38 C 18/2025

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 34 584 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 7 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 400 Kč od 11. 6. 2023 do zaplacení.

II. Žaloba se do částky 27 134 Kč s příslušenstvím zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně , právnická osoba, ., IČ: , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovanou uzavřela dne 10. 4. 2022 smlouvu o úvěru č. , číslo, na částku 20 000 Kč, kterou žalované předala v hotovosti. Žalovaná se zavázala spolu se zápůjčkou uhradit poplatek za poskytnutí úvěru 9 800 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 2 770 Kč, poplatek za možnost hradit splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 3 600 Kč a úrok v pevné výši 1 014 Kč, v 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč do 10. 6. 2023. Žalovaná se zavázala celkem uhradit částku 37 184 Kč. Sjednané splátky žalovaná nehradila řádně a včas a právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím lhůty pro úhradu následné splátky právo na uhrazení celé dlužné částky. Žalovaná dluží podle žalobkyně na jistině 13 653,24 Kč, na úroku 536,01 Kč, na poplatcích za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 6 300 Kč, na poplatku za administrativní činnost 1 780,46 Kč a na poplatku za umožnění plateb v hotovosti v místě bydliště 2 314,29 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze 20. 5. 2024 byla pohledávka s účinností ke dni 29. 5. 2024 postoupena na žalobkyni. Žalobkyně kromě jistiny a poplatků požaduje smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč, kapitalizované úroky ve výši 1 343,38 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 2 628,23 Kč, úrok z úvěru ve výši 8 % p.a. z dlužné jistiny ve výši 13 653,24 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % p.a. z částky 14 189,25 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení.

2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 10. 4. 2022 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou (č.l. 10-11) soud zjistil, že žalované byla poskytnuta částka 20 000 Kč, kterou se zavázala splatit do rukou oprávněného zástupce předchůdkyně žalobkyně spolu s úrokem ve výši 1 014 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 770 Kč a poplatkem za inkaso plateb v hotovosti ve výši 3 600 Kč, tedy celkovou dlužnou částku 37 184 Kč v 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činila 272,44 % a zápůjční úroková sazba činila 8 % ročně. Z potvrzení o platbě (č.l. 13) soud zjistil, že žalovaná uhradila v hotovosti dne 11. 4. 2022 částku 2 700 Kč, dne 15. 6. 2022 částku 5 400 Kč, dne 11. 8. 2022 částku 3 000 Kč, dne 12. 11. 2022 částku 1 000 Kč a dne 9. 12. 2022 částku 500 Kč. Z žádosti o úvěr ze dne 10. 4. 2022 (č.l. 30) bylo zjištěno že žalovaná požádala žalobkyni o úvěr ve výši 20 000 Kč. V žádosti uvedla, že má příjmy ve výši 17 829 Kč měsíčně. Na bydlení a energie vydává 0 Kč měsíčně. Na dopravu jídlo a osobní náklady dává 2 500 Kč měsíčně, stravné činí 746 Kč, celkové měsíční výdaje představují částku 3 246 Kč. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru ze dne 10. 4. 2022 (č.l. 25 - 27) bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalovanou o výši úvěru, celkové splatné částce, RPSN i úroku z úvěru. Z dodatku k pracovní smlouvě ze dne 20. 9. 2021 (č.l. 28) soud zjistil, že zaměstnavatel žalované , právnická osoba, . s žalovanou dne 20. 9. 2021 uzavřel pracovní poměr na dobu určitou, a to do 30. 9. 2022. Z fotokopie výplatních pásek (č.l. 29) soud zjistil, že výplata žalované v měsíci lednu 2022 činila 19 363 Kč a v měsíci únoru 2022 činila 17 591 Kč. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2024 (č.l. 14) soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované, že pohledávku za ní postoupila dne 10. 4. 2022 žalobkyni; tato skutečnost byla zjištěna i ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 (č.l. 15 - 18), potvrzení o zaplacení (č.l. 22) a seznamu pohledávek (č.l. 12). Žalobkyně dle zjištění soudu zaslala žalované výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházejícím žalobě ze dne 10. 9. 2024 (č.l. 19-20) s vyčíslením dlužné částky ve výši 39 817,04 Kč, což doložila včetně podacího lístku (č.l. 21).

4. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela dne 10. 4. 2022 smlouvu o úvěru na částku 20 000 Kč, kterou žalované předala v hotovosti. Žalovaná měla spolu s jistinou uhradit v 14 měsíčních splátkách celkovou částku 37 184 Kč, v této částce jsou zahrnuty kapitalizované úroky z úvěru ve výši 15 % ročně, poplatky za poskytnutí a správu úvěru a poplatky za výběr splátek v hotovosti. Žalovaná uhradila celkem částku 12 600 Kč.

5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v , adresa, , potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, (, Anonymizováno, v. , jméno FO, a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. , spisová značka, , by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

12. V projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezjišťovala úvěruschopnost žalované, spolehla se pouze na její prohlášení. V prohlášení v žádosti o úvěr jsou uvedeny pouze osobní náklady žalované ve výši 2 500 Kč a stravné ve výši 746 Kč, zjišťováním dalších konkrétních pravidelných nákladů se právní předchůdkyně žalobkyně nijak nezabývala. Příjem žalované žalobkyně doložila výplatními páskami za měsíc leden a únor 2022. Žalobkyně však nepředložila žádné důkazy o zjišťování závazků žalované (z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). Právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala zcela správně po formální stránce, spolehla se na prohlášení žalované (viz k tomu shora citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie v ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, , , Anonymizováno, v. , jméno FO, a další), měla k dispozici podklady k příjmům žalované, avšak žádné podklady k výdajům, žádné k závazkům. Právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala správně ani obsahově, jako poskytovatelce úvěrů dlouhodobě podnikající na tomto trhu jí muselo být zřejmé, že tvrzené osobní výdaje nemohou činit pouhých 3 246 Kč (k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti, bez návrhu, viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, a aktuální znění § 87 odst. zákona o spotřebitelském úvěru). Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

13. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadovaný poplatek, který je fakticky úrokem, byť částečně skrytým pod odměnou za zpracování a administrativním poplatkem a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem poplatku s dobrými mravy. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , spisová značka, , podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění odměny za zpracování několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo zápůjček v roce 2022 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikatelce v oboru jistě známé jako skutečnost známá obecně ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 11 %).

14. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 20 000 Kč poskytnutém žalované právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy o úvěru, sníženém o částku 12 600 Kč, kterou žalovaná uhradila, tedy o pohledávce žalobkyně ve výši 7 400 Kč. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Žalovaná se dostala s úhradou dluhu do prodlení, žalobkyni uhradila částku 12 600 Kč, zbývá jí tak uhradit částku 7 400 Kč, proto soud žalobě vyhověl co do částky 7 400 Kč a zamítl ji do částky 27 184 Kč s příslušenstvím.

16. Vzhledem k tomu, že žalovaná nevydala bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitla se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

17. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla z větší části neúspěšná, žalované žádné náklady nevznikly, proto soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal.