38 C 185/2023

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 61 323,64 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části 31 823,64 Kč zamítá.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 29 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 16. 1. 2021 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovaným uzavřela dne 6. 9. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru na částku 30 000 Kč, kterou žalovanému předala v hotovosti. Žalovaný se zavázal spolu s půjčkou uhradit částku 36 303 Kč (dále jen„ poplatek“) představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, odměnu za zpracování a částky za administrativní činnost v 78 týdenních splátkách. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas a právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky. Žalovaný od uzavření smlouvy uhradil celkem 500 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze 14. 12. 2022 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalobkyně kromě jistiny ve výši 30 000 Kč požaduje poplatky ve výši 31 323,64 Kč, kapitalizované úroky ve výši 5 601,48 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení 4 750,63 Kč, úroky ve výši 23,79% ročně z 30 000 Kč a zákonné úroky.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze zákaznické karty ze dne 6. 9. 2020 (č.l. 10) bylo zjištěno, že je uveden zaměstnavatel žalovaného [právnická osoba], měsíčně výše čistých příjmů: 21 543 Kč, dalšího příjmu 10 000 Kč, celkem 31 543 Kč; měsíční výše výdajů: externích splátek zápůjček 0 Kč, interních splátek 0 Kč a dalších výdajů 4 500 Kč. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 6. 9. 2020 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným (č.l. 11 - 12) soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta částka 30 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce předchůdkyně žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 33 963 Kč, jenž byl vypočten jako součet položek kapitalizovaného úroku ve výši 24 177 Kč, poplatku za zpracování ve výši 1 500 Kč a částky za komfortní splácení 8 286 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 66 303 Kč v 78 týdenních splátkách po 851 Kč s poslední splátkou ve výši 776 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činila 150,23 % a výpůjční úroková sazba činila 88% ročně. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru ze dne 6. 9. 2020 (č.l. 13-14) bylo zjištěno, že právní předchůdkyní žalobkyně informovala žalovaného o výši úvěru, celkové splatné částce, RPSN i úroku z úvěru. Z listiny zařazení zákazníka do pojistného programu z 6. 9. 2020 (č.l. 15) bylo zjištěno, že žalovaný přistoupil ke skupinové pojistné smlouvě o životním pojištění. Z výplatních pásek za červen a červenec 2020 (bez uvedení zaměstnavatele a data; č.l. 16) soud zjistil, že měsíční čistý příjem žalovaného činil 21 621 Kč a 22 023 Kč. Z pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 2019 (č.l. 18) soud zjistil, že žalovaný je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] jako operátor výroby v pracovním poměru na dobu určitou do 31. 10. 20219. Z dohody ze dne 1. 10. 2019 bylo zjištěno, že pracovní poměr žalovaného byl prodloužen do 31. 10. 2020. Z potvrzení o přechodném pobytu (č.l. 17) bylo zjištěno, že žalovaný má povolen pobyt na území České republiky do 3. 12. 2029. Z nájemní smlouvy ze dne 1. 10. 2018 (č.l. 21 – 22) bylo zjištěno, že žalovaný je nájemcem byt v [obec] s měsíčním nájemným 7 000 Kč, náklady na energie si nájemce hradí zvlášť. Dále soud z tabulky umoření (č.l. 23) zjistil, že na úvěr ve výši 30 000 Kč bylo uhrazeno od 6. 9. 2020 do 12. 5. 2021 celkem 500 Kč. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2022 (č.l. 24) soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že pohledávku za ním postoupila dne 14. 12. 2022 žalobkyni; tato skutečnost byla zjištěna i ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 (ISAS) a seznamu pohledávek (č.l. 27). Žalobkyně dle zjištění soudu zaslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění ze dne 1. 6. 2023 (č.l. 28-29, podací lístek na č.l. 25) se základním skutkovým a právním rozborem a celkovou výší pohledávky 76 197,06 Kč.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – [anonymizováno] [právnická osoba] [anonymizováno] v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

10. V projednávané věci bylo dle názoru soudu doloženo, že právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, trvání jeho zaměstnaneckého poměru z pracovní smlouvy a jejího dodatku, výši příjmů dvěma výplatními páskami, v prohlášení v zákaznické je uveden příjem z pracovní poměru, navíc je doplněn další příjem označený výší 10 000 Kč bez jakékoli bližší identifikace. Žádné doklady, z nichž by byl tento další příjem zjišťován, žalobkyně nepřipojila. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy o zjišťování závazků žalovaného (z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky), žalobkyně nepředložila žádné listiny. Právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala pravidelné výdaje žalovaného, žalobkyně připojila k žalobě nájemní smlouvu s výší samotného nájemného 7 000 Kč, v zákaznické kartě jsou pravidelné výdaje žalovaného přitom uvedeny ve výši 4 500 Kč měsíčně, s ostatními pravidelnými náklady (minimálně náklady na energie) se právní předchůdkyně žalobkyně nijak nezabývala. Žalobkyně nepostupovala zcela správně po formální stránce, spolehla se z větší části na prohlášení žalovaného (viz k tomu shora citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie v ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo], [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), měla k dispozici pouze neúplné podklady k příjmům žalovaného, jediný podklad k výdajům, žádné závazkům. Žalobkyně nepostupovala správně ani obsahově, z prostého porovnání příjmů, jen tvrzených závazků a zjevně podhodnocených měsíčních výdajů bylo zřejmé, že žalovaný nebude schopen splácet úvěr (k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – [anonymizováno] [právnická osoba] v . [anonymizováno]). Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

11. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadovaný poplatek, který je fakticky úrokem, byť částečně skrytým pod odměnou za zpracování a administrativním poplatkem a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem poplatku s dobrými mravy. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění odměny za zpracování několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo zápůjček v roce 2020 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikatelce v oboru jistě známé jako skutečnost známá obecně ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 11 %). Soud se dále ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích z rozsudku ze dne 11. 12. 2015 č.j. 60 ICm 3236/2015-25, potvrzeném rozsudkem Vrchního soudu ze dne 3. 5. 2018, č. j. 102 VSPH 90/2016-45, že ujednání o odměně za hotovostní inkaso ve výši 6 000 Kč je neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o.z. a dále proto, že představuje významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele dle § 1813 o. z. Krajský soud takto sjednaný zisk na straně zapůjčitele ve spotřebitelských smlouvách považuje za nepřiměřený. V daném případě formuláře smlouvy a standardních informací o spotřebitelském úvěru spojovaly možnost hotovostního vyplacení poskytnuté půjčky při podpisu smlouvy automaticky s povinností dlužníka (spotřebitele) hradit zápůjčku hotovostním inkasem v domácnosti dlužníka (vydlužitele). Toto spojení však nemá žádné zákonné opodstatnění ani racionální základ (z ničeho neplyne, že by hotovostní zápůjčka nemohla být splácena např. bezhotovostními převody) a podle krajského soudu představuje ze strany žalobce navyšování ceny poskytnuté zápůjčky. Je nutné zohlednit rovněž to, že dlužníkům je v podstatě dáno na výběr buď poskytnutí peněz na účet do 14 dnů od podpisu smlouvy, nebo okamžité poskytnutí peněz v hotovosti, avšak při strpění dalších plateb za hotovostní inkaso. Odměna za hotovostní inkaso pak spíše představuje další poplatek za okamžité a hotovostní poskytnutí zápůjčky. Dlužníci logicky budou volit okamžité poskytnutí peněz, ať už s ohledem na vlastní tíživou finanční situaci, či s ohledem na to, že účty mohou již být obstaveny v rámci exekuce. K argumentaci žalobce o nákladech spojených s hotovostním inkasem, je podle krajského soudu nutno zdůraznit, že je to právě žalobce, kdo ve formulářích tuto možnost nabízel a je to rovněž žalobce, kdo stanovuje, že musejí být hrazeny splátky týdenní a spotřebiteli nedává jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. Nutností týdenního dojíždění do domácnosti dlužník pak sám žalobce zbytečně navyšoval cenu zápůjčky a nepočínal si s péčí řádného hospodáře. Z vlastní činnosti je zdejšímu soudu známo, že žalobkyně u pohledávek z úvěrových smluv uzavřených právní předchůdkyní žalobkyně uplatňuje nárok na nedoplatek inkasní úhrady. Jen za období od 1. 2. 2019 byl senátem 38 projednáván celkem ve 47 řízeních žalobkyní uplatněný nárok na nedoplatek inkasní úhrady, která je tedy vůči dlužníkům v zásadě vždy (s jedinou výjimkou v podobě nároku uplatněného v řízení vedeném pod sp. zn. 38 C 70/2019) uplatňována. Výše této odměny není jednotná a často se pohybuje okolo 50 % poskytnuté částky. Jedná se o řízení vedená pod spisovou značkou 38 C 3/2018, 38 C 360/2018, 38 C 366/2018, 38 C 367/2018, 38 C 371/2018, 38 C 375/2018, 38 C 378/2018, 38 C 387/2018, 38 C 399/2018, 38 C 400/2018, 38 C 405/2018, 38 C 419/2018, 38 C 426/2018, 38 C 427/2018, 38 C 442/2018, 38 C 443/2018, 38 C 454/2018, 38 C 34/2019, 38 C 41/2019, 38 C 67/2019, 38 C 71/2019, 38 C 101/2019, 38 C 105/2019, 38 C 113/2019, 38 C 119/2019, 38 C 120/2019, 38 C 121/2019, 38 C 122/2019, 38 C 123/2019, 38 C 126/2019, 38 C 135/2019, 38 C 142/2019, 38 C 149/2019, 38 C 150/2019, 38 C 153/2019, 38 C 159/2019, 38 C 182/2019, 38 C 221/2019, 38 C 224/2019, 38 C 234/2019, 38 C 258/2019, 38 C 271/2019, 38 C 272/2019, 38 C 295/2019, 38 C 133/2021, 38 C 161/2021 a 38 C 183/2021. Obdobně jako ve výše uvedeném případě i právní předchůdkyně žalobkyně stanovila, že splátky musejí být hrazeny týdenně a spotřebiteli (žalované) nedala jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. V citovaných řízeních dospěl soud k závěru, že u smluv uzavřených za účinnosti původního občanského zákoníku právě kombinace těchto faktorů by činila i v případě platnosti smlouvy jako takové ujednání o odměně za zpracování a inkasní úhradě (fakticky zcela evidentně o úrocích) rozporné s dobrými mravy a tedy ve smyslu § 39 obč. zák. (jehož pojetí neplatnosti bylo podstatně širší, než v úpravě současné) neplatné.

12. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 30 000 Kč poskytnutém žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy o úvěru, sníženém o částku, kterou žalovaný uhradil ve výši 500 Kč, tedy o pohledávce žalobkyně ve výši 29 500 Kč. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaný se dostal s úhradou dluhu do prodlení, na jistině uhradil 500 Kč a zbývá mu tak uhradit 29 500 Kč, proto soud žalobě co do této částky vyhověl. Žalobkyně se domáhala celkem 61 323,64 Kč, soud tedy žalobu zamítl v částce přesahující bezdůvodné obohacení ve výši 29 500 Kč, tedy do částky 31 823,64 Kč.

13. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

14. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla z větší části neúspěšná, žalovanému žádné náklady nevznikly, proto soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal.