38 C 168/2022

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 24 960 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 9 960 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši ve výši 9 % p.a. od 17. 6. 2006 do 31.12.2006, ve výši 9,5% p.a. od 1.1.2007 do 30.6.2007, ve výši 9,75% p.a. od 1.7.2007 do 31.12.2007, ve výši 10,5% p.a. od 1.1.2008 do 30.6.2008, ve výši 10,75% od 1.7.2008 do 31.12.2008, ve výši 9,25% p.a. od 1.1.2009 do 30.6.2009, ve výši 8,5% p.a. od 1.7.2009 do 31.12.2009, ve výši 8% p.a. od 1.1.2010 do 30.6.2010, ve výši 7,75% p.a. od 1.7.2010 do 30.6.2012, ve výši 7,5% p.a. od 1.7.2012 do 31.12.2012, ve výši 7,05% p.a. od 1.1.2013 do 30.6.2013, ve výši 7,05% p.a. od 1.7.2013 do 31.12.2017, ve výši 7,5% p.a. od 1.1.2018 do 30.6.2018, ve výši 8% p.a. od 1.7.2018 do 31. 12. 2018, ve výši 8,75 % ročně od 1. 1. 2019 do 30. 6. 2019, ve výši 9 % ročně od 1. 7. 2019 do 30. 6. 2020, ve výši 7,25 % ročně od 1. 7. 2020 do 30. 6. 2021, ve výši 7,5 % ročně od 1. 7. 2021 do 31. 12. 2021, ve výši 10,75 % ročně od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022, ve výši 14 % ročně od 1. 7. 2022 do 22. 8. 2022 a dále od 23. 8. 2022 do zaplacení úrok z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB, zvýšené o 7 procentních bodů a vždy takto stanovené k prvnímu dni každého následujícího kalendářního pololetí, a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 4 000 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovaným uzavřela dne 17. 6. 2005 smlouvu o půjčce na částku 15 000 Kč, kterou žalovanému předala v hotovosti. Žalovaný se zavázal spolu s půjčkou uhradit částku (dále jen„ poplatek“) ve výši 9 960 Kč v 52 týdenních splátkách po 480 Kč. Splátky žalovaný nehradil řádně a včas a právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o půjčce (č.l. 11) uzavřené dne 17. 6. 2005 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta částka 15 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce předchůdkyně žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 9 960 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 24 960 Kč v 52 týdenních splátkách po 480 Kč. V případě úhrady v 52 splátkách je uvedena roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr 199,4%, výpůjční úroková sazba nebyla ve smlouvě uvedena. Ze zákaznické karty ze dne 16. 6. 2005 (č.l. 14) bylo zjištěno, že žalovaný jako svého zaměstnavatele uvedl [jméno] [příjmení], [ulice a číslo], [obec], svoji čistou měsíční mzdu 7 539 Kč, další příjmy domácnosti 14 500 Kč, nájem/inkaso 4 340 Kč, splátky půjček 1 600 Kč, výdaje na domácnost 4 000 Kč, celkem 10 240 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně dle zjištění soudu informovala žalovaného o postoupení pohledávek na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 s uvedením aktuální výše pohledávky vůči žalovanému 24 960 Kč v rámci zaslaného oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 1. 2021 (č.l. 12). Žalobkyně dle zjištění soudu zaslala žalovanému prostřednictvím svého právního zástupce předžalobní výzvu k plnění ze dne 29. 11. 2021 (č.l. 14-15, podací lístek na č.l. 16-17) se základním skutkovým a právním rozborem a celkovou výší pohledávky 57 036,24 Kč.

4. Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně dne 17. 6. 2005 smlouvu o půjčce, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč, kterou se zavázal splatit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 9 960 Kč v 52 týdenních splátkách po 480 Kč. V článku 1. Smluvních podmínek smlouvy o půjčce (dále jen„ Podmínky“) otištěných na zadní straně smlouvy je uvedena roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr 199,4 % ročně v případě splátek v 52 týdnech, chybí zde však jakékoliv bližší údaje ke způsobu stanovení této sazby. Podle článku 5. Podmínek se žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně dohodli na přednostním započtení jakýchkoliv splátek na souhrnný poplatek a teprve po úplném uhrazení částky souhrnného poplatku mělo dojít k započtení na vlastní částku půjčky. V souladu s článkem 8. měla právní předchůdkyně žalobkyně v případě neuhrazení splátky právo požadovat po žalovaném v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky uhrazení celé zbylé částky půjčky včetně souhrnného poplatku. Na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 18. 12. 2020 se žalobkyně stala věřitelem pohledávky ve výši 24 960 Kč, o čemž byl žalovaný informován v zaslaném oznámení a současně byl vyzván k uhrazení dlužné částky do 10 dnů od doručení oznámení 5. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), který se na právní vztahy mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně vzhledem k dataci jejich právních úkonů v této věci aplikuje, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. lze při peněžité půjčce dohodnout úroky. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

6. V souladu s ust. § 4 odst. 2 písm. a) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) musí smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, obsahovat také stanovení roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr způsobem uvedeným v příloze tohoto zákona.

7. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), který se vzhledem k dataci aplikuje ve věci postoupení pohledávky, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.

9. Soud dospěl k závěru, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, která následně pohledávku postoupila na žalobkyni, byla sjednána smlouva o půjčce ve smyslu ust. § 657 a násl. obč. zák., vedle obč. zák. a o. z. se právní vztahy mezi účastníky řídí zákonem o spotřebitelském úvěru. Absence ujednání o roční procentní sazbě nákladů na spotřebitelský úvěr v samotném textu smlouvy (RPSN je bez dalšího obsažena pouze v Podmínkách otištěných na zadní straně smlouvy) sice nezpůsobuje neplatnost smlouvy dle zákona o spotřebitelském úvěru a pro nečinnost žalovaného ani neplatnost ujednání o úrocích (zde skrytých v souhrnném poplatku), soud však musí vždy, v nerovných vztazích mezi podnikatelem a spotřebitelem zvlášť, přihlížet ke kriteriu dobrých mravů. Soud sice nezpochybňuje smluvní autonomii účastníků soukromoprávních vztahů, ta ale nemůže být v případě vztahů ekonomicky nerovných subjektů zcela bezbřehá. Tato limitace nemůže být pro žalobkyni něčím neočekávatelným, shora citovaná judikatura je konstantní již téměř patnáct let. Nemravnost jednání právní předchůdkyně žalobkyně není dána pouze tím, že jí poskytnutý úrok mnohonásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo půjček v roce 2007 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyni jako podnikatelce v oboru jistě známé jako skutečnost obecně známá ve smyslu ust. § 121 o. s. ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 14%), ale spočívá i v tom, že úrokovou sazbu svému klientovi (žalovanému) zatajuje a nedává mu tak možnost porovnat nabídku svou s nabídkami konkurenčními. Spravedlivým vůči spotřebiteli (žalovanému) se nejeví ani přednostní započtení splátek na souhrnný poplatek. Právě kombinace těchto tří faktorů činí ujednání o poplatku (fakticky zcela evidentně o úrocích) rozporné s dobrými mravy a ve smyslu ust. § 39 obč. zák. tedy neplatné.

10. S ohledem na neplatnost smlouvy soud tedy nemohl žalobkyni přiznat požadovaný poplatek, který je fakticky úrokem, byť částečně skrytým pod odměnou za zpracování a administrativním poplatkem. Soud se dále ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích z rozsudku ze dne 11. 12. 2015 č.j. 60 ICm 3236/2015-25, potvrzeného rozsudkem Vrchního soudu ze dne 3. 5. 2018, č. j. 102 VSPH 90/2016-45, že ujednání o odměně za hotovostní inkaso ve výši 6 000 Kč je neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o.z. a dále proto, že představuje významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele dle § 1813 o. z. Krajský soud takto sjednaný zisk na straně zapůjčitele ve spotřebitelských smlouvách považuje za nepřiměřený. V daném případě formuláře smlouvy a standardních informací o spotřebitelském úvěru spojovaly možnost hotovostního vyplacení poskytnuté půjčky při podpisu smlouvy automaticky s povinností dlužníka (spotřebitele) hradit půjčku hotovostním inkasem v domácnosti dlužníka. Toto spojení však nemá žádné zákonné opodstatnění ani racionální základ (z ničeho neplyne, že by hotovostní zápůjčka nemohla být splácena např. bezhotovostními převody) a představuje ze strany žalobce navyšování ceny poskytnuté zápůjčky. Je nutné zohlednit rovněž to, že dlužníkům je v podstatě dáno na výběr buď poskytnutí peněz na účet do 14 dnů od podpisu smlouvy, nebo okamžité poskytnutí peněz v hotovosti, avšak při strpění dalších plateb za hotovostní inkaso. Odměna za hotovostní inkaso pak spíše představuje další poplatek za okamžité a hotovostní poskytnutí zápůjčky. Dlužníci logicky budou volit okamžité poskytnutí peněz, ať už s ohledem na vlastní tíživou finanční situaci, či s ohledem na to, že účty mohou již být obstaveny v rámci exekuce. O tomto pak svědčí mimo jiné to, že u všech dlužníků, k nimž si žalobce své pohledávky přihlásil v soudem zjištěných 32 insolvenčních řízeních, byla sjednána odměna za hotovostní inkaso a byla v přihlášce rovněž požadována. V tomto konkrétním případě pak z týdenní splátky 300 Kč celých 100 Kč (jedna třetina) mělo být použito na odměnu za hotovostní inkaso. Argumentoval-li žalobce, že s hotovostním inkasem měl spojené náklady, pak je nutno zdůraznit, že je to právě žalobce, kdo ve formulářích tuto možnost nabízel a je to rovněž žalobce, kdo stanovuje, že musejí být hrazeny splátky týdenní a spotřebiteli nedává jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. Nutností týdenního dojíždění do domácnosti dlužník pak sama žalobkyně zbytečně navyšovala cenu půjčky a nepočínala si s péčí řádného hospodáře. Z vlastní činnosti je soudu známo, že žalobkyně u pohledávek z úvěrových smluv uzavřených právní předchůdkyní žalobkyně uplatňuje nárok na poplatek (který kromě úroku může zahrnovat i poplatek za výběr splátek v hotovosti). Jen za období od 1. 2. 2019 byl senátem 38 projednáván celkem v 47 řízeních žalobkyní uplatněný nárok na nedoplatek inkasní úhrady, která je tedy vůči dlužníkům v zásadě vždy (s jedinou výjimkou v podobě nároku uplatněného v řízení vedeném pod sp. zn. 38 C 70/2019) uplatňována. Výše této odměny není jednotná a často se pohybuje okolo 50 % poskytnuté částky. Jedná se o řízení vedená pod spisovou značkou 38 C 3/2018, 38 C 360/2018, 38 C 366/2018, 38 C 367/2018, 38 C 371/2018, 38 C 375/2018, 38 C 378/2018, 38 C 387/2018, 38 C 399/2018, 38 C 400/2018, 38 C 405/2018, 38 C 419/2018, 38 C 426/2018, 38 C 427/2018, 38 C 442/2018, 38 C 443/2018, 38 C 454/2018, 38 C 34/2019, 38 C 41/2019, 38 C 67/2019, 38 C 71/2019, 38 C 101/2019, 38 C 105/2019, 38 C 113/2019, 38 C 119/2019, 38 C 120/2019, 38 C 121/2019, 38 C 122/2019, 38 C 123/2019, 38 C 126/2019, 38 C 135/2019, 38 C 142/2019, 38 C 149/2019, 38 C 150/2019, 38 C 153/2019, 38 C 159/2019, 38 C 182/2019, 38 C 221/2019, 38 C 224/2019, 38 C 234/2019, 38 C 258/2019, 38 C 271/2019, 38 C 272/2019, 38 C 295/2019, 38 C 133/2021, 38 C 161/2021 a 38 C 183/2021. Obdobně jako ve výše uvedeném případě i právní předchůdkyně žalobkyně stanovila, že splátky musejí být hrazeny týdenně a spotřebiteli (žalované) nedala jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. V citovaných řízeních dospěl soud k závěru, že u smluv uzavřených za účinnosti původního občanského zákoníku právě kombinace těchto faktorů by činila i v případě platnosti smlouvy jako takové ujednání o odměně za zpracování a inkasní úhradě (fakticky zcela evidentně o úrocích) rozporné s dobrými mravy a tedy ve smyslu § 39 obč. zák. (jehož pojetí neplatnosti bylo podstatně širší, než v úpravě současné) neplatné.

11. Žalovaný neuhradil žádnou splátku. Žalovaný se tak dostal se splácením půjčky do prodlení, vzniklá pohledávka byla platně postoupena žalobkyni v souladu s § 1879 o. z., proto soud žalobě vyhověl co do částky 15 000 Kč a s ohledem na výše uvedené zamítl žalobu co do částky 9 960 Kč odpovídající souhrnnému poplatku.

12. Ve smyslu § 1970 o. z. soud přiznal žalobkyni úroky z prodlení v požadované výši, neboť žalobkyně uplatnila nižší sazbu, než stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 o. s. ř., žalobce měl sice jen částečný úspěch, rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, proto soud přiznal žalobci náhradu nákladů sníženou na 4 000 Kč.