38 C 172/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 13 621 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 9 349 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku uhradit žalobkyni částku 4 272 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 21. 12. 2020 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela po ověření jeho identity prostřednictvím platby ve výši 1 Kč zaslané z jeho účtu a prověření schopnosti splácet úvěr (zjištěny příjmy a výdaje a provedeny lustrace v registrech NRKI, BRKI, SOLUS a dále v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku) prostřednictvím SMS kódu a chráněného internetového prostředí umístěného na internetových stránkách www.kamali.cz dne 21. 8. 2019 úvěrovou smlouvu. Na jejím základě žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč, trvání úvěru bylo stanoveno na 24 měsíců a žalovaný se dále zavázal hradit poplatky za poskytnutí ve výši 330 Kč, expres výplatu (199 Kč), bezpečnou splátku (99 Kč) a SMS servis (49 Kč), sjednaný úrok byl součástí 2. – 8. splátky (490 Kč). Žalovaný se dostal se splácením úvěru do prodlení, uhradil na pohledávku částku 5 728 Kč a žalobkyně mu dále v souladu se smlouvou účtovala pokuty (3x 500 Kč) a účelně vynaložené náklady (5x 100 Kč a 3x 130 Kč). V důsledku zesplatnění pohledávky ke dni 11. 5. 2020, čemuž předcházela písemná výzva, žalobkyně požaduje kromě neuhrazené jistiny (8 332 Kč), poplatků (495 Kč bezpečná splátka, 245 Kč SMS servis), úroků (1 960 Kč) a účelně vynaložených nákladů (560 Kč) též smluvní pokutu ve výši 2 029 Kč.

2. V rámci doplnění žaloby žalobkyně připojila údaje poskytnuté žalovaným (příjmy 20 000 Kč, příjmy ostatních členů domácnosti ve stejné výši, výdaje 8 000 Kč) a výsledky kontrol v dostupných databázích (SOLUS, rejstřík exekucí CRIBIS a insolvenční rejstřík), na jejichž základě provedla analýzu k ověření úvěryschopnosti žalovaného, a dále též printscreen ze systému k prokázání odeslání SMS kódu (PIN pro podpis smlouvy) spolu s potvrzením o provedení platby ve výši 10 000 Kč dne 21. 8. 2019.

3. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Z formuláře o spotřebitelském úvěru (výtisk datovaný 17. 12. 2019 podepsaný SMS kódem z IP adresy zařízení [číslo], č.l. 23 - 31), jehož součástí je úvěrová smlouva uzavřená v souladu s obchodními podmínkami žalobkyně prostřednictvím internetových stránek www.kamali.cz, soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut hotovostní úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 330 Kč a úrokem ve výši 49,20 % ročně ve 24 splátkách, přičemž celková částka 13 760 Kč nezahrnovala úhradu za sjednané doplňkové služby (199 Kč Expres výplata, 99 Kč měsíčně Bezpečná splátka, 49 Kč měsíčně SMS servis) a žalobkyně mohla v případě prodlení požadovat účelně vynaložené náklady spojené s upomínáním (minimálně 100 Kč za měsíc vymáhání, podle reálných nákladů), smluvní pokutu ve výši 500 Kč (prodlení se splátkou) nebo 10 % z jistiny úvěru, maximálně však 0,1 % denně z dlužné částky a úrok z prodlení. Žalovaný dle zjištění soudu před sjednáním smlouvy žalobkyni zaslal výpisy z účtu (nečitelné, chybí konkrétní částky, č.l. 32 - 33) a kopii občanského průkazu (č.l. 34 – 35), výpis z úvěrového účtu (č.l. 37) zachycuje zaslání částky 10 000 Kč na účet uvedený ve smlouvě ([bankovní účet]) dne 21. 8. 2019. Dále soud z výpisu čerpání, splátek a úhrad (č.l. 36) zjistil, že po dopočtu činila výše pohledávky (předpis) 19 472,87 Kč a sestávala z jistiny 10 000 Kč, úroku z prodlení 123,87 Kč, poplatku za bezpečnou splátku 891 Kč, poplatku za expresní výplatu 199 Kč, nákladů za vymáhání pohledávky (externí agentura v rekapitulaci 639 Kč, v samotném výpisu položky 2x 639 Kč a 3x 1 694 Kč s odpočtem ve stejné výši), smluvní pokuty 2 529 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 330 Kč, poplatku za SMS servis 441 Kč, úroku 3 430 Kč a účelně vynaložených nákladů 890 Kč a žalovaným bylo celkem uhrazeno 5 728 Kč. Dále byla žalovanému dle zjištění soudu zaslána poslední výzva před zahájením vymáhání celého úvěru ze dne 23. 3. 2020 (č.l. 39) s dlužnou částkou ve výši 5 689 Kč, výzva ke splacení celé půjčky ze dne 11. 5. 2020 (č.l. 38) s dlužnou částkou ve výši 12 592 Kč a předžalobní výzva ze dne 20. 11. 2020 (č.l. 40, potvrzení o zásilkách na č.l. 41) s dlužnou částkou ve výši 13 621 Kč.

