38 C 157/2023

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa o zaplacení 21 393,79 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 21 393,79 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Opatrovníku žalovaného se přiznává odměna ve výši 5 517,60 Kč

IV. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit státu na účet Okresního soudu v České Lípě náhradu nákladů řízení za odměnu opatrovníka ve výši 5 517,60 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovaným uzavřela dne 17. 4. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru na částku 20 000 Kč, kterou žalovanému předala v hotovosti. Žalovaný se zavázal spolu se zápůjčkou uhradit částku kapitalizovaný úrok za zapůjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 925 Kč, odměnu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 9 800 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení ve výši 1 895 Kč, úhradu za možnost splácení v hotovosti v místě bydliště ve výši 3 600 Kč. Celkovou částku 37 184 Kč se zavázal žalovaný uhradit do 17. 6. 2021, ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas a právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky. Žalovaný dluží podle žalobkyně na jistině 6 718,46 Kč, na úroku z úvěru 232,30 Kč, na poplatcích 4 837,25 Kč, na smluvních pokutách 9 605,78 Kč, žalobkyně dále požaduje kapitalizované úroky z úvěru a zákonné úroky z prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze 21. 11. 2022 byla pohledávka postoupena na žalobkyni.

2. Opatrovník žalovaného k žalobě uvedl, že žalobkyní tvrzený úrok má být 15% ročně, RPSN ale činí 272%, jedná se tak o lichevní úrok. Žalobkyni lze přiznat pouze jistinu, všechny ostatní platby nad její rámec jsou nemravné a neplatné. Žalovaný uhradil jistinu a navíc 5 390 Kč, žalobu je třeba zamítnout.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 17. 4. 2020 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným (č.l. 14 - 17) soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta částka 20 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce právní předchůdkyně žalobkyně spolu s kapitalizovaným úrokem za zapůjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 925 Kč, odměnou za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 9 800 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení ve výši 1 895 Kč, úhradou za možnost splácení v hotovosti v místě bydliště ve výši 3 600 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 37 184 Kč v ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činila 272,44% a výpůjční úroková sazba činila 15% ročně. Z přehledu transakcí (č.l. 25) bylo zjištěno, že žalovaný uhradil žalobkyni v hotovosti od 18. 4. 2020 do 19. 3. 2021 v 7 platbách celkem 25 396 Kč. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 7. 12. 2022 (č.l. 18) soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávku za ním postoupila dne 21. 11. 2022 žalobkyni; tato skutečnost byla zjištěna i ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 11. 2022 (č.l. 19 -21) a seznamu pohledávek (22-24). Žalobkyně dle zjištění soudu zaslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění ze dne 28. 3. 2023 (č.l. 26-27, podací lístek na č.l. 28) se základním skutkovým a právním rozborem a celkovou výší pohledávky 24 520,40 Kč.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

10. V projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně nezjišťovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy o zjišťování příjmů (pracovní smlouva, výplatní pásky, výpis z běžného účtu) ani závazků žalovaného (z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky), žalobkyně nepředložila žádné listiny. Právní předchůdkyně žalobkyně aktivně nezjišťovala pravidelné výdaje žalovaného, ani v tomto případě žalobkyně nepřipojila k žalobě žádné listiny (minimálně o nákladech na bydlení (nájemné/hypotéka, energie)). Právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala zcela správně po formální stránce, spolehla se pouze na prohlášení žalovaného (viz k tomu shora citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie v ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo], [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), neměla k dispozici podklady k příjmům žalovaného, žádný podklad k výdajům, žádné k závazkům. Právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala správně ani obsahově, jako poskytovatelce úvěrů dlouhodobě podnikající na tomto trhu jí muselo být zřejmé, jaké jsou běžné pravidelné měsíčné výdaje (k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti, bez návrhu, viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – [anonymizováno] [právnická osoba] v . [anonymizováno] a aktuální znění § 87 odst. zákona o spotřebitelském úvěru). Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

11. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadované poplatky, které jsou fakticky úrokem, byť skrytým pod odměnami za zpracování, administrativu a výběr splátek v hotovosti a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem poplatku s dobrými mravy. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě ve výši 15% není nepřiměřeně vysoký, z RPSN ve výši přes 272% ročně je ale zřejmé, že faktický úrok mnohonásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo zápůjček v roce 2020 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikatelce v oboru jistě známé jako skutečnost známá obecně ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 11 %). Soud se dále ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích z rozsudku ze dne 11. 12. 2015 č.j. 60 ICm 3236/2015-25, potvrzeném rozsudkem Vrchního soudu ze dne 3. 5. 2018, č. j. 102 VSPH 90/2016-45, že ujednání o odměně za hotovostní inkaso může být neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o.z. a dále proto, že představuje významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele dle § 1813 o. z. Krajský soud takto sjednaný zisk na straně zapůjčitele ve spotřebitelských smlouvách považuje za nepřiměřený. V daném případě formuláře smlouvy a standardních informací o spotřebitelském úvěru spojovaly možnost hotovostního vyplacení poskytnuté půjčky při podpisu smlouvy automaticky s povinností dlužníka (spotřebitele) hradit zápůjčku hotovostním inkasem v domácnosti dlužníka (vydlužitele). Toto spojení však nemá žádné zákonné opodstatnění ani racionální základ (z ničeho neplyne, že by hotovostní zápůjčka nemohla být splácena např. bezhotovostními převody) a podle krajského soudu představuje ze strany žalobce navyšování ceny poskytnuté zápůjčky.

12. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 20 000 Kč poskytnutém žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy o úvěru. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. V projednávané věci žalovaný uhradil 25 396 Kč, zaplatil tedy více než jistinu, více než zaplatit měl, na straně žalovaného tak nevzniklo žádné bezdůvodné obohacení.

13. Soud s ohledem na shora uvedené žalobu jako nedůvodnou zamítl.

14. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla zcela neúspěšná, žalovanému žádné náklady nevznikly, proto soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal.

15. Usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. 11. 2023, č.j. 38 C 157/2023-11, byl opatrovníkem žalovaného ustanoven JUDr. [jméno] [příjmení], advokát. Ve smyslu § 140 odst. 2 os.ř. náleží opatrovníkovi odměna a náhrada hotových výdajů, které nese stát. Odměna opatrovníka byla advokátce stanovena podle § 7 bod 5, § 9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (2 úkony po 1 980 Kč: příprava a převzetí zastoupení, účast při jednání dne 7. 12. 2023) celkem ve výši 3 960 Kč. Advokátovi dále náleží částka 600 Kč představující náhradu hotových výdajů spojených s 2 úkony právní služby dle § 13 citované vyhlášky. Soud přiznal také náhradu 21 % DPH ve výši 957,60 Kč, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.

16. Podle § 148 odst. 1 má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízené, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Jak shora uvedeno, nese náklady řízení žalobkyně, která byla procesně neúspěšná, její žaloba byla zamítnuta. Na základě této skutečnosti je tak povinna nahradit státu, na účet Okresního soudu v České Lípě hotové výdaje a odměnu za zastupování žalovaného ustanoveným opatrovníkem.