38 C 132/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 11 890,21 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 4 520,21 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku uhradit žalobkyni částku 7 370 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25% ročně od 29. 9. 2020 do zaplacení a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 540,50 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela po prověření schopnosti splácet úvěr dne 17. 8. 2020 s využitím technických prostředků (vyplněním kódu z SMS v rámci webové rozhraní žalobkyně) smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal částku 18 000 Kč. Žalovaný svou povinnost řádně splácet úvěr (měsíční splátka 4 % z dlužné částky) neplnil, dostal se do prodlení, uhradil na pohledávku částku 10 630 Kč a žalobkyně úvěr ke dni 14. 9. 2020 zesplatnila. V důsledku zesplatnění pohledávky žalobkyně nad rámec dlužné jistiny 9 360,21 Kč požaduje též náklady na vymáhání ve výši 530 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o úvěru s opakovaným čerpáním [číslo] uzavřené mezi účastníky 16. 3. 2019 (č.l. 14 – 15) soud zjistil, že žalovanému bylo umožněno čerpat revolvingový úvěr s rámcem 10 000 Kč. Měsíční splátka činila 4 % z aktuální dlužné částky, úrok 26,28 % ročně, roční procentní sazba nákladů 46,27 %, a v rámci smlouvy bylo též možné sjednat pojištění. Na zboží (zařízení Mi A2 Lite Gold 3G B/32) byla čerpána první částka 4 409 Kč splatná s úrokem 19,26 % v 10 splátkách po 481 Kč a ve smlouvě jsou též uvedeny důsledky nesplácení úvěru v podobě smluvních pokut ve výši 100 Kč za měsíc vymáhání a po zesplatnění 10 % ze splatného plnění, maximálně však 0,1 % denně z dlužné částky, v samotném závěru je připojen sazebník poplatků (uveden mj. úrok za hotovostní transakce ve výši 26,28 %). Dále soud z výpisu čerpání, splátek a úhrad (č.l. 16 – 17) zjistil, že po dopočtu na základě zesplatnění pohledávky činila její výše (předpis) 24 547,66 Kč a sestávala z jistin 11 992,35 Kč a 6 007,65 Kč (označena CoC), úroku 1 182,35 Kč (CoC), úroku za hotovostní transakce 1 555,37 Kč, úroku zrušeného splátkového programu 70,09 Kč, nákladů na vymáhání 730 Kč, smluvní pokuty 2 000 Kč, obchodního úroku 690,04 Kč a úroku z prodlení 319,81 Kč a žalovaným byl celkem uhrazeno 10 630 Kč. Žalovanému byla dle zjištění soudu zaslána výzva ke splacení celého úvěru ze dne 14. 9. 2020 (č.l. 18) s dlužnou částkou ve výši 12 907,81 Kč a předžalobní výzva ze dne 1. 10. 2020 (č.l. 19) s dlužnou částkou ve výši 13 027,37 Kč.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- Finance s.r.o. v. GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěryschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěryschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala úvěryschopnost žalovaného, jmenovitě jeho příjmy (pouze uveden údaje o výši příjmu a zaměstnavateli), výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalovaného (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěryschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. Soud tedy nemohl žalobkyni přiznat požadované účelně vynaložené náklady ve výši 530 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč a platně nebyly sjednány ani žalobkyní účtované úroky, položku úroku zrušeného splátkového programu nadto soud ve smlouvě nenalezl a analogicky by bylo možné vycházet z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, podle něhož ujednání zakládající smluvní pokutu v rámci spotřebitelských smluv zásadně musí být součástí spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis).

10. Dále soud podotýká, že k dodržení písemné formy smlouvy uzavřené v souladu s § 1824 a násl. o. z. distančním způsobem by bylo možné mít výhrady bez ohledu na možnost identifikovat žalovaného prostřednictvím IP adresy či telefonního čísla (na formálním naplnění požadavků na elektronický podpis v tomto případě nepanuje v praxi okresních a krajských soudů jednoznačná shoda). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007 nevyhovuje formulář vystavený na webových stánkách žalobkyně požadavku adresnosti návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 obč. zák., protože není určen (adresován) konkrétní osobě (osobám).

11. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 18 000 Kč poskytnutém žalobkyní na základě neplatné smlouvy žalovanému jako úvěr. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Z výpisu čerpání soud zjistil, že žalovaný celkem uhradil částku 10 630 Kč a jejím odečtením od celkové jistiny 18 000 Kč získal dlužnou jistinu ve výši 7 370 Kč. Žalovaný se dostal se splácením revolvingového úvěru do prodlení, uhradil na jistině částku 10 630 Kč, proto soud rozhodl tak, že žalobkyni přiznal částku 7 370 Kč a žalobu do částky 4 520,21 Kč zamítl.

12. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

13. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když částečně úspěšné žalobkyni (aritmeticky z 62 %) přiznal účelně vynaložené náklady řízení ve výši 540,50 Kč. Celkové náklady řízení dosáhly výše 2 252 Kč a podle obsahu spisu sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměny právního zástupce za tři úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu výzvy a sepisu žaloby (3x 300 Kč), paušální náhrady hotových výdajů spojených se třemi úkony právní služby (3x 100 Kč) a částky ve výši 252 Kč odpovídající 21% DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je svým obsahem jednoznačně formulářovou žalobou. Opakovanost nastává v okamžiku existence tří dalších obdobných návrhů, žalobkyně takových návrhů jen u zdejšího soudu podala již 13. Za ustálený vzor lze považovat takové návrhy, které se v zásadě neliší ve struktuře, v druhu nároků opírajících se o stejná ustanovení právních předpisů a v právech a povinnostech účastníků smlouvy, přičemž jsou dokládány stejným druhem důkazů. I v tomto ohledu jsou zmíněné opakované návrhy obdobné.