38 C 142/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 35 730 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 11 060 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10,25 % ročně od 5. 10. 2019 do zaplacení.

II. Žaloba se co do částky 24 670 Kč s příslušenstvím zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené pohledávky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“), s žalovaným uzavřela dne 20. 10. 2015 smlouvu o úvěru [číslo] v částce 17 000 Kč, kterou žalovanému předala v hotovosti a žalovaný se zavázal spolu s půjčkou uhradit částku (dále jen„ náklady spotřebitelského úvěru“) ve výši 14 620 Kč představující součet úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně, úplatu a poplatky, tedy celkem 31 620 Kč v 14 měsíčních splátkách po 2 210 Kč. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas a původnímu věřiteli vzhledem k zesplatnění úvěru proto dne 4. 10. 2019 právo na uhrazení celé dlužné částky složené z částky 177 000 Kč na jistině s úrokem za dobu poskytnutí úvěru ve výši 2 690 Kč, poplatkem za uzavření ve výši 3 740 Kč, administrativním poplatkem ve výši 2 550 Kč a smluvní pokutou ve výši 9 750 Kč. Část majetku původního věřitele byla dne převedena na společnost [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ přechodný věřitel“) a smlouvou ze dne 24. 6. 2020 došlo k postoupení pohledávky za žalovaným na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o úvěru [číslo] (se souhlasem se zpracováním a předpisem splátek, č.l. 12 - 14) uzavřené dne 20. 10. 2015 mezi původním věřitelem a žalovaným soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta částka 17 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce předchůdkyně žalobkyně spolu s celkovými náklady spotřebitelského úvěru ve výši 14 620 Kč, jenž byly vypočteny jako součet položek úroku ve výši 28 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut (přibližně 24 % ročně), poplatku za uzavření smlouvy ve výši 680 Kč, za správu úvěru ve výši 3 740 Kč a za hotovostní výběr splátek ve výši 5 440 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 31 620 Kč v 14 měsíčních splátkách po 2 210 Kč. Dále soud z přehledu plateb (č.l. 25) zjistil, že na úvěrovou smlouvu byly zaslány částky 680 Kč a 2 210 Kč dne 4. 8. 2018, 2 550 Kč dne 23. 9. 2018 a 500 Kč dne 15. 12. 2018. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020 s prohlášením o pravosti podpisu, potvrzením o zaplacení kupní ceny, oznámením o provedení příkazu a dodatkem ke smlouvě (č.l. 15 – 22 p.v., 28 - 29) soud zjistil, že přechodný věřitel postoupil žalobkyni pohledávky vzniklé ze smluv o půjčce anebo smluv o úvěru, jak stojí a leží ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o.z.“). Původní věřitel informoval žalovaného o postoupení pohledávky s uvedením její celkové výše 37 752 Kč v rámci zaslaného oznámení o postoupení pohledávky ze dne 24. 7. 2020 (č.l. 27) a dále žalovanému zaslala výzvu k plnění z dne 18. 12. 2020 se základním skutkovým a právním rozborem (č.l. 23 – 24) s celkovou výší pohledávky 39 438,06 Kč.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

6. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- Finance s.r.o. v. GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

7. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

8. Soud má za zjištěné, že původní věřitel poskytl žalovanému na základě smlouvy o úvěru v hotovosti částku 17 000 Kč a žalovaný se zavázal spolu s touto částkou vrátit právní předchůdkyni žalobkyně náklady spotřebitelského úvěru ve výši 14 620 Kč, tedy celkovou částku 31 620 Kč v 14 měsíčních splátkách. Svůj závazek žalovaný nedodržel a dostal se do prodlení se splácením úvěru. Přechodný věřitel následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni.

9. Dále soud hodnotil, zda původní věřitel zjišťoval úvěryschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 výše citovaným ustanovením § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěryschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku zaměřenou na odkup pohledávek za spotřebitelskými úvěry žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem původní věřitel aktivně zjišťoval úvěryschopnost žalovaného, jmenovitě jeho příjmy, výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalovaného (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). Soud proto dospěl k závěru, že původní věřitel nepostupoval při zjišťování úvěryschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná, k této neplatnosti soud s ohledem na shora citované rozhodnutí SDEU sp.zn. C -679/18 přihlížel z úřední povinnosti.

10. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadované smluvní pokuty a náklady spotřebitelského úvěru, které jsou fakticky úrokem, byť částečně skrytým pod poplatky za uzavření smlouvy, správu úvěru a hotovostní výběr splátek (v žalobě a smlouvě uvedeny rozdílné částky) a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem poplatků s dobrými mravy. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění poplatků za uzavření smlouvy, správu úvěru a hotovostní výběr splátek několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo půjček v roce 2015 (kromě obecného povědomí o výši úroků původnímu věřiteli jako podnikatelce v oboru jistě známé jako skutečnost obecně známá ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 11 %). Soud se dále ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích z rozsudku ze dne 11. 12. 2015 č. j. 60 ICm 3236/2015-25, potvrzeném rozsudkem Vrchního soudu ze dne 3. 5. 2018, č. j. 102 VSPH 90/2016-45, že ujednání o odměně za hotovostní inkaso ve výši 6 000 Kč je neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o.z. a dále proto, že představuje významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele dle § 1813 o. z. Tato částka představuje 60 % ze skutečně poskytnuté jistiny a při zohlednění již sjednaných úroků by pak zisk žalobce měl činit cca 80 % poskytnuté částky ročně. Krajský soud takto sjednaný zisk na straně zapůjčitele ve spotřebitelských smlouvách považuje za nepřiměřený. V daném případě formuláře smlouvy a standardních informací o spotřebitelském úvěru spojovaly možnost hotovostního vyplacení poskytnuté půjčky při podpisu smlouvy automaticky s povinností dlužníka (spotřebitele) hradit zápůjčku hotovostním inkasem v domácnosti dlužníka (vydlužitele). Toto spojení však nemá žádné zákonné opodstatnění ani racionální základ (z ničeho neplyne, že by hotovostní zápůjčka nemohla být splácena např. bezhotovostními převody) a představuje ze strany žalobce navyšování ceny poskytnuté zápůjčky. Je nutné zohlednit rovněž to, že dlužníkům je v podstatě dáno na výběr buď poskytnutí peněz na účet do 14 dnů od podpisu smlouvy, nebo okamžité poskytnutí peněz v hotovosti, avšak při strpění dalších plateb za hotovostní inkaso. Odměna za hotovostní inkaso pak spíše představuje další poplatek za okamžité a hotovostní poskytnutí zápůjčky. Dlužníci logicky budou volit okamžité poskytnutí peněz, ať už s ohledem na vlastní tíživou finanční situaci, či s ohledem na to, že účty mohou již být obstaveny v rámci exekuce. Právě kombinace těchto faktorů by činila i v případě platnosti smlouvy jako takové ujednání o nákladech spotřebitelského úvěru (fakticky zcela evidentně o úrocích) rozporné s dobrými mravy a tedy v souladu s § 580 o.z. neplatné. Žalobkyně dále uplatňovala nárok na smluvní pokuty ve výši 9 750 Kč, které nejsou obsaženy v samotném textu smlouvy. S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, podle něhož v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis), by soud nemohl soud žalobkyni ani v případě platnosti smlouvy přiznat smluvní pokuty ve výši 9 750 Kč, neboť smlouva o úvěru je smlouvou spotřebitelskou a ujednání o smluvní pokutě neobsahovala.

11. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 17 000 Kč poskytnutém žalovanému původním věřitelem na základě neplatné smlouvy o úvěru jako úvěr. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaný se dostal se splacení úvěru do prodlení, na jistině uhradil 5 940 Kč a soud proto žalobkyni přiznal částku 11 060 Kč a žalobu co do částky 24 670 Kč zamítl.

12. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla z větší části (aritmeticky z 69 %) neúspěšná a žalovaný se neúčastnil jednání před soudem ani se nijak nevyjadřoval k návrhu, a tedy mu žádné náklady nevznikly.