38 C 130/2023

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 11 710,29 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 3 096,95 Kč s příslušenstvím, kapitalizovaného úroku ve výši 1 281,63 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 9 154,29 Kč od 25. 7. 2023 do zaplacení, zamítá.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 8 613,34 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 5. 5. 2023 do zaplacení a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 1 171 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným po ověření jeho identity a prověření jeho schopnosti splácet úvěr uzavřela dne 20. 9. 2022 smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 10 000 Kč, žalovaný čerpal prostředky v celkové výši 10 584,34 Kč a vrátil 1 971 Kč. Žalovaný neplnil svou povinnost úvěr řádně splácet. Žalobkyně požaduje kromě úhrady jistiny další poplatky a smluvní pokuty.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Ze smlouvy o úvěru ze dne 20. 9. 2022 (č.l. 12) bylo zjištěno, že žalovanému byl žalobkyní poskytnut revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 10 000 Kč, roční úrokovou sazbou ve výši 26,28% a RPSN 29,70%. Výše minimální měsíční splátky činila 4% z dlužné částky. Žalovaný ve smlouvě uvedl své celkové čisté měsíční příjmy ve výši 22 000 Kč, údaje o zaměstnavateli nejsou ve smlouvě vyplněny. Smlouva byla podepsána elektronicky. První prostředky ve výši 7 518 Kč čerpal žalovaný při uzavření smlouvy na nákup telefonu. Z výpisu čerpání a úhrad (č.l. 15) bylo zjištěno, že žalovaný čerpal finanční prostředky v celkové výši 10 584,34 Kč a vrátil žalobkyni 1 971 Kč. Z listiny označené jako„ Potvrzení o ověření bonity klienta - oddělení řízení rizik“ ze dne 24. 7. 2023 (č.l. 18) bylo zjištěno, že žalobkyně vycházela z údajů žalované, měsíční příjem žalovaného má činit 17 000 Kč, výdaje 17 000 Kč, zdroj příjmů je„ jiný“. U položek SOLUS, NRKI, CEE je uvedeno„ ok“. Z výzvy z dne 20. 4. 2023 (č.l. 20) soud zjistil, že žalovaný byl vyzván ke splacení čerpané částky ve výši 12 399,51 Kč.

4. Soud má za zjištěné, že na základě úvěrové smlouvy ze dne 20. 9. 2022 čerpal žalovaný od žalobkyně celkem 10 584,34 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil 1 971 Kč.

5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

10. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

11. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, tedy jeho příjmy (pracovní smlouva, výplatní pásky) výdaje (faktury za energie, nájemní smlouva, výpis z běžného účtu), a existenci dalších závazků žalovaného (např. z databází SOLUS nebo Centrální evidence exekucí – zde pouze předkládá záznam o tom, že nahlížela do těchto databází). Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. Soud tedy nemohl žalobkyni přiznat požadované účelně vynaložené náklady (na vymáhání) ani další poplatky nebo smluvní pokuty. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. soud plní při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném ve smyslu ustanovení § 114c o.s.ř., a při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje. Je tedy nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání.

12. K dodržení písemné formy smlouvy uzavřené v souladu s § 1824 a násl. o.z. distančním způsobem by bylo možné mít výhrady s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, v němž je uvedeno, že formulář vystavený na webových stránkách žalobkyně nevyhovuje požadavku adresnosti návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 o. z., neboť není určen (adresován) konkrétní osobě (osobám). V daném případě se jednalo o obdobu internetového bankovnictví a lze přisvědčit žalobkyni, že ke sjednávání smluv tímto způsobem dochází i při postupné elektronizaci bank vcelku běžně. Soud se ve své argumentaci v obdobných případech ztotožňuje s rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, č.j. 17 Co 390/2016-145, v němž Krajský soud v Ústí nad Labem k uzavření smlouvy o úvěru a autorizaci transakce SMS zprávou mj. uvedl, že samotná evidence telefonního čísla jako čísla náležejícího žalovanému při absenci jiných důkazů, které by tento závěr podporovaly, nedostačuje k prokázání, že evidované telefonní číslo patří právě žalovanému.

13. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 10 584,34 Kč poskytnutém žalobkyní na základě neplatné smlouvy žalovanému. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaný uhradil žalobkyni 1 971 Kč, proto soud rozhodl tak, že žalobkyni přiznal částku 8 613,34 Kč (10 584,34 – 1 971 Kč) a žalobu do částky 3 096,95 Kč s příslušenstvím zamítl.

14. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně byla úspěšná jen z části (aritmeticky ze 74 %) a přísluší jí tak náhrada nákladů snížená na 52% Náklady podle obsahu spisu sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměny právního zástupce za tři úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu výzvy a sepisu žaloby (3x 300 Kč), paušální náhrady hotových výdajů spojených se třemi úkony právní služby (3x 100 Kč), částky ve výši 252 Kč odpovídající 21% DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je svým obsahem jednoznačně formulářovou žalobou. Opakovanost nastává v okamžiku existence tří dalších obdobných návrhů, žalobkyně takových návrhů jen u zdejšího soudu podala desítky. Za ustálený vzor lze považovat takové návrhy, které se v zásadě neliší ve struktuře, v druhu nároků opírajících se o stejná ustanovení právních předpisů a v právech a povinnostech účastníků smlouvy, přičemž jsou dokládány stejným druhem důkazů. I v tomto ohledu jsou zmíněné opakované návrhy obdobné. Po snížení tak náhrada činí 1 171 Kč.