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 27. 7. 2022 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou soud zjistil, že žalobkyně se zavázala žalované na účet č. [bankovní účet] poskytnout částku 8 000 Kč, kterou se zavázala žalovaná splatit do 26. 8. 2022 spolu s poplatkem za zpracování žádosti o zápůjčku ve výši 3 040 Kč tedy celkovou částku 11 040 Kč. Ze standardní informace o zápůjčce (č.l. 12 – 13) bylo zjištěno, že zápůjční úroková sazba činila 0% ročně, roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) činila dle smlouvy 4 933,41%. Z potvrzení o přijaté platbě (č.l. 11) bylo zjištěno, že z účtu [bankovní účet], plátce [celé jméno žalované], byla na účet právní předchůdkyně žalobkyně uhrazena platba ve výši 1 Kč. Z potvrzení o provedené platbě (č.l. 14) bylo zjištěno, že z účtu právní předchůdkyně žalobkyně byla na účet [bankovní účet] uhrazena platba ve výši 8 000 Kč.

4. Dále soud ze smluv o postoupení pohledávek ze dne 5. 9. 2022, 1. 1. 2023 a 13. 2. 2023 zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávky za žalovanou na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována spolu s výši dlužné částky 14 966 Kč s příslušenstvím v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 2. 2023.

5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) smlouvou o zápůjčce přenechá zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

6. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na její účet na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 27. 7. 2022 částku 8 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit žalobkyni spolu s poplatkem ve výši 3 040 Kč splatit do 26. 8. 2022. Svůj závazek žalovaná nedodržel a dostala se do prodlení se splácením zápůjčky. Zápůjční úroková sazba činila 0% ročně, RPSN 4 933,41%. Žalobkyně na základě smluv o postoupení pohledávek postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Soud dospěl k závěru, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy zápůjčce, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci nebylo ani u jedné ze třech uzavíraných smluv nijak doloženo, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, jmenovitě jeho příjmy, výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalované (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). K předloženým zákaznickým kartám soud poukazuje na odůvodnění shora uvedeného rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014. V daném případě poskytovatel úvěru patrně dovozoval splnění své informační povinnosti vůči spotřebiteli z podpisu standardní doložky osvědčující převzetí přehledu se standardními evropskými informacemi, která však toliko představuje indicii, kterou musí poskytovatel úvěru podložit jedním nebo více relevantními důkazy. Žalobkyně nepředložila ani zákaznickou kartu s přehledem příjmů a výdajů dlužníka (kterou standardně v jiných věcech právní předchůdkyně žalobkyně zdejšímu soudu předkládá), i když i u této listiny platí, že je třeba k ní doplnit důkazy o skutečnostech v ní shrnutých (pracovní smlouva, výplatní pásky, SIPO), což žalobkyně také neučinila. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

12. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadovaný poplatek za zpracování úvěru, který je spíše fakticky skrytým úrokem a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem výše poplatků v poměru k jistině s dobrými mravy.

13. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 8 000 Kč poskytnutém žalované právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy o zápůjčce. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaná na jistině čerpala 8 000 Kč, uhradil 0 Kč, zbývá jí tak uhradit celou jistinu ve výši 8 000 Kč - v této části, co do částky 8 000 Kč soud žalobě vyhověl, v částce 3 040 Kč pak soud žalobu zamítl.

14. Vzhledem k tomu, že žalovaná nevydala bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitla se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

15. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 3 věty prvé o.s.ř., když žalobkyni úspěšné ze 72% přiznal soud účelně vynaložené náklady řízení snížené na 44%. Na náhradu nákladů byl přiznán soudní poplatek 800 Kč a náhrada hotových výdajů za předžalobní výzvu, podání žaloby a přípravu k jednání ve smyslu ust. § 151 odsst. 3 o.s.ř. ve výši 300 Kč za každý úkon podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, celkem ve výši 900 Kč. Po snížení tak náhrada nákladů činí 880 Kč.

16. Soud s ohledem na předmět žaloby a předmět podnikání žalobkyně musel zvažovat účelnost vynaložených nákladů, při jejím posuzování vycházel z ustálené a dlouhodobé rozhodovací praxe Ústavního soudu. Zejména lze odkázat na rozhodnutí ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2777/11. Soud nijak nezpochybňuje právo žalobkyně na zastoupení advokátem (§ 25 o.s.ř.) a v průběhu řízení jej zcela respektoval. Právo účastníka na zastoupení advokátem na straně jedné a právo na náhradu nákladů řízení s tím spojených na straně druhé jsou práva, která sice spolu úzce souvisí, avšak nejsou nerozlučně spjata. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. je možné přiznat pouze náhradu nákladů, které byly v souvislosti s uplatňováním (či bráněním) práva vynaloženy účelně. Měřítkem účelnosti je proto nezbytné poměřovat veškeré náklady, které účastníku v průběhu řízení vznikly, tedy i náklady vynaložené účastníkem v souvislosti s jeho zastoupením advokátem. Na posuzování účelnosti nákladů právního zastoupení nelze rezignovat a omezit se jen na konstatování, že takové náklady jsou účelné vždy, a to již jen proto, že účastník, jehož zastupuje advokát, tímto způsobem realizuje své právo na právní pomoc garantované v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“), což plyne např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09, v jehož odst.

22. Ústavní soud mj. vyslovil, že„ Zcela jinou otázkou však je, zda soudy zhodnotí zvítězivším účastníkem předestřené náklady jako náklady účelně, resp. důvodně, vynaložené (§ 60 odst. 1 s. ř. s., § 142 odst. 1 o. s. ř.)“ V dnes projednávané věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně jako obchodní korporace, jejímž předmětem podnikání je obchod s pohledávkami a jejich vymáhání, je právě pro své podnikání dostatečně personálně vybavena. Lze tak mít za to, že k úkonům spočívajícím v předžalobní výzvě, sepsání žaloby a přípravě k ústnímu jednání lze očekávat vlastní, dostatečné personální vybavení žalobkyně, s ohledem na již zmíněný předmět podnikání. Pokud tyto úkony činí prostřednictvím právního zástupce, nelze ji v této volbě omezovat, na druhé straně ani žalobkyně nemůže legitimně očekávat, že právě za tyto úkony jí bude přiznána náhrada právního zastoupení.