5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- Finance s.r.o. v. GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

10. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěryschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěryschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci žalobkyně doložila toliko provedené lustrace (v SOLUS, rejstříku exekucí CRIBIS a insolvenčním rejstříku), nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala příjmy žalovaného (pouze uvedeny údaje o výši příjmů a výdajů), jeho výdaje a zázemí obecně. Ve světle shora uvedené judikatury a dále přiléhavě dopadajícího rozhodnutí finančního arbitra v obdobné věci ze dne 3. 11. 2020, č.j. FA/SR/SU /1919/2019 – 21 však takové údaje k vyhovění kritériím řádné péče nepostačují a žalovaný by tak kupříkladu mohl bydlet u rodičů a problémy se schopností splácet by mohly nastat až po přestěhování do pronajatého bytu. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěryschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

11. Soud tedy nemohl žalobkyni přiznat požadované poplatky, smluvní pokutu, účelně vynaložené náklady ani úroky a i v případě platného sjednání smlouvy zabýval platností ustanovení o poplatcích a sankcích. Ve smlouvě nebyla uvedena celková splatná částka a spotřebitel si tak musel k součtu jistiny, poplatku za poskytnutí úvěru a zřejmě i úroků (13 760 Kč) připočítat úhradu za doplňkové služby. Rovněž nebyl nijak doložen vznik účelně vynaložených nákladů spojených s upomínáním ani připojen výpočet jejich výše, což je též v rozporu s dobrými mravy a není zřejmé, proč žalobkyně přistoupila k vymáhání pohledávky prostřednictvím externí agentury. Toto vymáhání rovněž nebylo samostatně vyúčtováno ani zahrnuto ve smlouvě a ve výpisu čerpání je oproti rekapitulaci uvedeno více částek.

12. Dále soud podotýká, že k dodržení písemné formy smlouvy uzavřené v souladu s § 1824 a násl. o. z. distančním způsobem by bylo možné mít výhrady bez ohledu na možnost identifikovat žalovaného prostřednictvím IP adresy či telefonního čísla (na formálním naplnění požadavků na elektronický podpis v tomto případě nepanuje v praxi okresních a krajských soudů jednoznačná shoda). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp.zn. 33 Cdo 3210/2007 nevyhovuje formulář vystavený na webových stánkách žalobkyně požadavku adresnosti návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 obč. zák., protože není určen (adresován) konkrétní osobě (osobám).

13. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 10 000 Kč poskytnutém žalobkyní na základě neplatné smlouvy žalovanému jako úvěr. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Z výpisu čerpání soud zjistil, že žalovaný celkem uhradil částku 5 728 Kč a jejím odečtením od celkové jistiny 10 000 Kč získal dlužnou jistinu ve výši 4 272 Kč. Žalovaný se dostal se splácením revolvingového úvěru do prodlení, uhradil na jistině částku 5 728 Kč, proto soud rozhodl tak, že žalobkyni přiznal částku 4 272 Kč a žalobu do částky 9 349 Kč zamítl.

14. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěch žalobkyně ve věci byl pouze částečný, konkrétně byla čistě aritmeticky ze 68,6 % neúspěšná. Žalovaný se neúčastnil jednání před soudem ani se nijak nevyjadřoval k návrhu, a tedy mu žádné náklady nevznikly.