38 C 187/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 10 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 2 436,38 Kč, zamítá.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9% ročně z částky 10 000 Kč od 21. 10. 2018 do zaplacení a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) s žalovaným uzavřela po prověření schopnosti splácet úvěr dne 20. 6. 2018 prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na internetových stránkách původního věřitele smlouvu o revolvingovém úvěru s úvěrovým rámcem 35 000 Kč, na jejímž základě žalovaný čerpal částku 17 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr včetně úroku z poskytnutého úvěru ve výši 8,5 % měsíčně a poplatku za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každé čerpané částky úvěru splácet v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši odpovídající 12,5 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání úvěru, anebo 1 000 Kč podle toho, která z těchto dvou částek je vyšší. Svou povinnost však žalovaný neplnil, dostal se do prodlení a přes výzvy původního věřitele neuhradil jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč. Původnímu věřiteli dále vznikl nárok na úrok z úvěru a náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 1 750 Kč a dne 18. 12. 2019 uzavřel smlouvu o postoupení pohledávek se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ přechodný věřitel“), která stejným způsobem postoupila pohledávku dne 19. 12. 2019 na žalobkyni.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 20. 6. 2018 (nepodepsaná, č.l. 12-13) soud zjistil, že původní věřitel se zavázal poskytovat žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým limitem 35 000 Kč, úrok činil 8,5 % měsíčně, roční procentní sazba nákladů 262,91 %, poplatek za výběr 12,5 % z čerpané částky a ve stejné výši (počítáno z dlužné částky, případně 1 000 Kč, není-li částka vyšší) byla stanovena též minimální splátka. V případě prodlení měl původní věřitel mj. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 250 Kč. Žalovanému byly poskytnuty částky 7 000 Kč dne 20. 6. 2018 a 10 000 Kč dne 25. 7. 2018, které splácel spolu s poplatky za výběr a úroky za období čerpání. Celková dlužná částka vzrostla od provedení výběru 10 000 Kč s poplatkem za výběr 1 250 Kč o náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 2x 250 Kč a úroky za období čerpání 2 464,71 Kč a k datu splatnosti 20. 10. 2018 činila 14 214,71 Kč, aktuální povinná minimální měsíční splátka pak 1 776,84 Kč. V důsledku prodlení s úhradou splátek byly žalovanému dále účtovány pokuta z prodlení (vždy 250 Kč) a dlužná částka splatná ke dni 2. 5. 2018 činila 46 741,38 Kč (zůstatek po poslední platbě 39 517,33 Kč, 2x 250 Kč pokuta z prodlení, 6 724,05 Kč úroky za období čerpání) a neuhrazené částky z minulého období 9 433,11 Kč, což soud zjistil z informací k žádosti o půjčku (v angličtině, s údajem o příjmu„ salary“, č.l. 26 - 27), platebních informací (výpisy z účtu na č.l. 29, 32 - 34) a potvrzení o provedené platbě (č.l. 25 a 28). Žalovaný byl o postoupení pohledávky na přechodného věřitele na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2019 (fakticky 27. 12. 2019, č.l. 14 – 23) i následném postoupení na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 12. 2019 a výší pohledávky 16 058,88 Kč dle zjištění soudu informován v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 7. 11. 2020 (č.l. 30), k níž byla přiložena předžalobní upomínka z téhož dne (č.l. 30 p.v.).

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

5. Soud má za zjištěné, že původní věřitel žalovanému poskytl na základě smlouvy o úvěru revolvingový úvěr s rámcem 35 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet v pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši odpovídající 12,5 % nesplaceného úvěru, resp. 1 000 Kč též úrok z poskytnutého úvěru ve výši 8,5 % měsíčně a poplatek za čerpání úvěru ve výši 12,5 % z každé čerpané částky úvěru splácet společně s úrokem z úvěru a poplatkem za čerpání úvěru. Celkově žalovaný čerpal částku 17 000 Kč, svůj závazek nedodržel, splatil pouze jistinu ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím a dostal se do prodlení se splácením, přičemž mu byly dále účtovány účelně vynaložené náklady, poplatek za výběr a úroky za období čerpání. Původní věřitel následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupil pohledávku za žalovaným vyčíslenou ve výši 16 058,88 Kč na přechodného věřitele a ten na žalobkyni.

6. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- [právnická osoba] GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Dále soud hodnotil, zda původní věřitel zjišťoval úvěryschopnost žalovaného s odbornou péčí. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěryschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku skupující pohledávky mj. ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem původní věřitel aktivně zjišťoval úvěryschopnost žalovaného, jmenovitě jeho příjmy (v informacích k žádosti o půjčku pouze uveden zdroj v podobě platu), výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalovaného (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). Soud proto dospěl k závěru, že původní věřitel nepostupoval při zjišťování úvěryschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v návaznosti na výše citovanou judikaturu je tak smlouva jako celek v souladu s § 580 o.z. neplatná, proto žalobkyni nemohl přiznat kapitalizovaný úrok z úvěru ani účelně vynaložené náklady.

9. K dodržení písemné formy smlouvy uzavřené v souladu s § 1824 a násl. o.z. distančním způsobem, resp. jejímu řádnému podpisu by bylo možné mít výhrady s ohledem na znění zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, který v § 7 stanoví, že k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst.

1. Soud při svém rozhodování v obdobných případech vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, v němž je uvedeno, že formulář vystavený na webových stánkách žalobkyně nevyhovuje požadavku adresnosti návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 obč. zák., neboť není určen (adresován) konkrétní osobě (osobám), a nesplňuje ani požadavek písemnosti právního úkonu učiněného elektronickými prostředky, jelikož není opatřen elektronickým podpisem podle zvláštního předpisu. V návaznosti na tento rozsudek Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 3. 6. 2010, č.j. II. ÚS 1347/10-2 v odůvodnění uvedl, že pokud má mít právní úkon učiněný elektronickými prostředky písemnou formu, ať již na základě zákona nebo dle dohody účastníků, musí být podle zákona č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu elektronicky podepsán. V projednávané věci neměl soud k dispozici jakékoliv listiny obsahující elektronický podpis žalovaného a šlo by tak ve smyslu § 582 odst. 1 o.z. o neplatný úkon (smlouvu o revolvingovém úvěru), v souladu s § 576 a 582 odst. 2 o.z. by se však neplatnost vztahovala pouze na příslušenství pohledávky a smluvní sankce, neboť bylo ze strany původního věřitele plněno a současně by bylo možné neplatné jednání od ostatního obsahu oddělit.

10. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 10 000 Kč poskytnutém původním věřitelem na základě neplatné smlouvy žalovanému jako úvěr. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaný se dostal se splácením úvěru do prodlení, na jistinu 10 000 Kč ničeho neuhradil a soud proto žalobě vyhověl do částky 10 000 Kč, zamítl ji do kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 2 436,38 Kč a žalobkyni nepřiznal účelně vynaložené náklady ve výši 1 750 Kč.

11. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

12. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř., když žalobkyni neúspěšné v poměrně nepatrné části (pouze do úroku z úvěru a účelně vynaložených nákladů) přiznal náklady řízení ve výši 1 489 Kč. Ty podle obsahu spisu sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměny právního zástupce za tři úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu výzvy a sepisu žaloby (3x 200 Kč), paušální náhrady hotových výdajů spojených se třemi úkony právní služby (3x 100 Kč) a částky ve výši 189 Kč odpovídající 21 % DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je svým obsahem jednoznačně formulářovou žalobou. Opakovanost nastává v okamžiku existence tří dalších obdobných návrhů, žalobkyně takových návrhů jen u zdejšího soudu podala desítky. Za ustálený vzor lze považovat takové návrhy, které se v zásadě neliší ve struktuře, v druhu nároků opírajících se o stejná ustanovení právních předpisů a v právech a povinnostech účastníků smlouvy, přičemž jsou dokládány stejným druhem důkazů. I v tomto ohledu jsou zmíněné opakované návrhy obdobné.

13. Odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo vyhotoveno podle § 157 odst. 4 o.s.ř.