38 C 161/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 11 845,81 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení 11 845,81 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení pohledávky [číslo] částky 8 272,02 Kč spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovanou uzavřela dne 27. 7. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] v částce 7 000 Kč, kterou žalované předala v hotovosti. Žalovaná se zavázala spolu s půjčkou uhradit částku (dále jen„ poplatek“) ve výši 5 330 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 932 Kč (dále jen„ kapitalizovaný úrok“) s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 2 194 Kč (dále jen„ odměna za zpracování“) a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 204 Kč (dále jen„ inkasní úhrada“) v 45 týdenních splátkách po 274 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 9. 3. 2018. Sjednané splátky žalovaná nehradila řádně a včas, poslední příslušná splátka byla uhrazena dne 8. 11. 2017 a celkově žalovaná uhradila 3 648,35 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky složené z částky 5 765 Kč na jistině s úrokem ve výši 29 % ročně od 8. 6. 2018 a částky 3 718,37 Kč na poplatku, do sepisu žaloby však žalovanou bylo na pohledávku uhrazeno pouze 1 211,35 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení pohledávky [číslo] částky 3 573,79 Kč spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně s žalovanou uzavřela dne 28. 4. 2017 smlouvu o zápůjčce [číslo] v částce 6 000 Kč, kterou žalované předala v hotovosti. Žalovaná se zavázala spolu s půjčkou uhradit částku (dále jen„ poplatek“) ve výši 4 640 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 799 Kč (dále jen„ kapitalizovaný úrok“) s úrokovou sazbou ve výši 29 % ročně, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 1 832 Kč (dále jen„ odměna za zpracování“) a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 009 Kč (dále jen„ inkasní úhrada“) v 45 týdenních splátkách po 237 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 9. 3. 2018. Sjednané splátky žalovaná nehradila řádně a včas, poslední příslušná splátka byla uhrazena dne 8. 11. 2017 a celkově žalovaná uhradila 7038,65 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky složené z částky 2 130,41 Kč na jistině s úrokem ve výši 29 % ročně od 10. 3. 2018 a částky 2 232,03 Kč na poplatku, do sepisu žaloby však žalovanou bylo na pohledávku uhrazeno pouze 788,65 Kč Smlouvou ze dne 20. 1. 2020 došlo k postoupení pohledávek za žalovanou na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována.

2. V doplnění žaloby žalobkyně uvedla, že řádně přezkoumala úvěryschopnost žalované (též lustrací v insolvenčním rejstříku), která pravdivost svých tvrzení uvedených v zákaznické kartě stvrdila podpisem smluv. V této souvislosti žalobkyně poukázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020- 97, v němž bylo poskytnutí listin před podpisem smlouvy potvrzené žalovaným v rámci zákaznické karty shledáno dostatečným z hlediska § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb.

3. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o zápůjčce [číslo] uzavřené dne 28. 4. 2017 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou (se smluvními podmínkami, č.l. 23 - 24) soud zjistil, že žalované byla poskytnuta částka 6 000 Kč, kterou se zavázala splatit do rukou oprávněného zástupce předchůdkyně žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 4 640 Kč, jenž byl vypočten jako součet položek kapitalizovaného úroku ve výši 799 Kč, částky za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 1 832 Kč a částky za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 2 009 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 10 640 Kč v 45 týdenních splátkách po 237 Kč s poslední splátkou ve výši 212 Kč. Roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) zápůjčky činila (hůře čitelné) 323,20 % a výpůjční úroková sazba 29 % ročně V souladu s článkem 12 smluvních podmínek měla právní předchůdkyně žalobkyně v případě neuhrazení splátky včas právo na vyrovnání celé zbývající neuhrazené části celkové dlužné částky. Smluvní podmínky byly rovněž připojené ke smlouvě o zápůjčce [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou dne 27. 7. 2017 (č.l. 25 - 26), z níž soud zjistil, že žalované byla poskytnuta částka 7 000 Kč, kterou se zavázala splatit do rukou oprávněného zástupce předchůdkyně žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 5 330 Kč vypočteným jako součet položek kapitalizovaného úroku ve výši 932 Kč, částky za zpracování, doručení a flexibilní splácení ve výši 2 194 Kč a částky za administrativní činnost a komfortní splácení ve výši 2 204 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 12 330 Kč v 45 týdenních splátkách po 274 Kč. V tomto případě byla pro režim splácení v 45 splátkách. RPSN činila 313,90 % ročně a výpůjční úroková sazba byla rovněž stanovena ve výši 29 % ročně. Z údajů v zákaznických kartách (č.l. 19 – 20) soud zjistil, že ke dni 28. 4. 2017 požadovala žalovaná úvěr ve výši 25 000 Kč na neočekávané výdaje, uváděla zaměstnání na pozici operátorka výroby (zaměstnavatel [jméno] [příjmení]), čistý příjem ve výši 13 500 Kč s dalšími příjmy domácnosti ve výši 6 000 a odhadované výdaje ve výši 8 000 Kč, k čemuž doložila pracovní smlouvu a potvrzení o příjmu. Dále ke dni 27. 7. 2017 požadovala žalovaná úvěr ve výši 7 000 Kč na vybavení domácnosti, nadále měla být zaměstnána na pozici operátorka výroby, její čistý příjem činil 13 500 Kč a další příjmy 12 000 Kč, z výdajů uváděla interní splátky PF (zkratka názvu právní předchůdkyně žalobkyně) ve výši 1 100 Kč a odhadované výdaje 12 000 Kč, k čemuž doložila pracovní smlouvu a 3x výplatní pásky. Žalovaná uhradila na pohledávku ze smlouvy [číslo] částky 2x 274 Kč, 1 163 Kč, 726 Kč a 1 211,35 Kč a před postoupením pohledávka dosahovala na jistině výše 5 153,65 Kč. V případě pohledávky ze smlouvy [číslo] pak žalovaná uhradila částky 250 Kč, 2 000 Kč, 3 000 Kč, 237 Kč, 763 Kč a 788,68 Kč a před postoupením pohledávka dosahovala na jistině výše 2 130,41 Kč což soud zjistil z tabulek umoření (č.l. 37 – 38). Právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalovanou o postoupení pohledávek na základě smlouvy o postoupení pohledávek (č.l. 27 – 31, seznam na č.l. 33 - 34) ze dne 20. 1. 2020 s uvedením jejich celkové výše 20 917,14 Kč v rámci zaslaného oznámení o postoupení pohledávky ze dne 20. 1. 2020 (č.l. 32, podací lístek na č.l. 39) a žalobkyně zaslala žalované výzvu ze dne 14. 7. 2020 (č.l. 35 – 36, podací lístek na č.l. 40) se základním skutkovým a právním rozborem a celkovou výší pohledávek 17 970,84 Kč, přičemž pohledávka ze smlouvy [číslo] činila bez příslušenství 12 072,02 Kč a pohledávka ze smlouvy [číslo] činila 8 845,12 Kč.

