38 C 173/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 19 204 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 5 450,32 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaná je povinna do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku uhradit žalobkyni částku 13 753,68 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 4. 8. 2020 do zaplacení a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 973 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovanou uzavřela po prověření schopnosti splácet úvěr dne 3. 1. 2020 prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná čerpala částku 19 204,48 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr uhradit do 3. 8. 2020, svou povinnost nesplnila, dostala se do prodlení a přes výzvy právní předchůdkyně žalobkyně k zaplacení pohledávku neuhradila. Smlouvou ze dne 20. 12. 2019 byla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena pohledávka za žalovanou.

2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Z platebních informací (výpis z účtu a elektronický výpis v angličtině popisující celý proces s údaji žalované včetně zdroje příjmu v podobě platu, č.l. 29 – 30) soud zjistil, že žalované byla dne 3. 1. 2020 na číslo účtu [bankovní účet] na základě smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené v souladu s obchodními podmínkami právní předchůdkyně žalobkyně prostřednictvím internetu (přiložen nepodepsaný výtisk datovaný 3. 1. 2020) právní předchůdkyní žalobkyně poskytnut revolvingový úvěr ve výši 16 000 Kč. Úvěrový limit činil 80 000 Kč, úrok 10,50 % měsíčně, RPSN 231,39 % ročně a žalovaná byla povinna měsíčně splácet minimálně 11 % nesplacené úvěru s úrokem z úvěru či částku 1 000 Kč, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně mohla v případě prodlení mj. úvěr zesplatnit nebo požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je žalovaná v prodlení a náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 250 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně evidovala k datu splatnosti minimální částky 7 382,51 Kč dne 3. 8. 2020 celkovou dlužnou částku 19 204,48 Kč (kromě zůstatku po poslední platbě 13 753,68 Kč též náhrada účelně vynaložených nákladů ve výši 3x 250 Kč a úroky za dobu čerpání ve výši 4 700,80 Kč). Dne 25. 1. 2021 právní předchůdkyně žalobkyně dle zjištění soudu informovala v rámci oznámení o postoupení pohledávek (č.l. 28) žalovanou o postoupení pohledávky na žalobkyni, k němuž došlo na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 12. 2019 (č.l. 14 -27), spolu s celkovou výší pohledávky 19 068,88 Kč (neuhrazená jistina, poplatek za zápůjčku, smluvní pokuta, úrok z prodlení, a účelně vynaložené nákladů na vymáhání). Dále soud zjistil, že v totožné výši byla pohledávka vyčíslena též ve výzvě k úhradě před podáním žaloby ze dne 25. 1. 22021 (č.l. 28 p.v., podací lístek na č.l. 31).

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- Finance s.r.o. v. GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěryschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěryschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala úvěryschopnost žalované, jmenovitě její příjmy (pouze uveden údaj, že se jedná o plat), výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalované (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěryschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. Soud tedy nemohl žalobkyni přiznat požadované účelně vynaložené náklady ve výši 3x 250 Kč a úroky za dobu čerpání ve výši 4 700,80 Kč.

10. K dodržení písemné formy smlouvy uzavřené v souladu s § 1824 a násl. o. z. distančním způsobem, resp. jejímu řádnému podpisu by bylo možné mít výhrady s ohledem na znění zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, který v § 7 stanoví, že k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst.

1. Soud při svém rozhodování v obdobných případech vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, v němž je uvedeno, že formulář vystavený na webových stánkách žalobkyně nevyhovuje požadavku adresnosti návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 obč. zák., neboť není určen (adresován) konkrétní osobě (osobám), a nesplňuje ani požadavek písemnosti právního úkonu učiněného elektronickými prostředky, jelikož není opatřen elektronickým podpisem podle zvláštního předpisu. V návaznosti na tento rozsudek Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 3. 6. 2010, č.j. II. ÚS 1347/10-2 v odůvodnění uvedl, že pokud má mít právní úkon učiněný elektronickými prostředky písemnou formu, ať již na základě zákona nebo dle dohody účastníků, musí být podle zákona č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu elektronicky podepsán. V projednávané věci neměl soud k dispozici jakékoliv listiny obsahující elektronický podpis žalovaného a šlo by tak ve smyslu § 582 odst. 1 o. z. o neplatný úkon (smlouvu o revolvingovém úvěru), v souladu s § 576 a 582 odst. 2 o. z. by se však neplatnost vztahovala pouze na příslušenství pohledávky a smluvní sankce, neboť bylo ze strany původního věřitele plněno a současně by bylo možné neplatné jednání od ostatního obsahu oddělit.

11. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 16 000 Kč poskytnutém právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy žalovanému jako úvěr. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Je tedy patrné, že žalobkyně má na základě postoupení pohledávky podle § 1879 o. z. jako ochuzená právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 13 753,68 Kč (nesplacená část jistiny) ze strany žalovaného. Soud proto rozhodl tak, že žalobkyni přiznal částku 13 753,68 Kč a žalobu pro částku 5 450,32 Kč zamítl.

12. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

13. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když částečně úspěšné žalobkyni (aritmeticky z 71,6 %) přiznal účelně vynaložené náklady řízení ve výši 973 Kč. Celkové náklady řízení dosáhly výše 2 252 Kč a podle obsahu spisu sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměny právního zástupce za tři úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu výzvy a sepisu žaloby (3x 300 Kč), paušální náhrady hotových výdajů spojených se třemi úkony právní služby (3x 100 Kč) a částky ve výši 252 Kč odpovídající 21% DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je svým obsahem jednoznačně formulářovou žalobou. Opakovanost nastává v okamžiku existence tří dalších obdobných návrhů, žalobkyně takových návrhů jen u zdejšího soudu podala již 13. Za ustálený vzor lze považovat takové návrhy, které se v zásadě neliší ve struktuře, v druhu nároků opírajících se o stejná ustanovení právních předpisů a v právech a povinnostech účastníků smlouvy, přičemž jsou dokládány stejným druhem důkazů. I v tomto ohledu jsou zmíněné opakované návrhy obdobné.