38 C 151/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 44 993,98 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 44 993,98 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) s žalovaným uzavřela po prověření schopnosti splácet úvěr dne 27. 12. 2016 prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na internetových stránkách původního věřitele smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal částku 70 436,43 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr včetně úroku z poskytnutého úvěru ve výši 8,5 % měsíčně a poplatku za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každé čerpané částky úvěru splácet v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši odpovídající 12,5 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání úvěru, anebo 1000 Kč podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší. Svou povinnost však žalovaný neplnil, dostal se do prodlení a přes výzvy původního věřitele neuhradil jistinu úvěru ve výši 44 993,98 Kč. Původnímu věřiteli dále vznikl nárok na úrok z úvěru a náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 775 Kč a dne 18. 12. 2019 uzavřel smlouvu o postoupení pohledávek se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ přechodný věřitel“), která stejným způsobem postoupila pohledávku dne 19. 12. 2019 na žalobkyni.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smluv o revolvingovém úvěru ze dne 27. 12. 2016 a 16. 5. 2018 (nepodepsané, č.l. 14-17) soud zjistil, že úvěrový limit revolvingového úvěru, který se původní věřitel zavázal poskytovat žalovanému, byl navýšen z 35 000 Kč na 50 000 Kč, úrok činil 8,5 % měsíčně, roční procentní sazba nákladů 262,91 %, poplatek za výběr 12,5 % z čerpané částky a ve stejné výši (počítáno z dlužné částky, případně 1 000 Kč, není-li částka vyšší) byla stanovena též minimální splátka. V případě prodlení měl původní věřitel mj. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 250 Kč. Žalovanému byly v období od prosince 2016 do června 2019 poskytnuty částky v rozmezí od 1 400 Kč do 12 000 Kč, které splácel spolu s poplatky za výběr a úroky za období čerpání. Kupříkladu ke dni 24. 8. 2018 činil zůstatek po poslední platbě 25 490,52 Kč, úroky za období čerpání pak 2 382,93 Kč ke dni 26. 9. 2018, celková dlužná částka k datu splatnosti činila 27 873,45 Kč a aktuální povinná minimální měsíční splátka 3 484,18 Kč. Ke dni 24. 9. 2018 činil zůstatek po poslední platbě 24 229,03 Kč a byl proveden výběr 12 000 Kč s poplatkem za výběr 600 Kč, úroky za období čerpání pak 3 338,88 Kč ke dni 26. 10. 2018, celková dlužná částka k datu splatnosti činila 40 167,91 Kč a aktuální povinná minimální měsíční splátka 5 020,99 Kč v důsledku prodlení s úhradou splátek byly žalovanému dále účtovány účelně vynaložené náklady (vždy 250 Kč) a dlužná částka splatná ke dni 26. 6. 2019 činila 57 452,61 Kč (zůstatek po poslední platbě 42 793,98 Kč 250 Kč náhrada účelně vynaložených nákladů, 2 200 Kč výběr, 275 Kč poplatek za výběr, úroky za období čerpání 11 683,63 Kč), což soud zjistil z potvrzení o platbě (č.l. 31, 35, 37, 40, 42, 49, 51, 53, 57, 59, 62, 87, 89-92), informací k žádosti o půjčku (anglicky, údaj o příjmu„ salary“, č.l. 33, 39, 41, 47, 55, 60-61, 64, 66, 68, 70, 72-74, 79, 85) a platebních informací (výpisy z účtu, č.l. 32, 34, 36, 38, 43-46, 48, 50, 52, 54, 56, 58, 63, 65, 67, 69, 71, 75-78, 80-84, 86, 88). Žalovaný byl o postoupení pohledávky na přechodného věřitele na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2019 (fakticky 16. 12. 2019, č.l. 20-30) i následném postoupení na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2019 a výši pohledávky 61 419,59 Kč dle zjištění soudu informován v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 5. 2020 (č.l. 18), k níž byla přiložena předžalobní upomínka z téhož dne.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

5. Soud má za zjištěné, že původní věřitel žalovanému poskytl na základě smlouvy o úvěru revolvingový úvěr s rámcem 35 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši odpovídající 12,5 % nesplaceného úvěru, resp. 1 000 Kč též úrok z poskytnutého úvěru ve výši 8,5 % měsíčně a poplatek za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každé čerpané částky úvěru splácet společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání úvěru. Celkově žalovaný čerpal částku 70 436,43 Kč, svůj závazek nedodržel a dostal se do prodlení se splácením. Původní věřitel následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupil pohledávku za žalovaným vyčíslenou ve výši 61 419,59 Kč (dále účtovány účelně vynaložené náklady) na přechodného věřitele a ten na žalobkyni.

6. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- Finance s.r.o. v. GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Dále soud hodnotil, zda původní věřitel zjišťoval úvěryschopnost žalovaného s odbornou péčí. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěryschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku skupující pohledávky mj. ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem původní věřitel aktivně zjišťoval úvěryschopnost žalovaného, jmenovitě jeho příjmy (v informacích k žádosti o půjčku pouze uveden zdroj v podobě platu), výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalovaného (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). Soud proto dospěl k závěru, že původní věřitel nepostupoval při zjišťování úvěryschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v návaznosti na výše citovanou judikaturu je tak smlouva jako celek v souladu s § 580 o.z. neplatná.

9. K dodržení písemné formy smlouvy uzavřené v souladu s § 1824 a násl. o. z. distančním způsobem, resp. jejímu řádnému podpisu by bylo možné mít výhrady s ohledem na znění zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, který v § 7 stanoví, že k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst.

1. Soud při svém rozhodování v obdobných případech vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, v němž je uvedeno, že formulář vystavený na webových stánkách žalobkyně nevyhovuje požadavku adresnosti návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 obč. zák., neboť není určen (adresován) konkrétní osobě (osobám), a nesplňuje ani požadavek písemnosti právního úkonu učiněného elektronickými prostředky, jelikož není opatřen elektronickým podpisem podle zvláštního předpisu. V návaznosti na tento rozsudek Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 3. 6. 2010, č.j. II. ÚS 1347/10-2 v odůvodnění uvedl, že pokud má mít právní úkon učiněný elektronickými prostředky písemnou formu, ať již na základě zákona nebo dle dohody účastníků, musí být podle zákona č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu elektronicky podepsán. V projednávané věci neměl soud k dispozici jakékoliv listiny obsahující elektronický podpis žalovaného a šlo by tak ve smyslu § 582 odst. 1 o. z. o neplatný úkon (smlouvu o revolvingovém úvěru), v souladu s § 576 a 582 odst. 2 o. z. by se však neplatnost vztahovala pouze na příslušenství pohledávky a smluvní sankce, neboť bylo ze strany původního věřitele plněno a současně by bylo možné neplatné jednání od ostatního obsahu oddělit.

10. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 70 436,43 Kč poskytnutém původním věřitelem na základě neplatné smlouvy žalovanému jako úvěr. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Po odečtení zůstatku v měsíci následujícím od celkové dlužné částky k datu splatnosti v měsíci předchozím (zachyceno v měsíčních výpisech za období od prosince 2016 do června 2019) soud získal platby žalovaného ve výši 1 656,66 Kč v lednu 2017, 1 684,99 Kč v únoru 2017, 1 764,76 Kč v březnu 2017, 1 594,87 Kč v dubnu 2017, 1 645,76 Kč v květnu 2017, 1 878 Kč v červnu 2017, 1 837,22 Kč v červenci 2017, 2 078,84 Kč v srpnu 2017, 2 150,16 Kč v září 2017, 2 236,94 Kč v říjnu 2017, 2 112,20 Kč v listopadu 2017, 2 846,54 Kč v prosinci 2017, 2 734,53 Kč v lednu 2018, 2 300 Kč v únoru 2018, 2 311,70 Kč v březnu 2018, 2 852,38 Kč v dubnu 2018, 2 731,34 Kč v květnu 2018, 4 998,79 Kč v červnu 2018, 4 055,42 Kč v červenci 2018, 3 952,56 Kč v srpnu 2018, 3 644,42 Kč v září 2018, 5 204,30 Kč v říjnu 2018, 5 300 Kč v listopadu 2018, 4 900,35 Kč v prosinci 2018, 4 877,11 Kč v lednu 2019, 5 140 Kč v únoru 2019 a 6 200 Kč v březnu 2019. Součtem uvedených částek soud zjistil, že žalovaný provedl platby v celkové výši 84 689,84 Kč, a po odečtení jistiny ve výši 70 436,43 Kč získal přeplatek ve výši 14 253,41 Kč. Žalovaný tedy uhradil celou jistinu, přičemž žalobkyně nemá vzhledem k neplatnosti smlouvy na jiná plnění (úrok z úvěru a poplatky) nárok, proto soud rozhodl tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla zcela neúspěšná a žalovaný se neúčastnil jednání před soudem ani se nijak nevyjadřoval k návrhu, a tedy mu žádné náklady nevznikly.