5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. V souladu s § 2392 odst. 1 větou první o.z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- Finance s.r.o. v. GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření dvou smluv o zápůjčce, na které vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěryschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěryschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala úvěryschopnost žalované, jmenovitě její příjmy (pouze uveden údaj, že se jedná o plat), výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalované (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). K (toliko nejudikatorním) závěrům prezentovaným Krajským soudem v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 31. 7. 2020 soud poukazuje na odůvodnění shora uvedeného rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014. V daném případě poskytovatel úvěru dovozoval splnění své informační povinnosti vůči spotřebiteli z podpisu standardní doložky osvědčující převzetí přehledu se standardními evropskými informacemi, která však toliko představuje indicii, kterou musí poskytovatel úvěru podložit jedním nebo více relevantními důkazy. Analogicky v případě zákaznické karty platí, že je třeba k ní doplnit důkazy (pracovní smlouva, výplatní pásky), což žalobkyně neučinila. Současně došlo k uzavření dvou úvěrových smluv v rozmezí tří měsíců, kdy první pohledávka nebyla uhrazena a žalovaná tak fakticky získala„ překlenovací úvěr“, který (alespoň z části) použila k úhradě prvního dluhu. Lze dospět k závěru, že žalovaná neměla prostředky na úhradu prvního úvěru a právní předchůdkyně žalobkyně jí přesto poskytla další finanční prostředky, ačkoli si musela být vědoma její finanční situace a tedy i nejisté návratnosti dalšího úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěryschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

10. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadovaný poplatek, který je fakticky úrokem, byť částečně skrytým pod odměnou za zpracování a inkasní úhradou a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem poplatku s dobrými mravy. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění odměny za zpracování několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo zápůjček v roce 2017 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikatelce v oboru jistě známé jako skutečnost obecně známá ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 10 %). Soud se dále ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích z rozsudku ze dne 11. 12. 2015 č. j. 60 ICm 3236/2015-25, potvrzeném rozsudkem Vrchního soudu ze dne 3. 5. 2018, č. j. 102 VSPH 90/2016-45, že ujednání o odměně za hotovostní inkaso ve výši 6 000 Kč je neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o.z. a dále proto, že představuje významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele dle § 1813 o.z. Tato částka představuje 60 % ze skutečně poskytnuté jistiny a při zohlednění již sjednaných úroků by pak zisk žalobce měl činit cca 80 % poskytnuté částky ročně. Krajský soud takto sjednaný zisk na straně zapůjčitele ve spotřebitelských smlouvách považuje za nepřiměřený. V daném případě formuláře smlouvy a standardních informací o spotřebitelském úvěru spojovaly možnost hotovostního vyplacení poskytnuté půjčky při podpisu smlouvy automaticky s povinností dlužníka (spotřebitele) hradit zápůjčku hotovostním inkasem v domácnosti dlužníka (vydlužitele). Toto spojení však nemá žádné zákonné opodstatnění ani racionální základ (z ničeho neplyne, že by hotovostní zápůjčka nemohla být splácena např. bezhotovostními převody) a představuje ze strany žalobce navyšování ceny poskytnuté zápůjčky. Je nutné zohlednit rovněž to, že dlužníkům je v podstatě dáno na výběr buď poskytnutí peněz na účet do 14 dnů od podpisu smlouvy, nebo okamžité poskytnutí peněz v hotovosti, avšak při strpění dalších plateb za hotovostní inkaso. Odměna za hotovostní inkaso pak spíše představuje další poplatek za okamžité a hotovostní poskytnutí zápůjčky. Dlužníci logicky budou volit okamžité poskytnutí peněz, ať už s ohledem na vlastní tíživou finanční situaci, či s ohledem na to, že účty mohou již být obstaveny v rámci exekuce. O tomto pak svědčí mimo jiné to, že u všech dlužníků, k nimž si žalobce své pohledávky přihlásil v soudem zjištěných 32 insolvenčních řízeních, byla sjednána odměna za hotovostní inkaso a byla v přihlášce rovněž požadována. V tomto konkrétním případě pak z týdenní splátky 300 Kč celých 100 Kč (jedna třetina) mělo být použito na odměnu za hotovostní inkaso. Argumentoval-li žalobce, že s hotovostním inkasem měl spojené náklady, pak je nutno zdůraznit, že je to právě žalobce, kdo ve formulářích tuto možnost nabízel a je to rovněž žalobce, kdo stanovuje, že musejí být hrazeny splátky týdenní a spotřebiteli nedává jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. Nutností týdenního dojíždění do domácnosti dlužník pak sám žalobce zbytečně navyšoval cenu zápůjčky a nepočínal si s péčí řádného hospodáře. Z vlastní činnosti je soudu známo, že žalobkyně u pohledávek z úvěrových smluv uzavřených právní předchůdkyní žalobkyně uplatňuje nárok na nedoplatek inkasní úhrady. Jen za období od 1. 2. 2019 do 24. 10. 2019 a dne 31. 5. 2021 byl senátem 38 projednáván celkem v 45 řízeních žalobkyní uplatněný nárok na nedoplatek inkasní úhrady, která je tedy vůči dlužníkům v zásadě vždy (s jedinou výjimkou v podobě nároku uplatněného v řízení vedeném pod sp. zn. 38 C 70/2019) uplatňována. Výše této odměny není jednotná a často se pohybuje okolo 50 % poskytnuté částky. Jedná se o řízení vedená pod spisovou značkou 38 C 3/2018, 38 C 360/2018, 38 C 366/2018, 38 C 367/2018, 38 C 371/2018, 38 C 375/2018, 38 C 378/2018, 38 C 387/2018, 38 C 399/2018, 38 C 400/2018, 38 C 405/2018, 38 C 419/2018, 38 C 426/2018, 38 C 427/2018, 38 C 442/2018, 38 C 443/2018, 38 C 454/2018, 38 C 34/2019, 38 C 41/2019, 38 C 67/2019, 38 C 71/2019, 38 C 101/2019, 38 C 105/2019, 38 C 113/2019, 38 C 119/2019, 38 C 120/2019, 38 C 121/2019, 38 C 122/2019, 38 C 123/2019, 38 C 126/2019, 38 C 135/2019, 38 C 142/2019, 38 C 149/2019, 38 C 150/2019, 38 C 153/2019, 38 C 159/2019, 38 C 182/2019, 38 C 221/2019, 38 C 224/2019, 38 C 234/2019, 38 C 258/2019, 38 C 271/2019, 38 C 272/2019, 38 C 295/2019 a 38 C 133/2021. Obdobně jako ve výše uvedeném případě i právní předchůdkyně žalobkyně stanovila, že splátky musejí být hrazeny týdenně a spotřebiteli (žalované) nedala jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. Právě kombinace těchto faktorů by činila i v případě platnosti smlouvy jako takové ujednání o odměně za zpracování a inkasní úhradě (fakticky zcela evidentně o úrocích) rozporné s dobrými mravy a tedy v souladu s § 580 o.z. neplatné.

11. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 13 000 Kč poskytnutém žalované právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy o zápůjčce jako zápůjčka. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Soud z přehledů plateb ve shodě s žalobou zjistil, že žalovaná uhradila v případě pohledávky ze smlouvy [číslo] částku 3 648,35 Kč a po odečtení této částky od jistiny ve výši 7 000 Kč soud získal její nesplacenou část ve výši 3 351,65 Kč. V případě pohledávky ze smlouvy [číslo] pak žalovaná uhradila částku 7 038,65 Kč a po odečtení jistiny ve výši 6 000 Kč jí tak vznikl přeplatek ve výši 1 038,65 Kč, jehož započtením na nedoplatek ze smlouvy [číslo] soud získal částku 2 313 Kč. Žalovaná se dostala se splácením zápůjček do prodlení, na jistiny obou smluv uhradila částku 10 687 Kč, proto soud žalobě vyhověl do částky 2 313 Kč a zamítl ji do částky 9 532,81 Kč.

12. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla z větší části (aritmeticky z 80,5 %) neúspěšná a žalovaná se neúčastnila jednání před soudem ani se nijak nevyjadřovala k návrhu, a tedy jí žádné náklady nevznikly.