38 C 188/2024

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 17 133 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 30. 12. 2021 do zaplacení.

II. Žaloba se do částky 16 333 Kč s příslušenstvím zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně , právnická osoba, , IČ , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovanou uzavřela dne 30. 12. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru na částku 20 000 Kč, kterou žalované předala v hotovosti. Žalovaná se zavázala spolu s půjčkou uhradit částku (dále jen „poplatek“) ve výši 16 333 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, částku za zpracování a částku za službu komfortního a flexibilního splácení v 52 týdenních splátkách po 699 Kč. Sjednané splátky žalovaná nehradila řádně a včas a právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky. Žalovaná od uzavření smlouvy uhradila žalobkyni částku 19 200 Kč. Pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 30. 12. 2020 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou (č.l. 12-13) soud zjistil, že žalované byla poskytnuta částka 20 000 Kč, kterou se zavázala splatit do rukou oprávněného zástupce předchůdkyně žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 16 333 Kč, jenž byl vypočten jako součet položek kapitalizovaného úroku ve výši 10 201 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za komfortní a flexibilní splácení ve výši 4 632 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 36 333 Kč, a to v 52 týdenních splátkách po 699 Kč s poslední splátkou ve výši 684 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činila 167,11 %. Ze zákaznické karty (č.l. 11) bylo zjištěno, že žalovaná jako zdroj příjmu uvedla invalidní důchod, čistý příjem žadatele 7 400 Kč, další čisté příjmy domácnosti 40 000 Kč, měsíční výši čistých příjmů: 47 400 Kč; měsíční výši výdajů: externích splátek zápůjček 0 Kč, interních splátek 1 400 Kč a dalších výdajů 2 000 Kč, dále bylo v kartě zákazníka zaškrtnuto, že byly doloženy dvě výplatní pásky a výměr důchodu. Právní předchůdkyně žalobkyně dle zjištění soudu informovala žalovanou o postoupení pohledávek na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 s uvedením aktuální výše pohledávky vůči žalované 35 573,36 Kč v rámci zaslaného oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023 (č.l. 14). Dále soud z tabulky umoření (č.l. 15) zjistil jednotlivé splátky úvěru žalovanou. Žalobkyně dle zjištění soudu zaslala žalované předžalobní výzvu k plnění ze dne 15. 2. 2024 (č.l. 16-17) se základním skutkovým a právním rozborem a celkovou výší pohledávky vyčíslenou na částku 27 354,79 Kč, a tuto skutečnost doložila včetně podacích lístků (č.l. 21-22). Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 (ISAS) má soud za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku na žalobkyni s účinností ke dni 27. 9. 2023. Soud konstatoval též seznam postoupených pohledávek (č.l. 18-20).

4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. V souladu s § 2392 odst. 1 větou první o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci , Anonymizováno, -, právnická osoba, v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci , Anonymizováno, v. , jméno FO, a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

10. V projednávané věci nebylo dle názoru soudu doloženo, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalované. V zákaznické kartě bylo uvedeno, že příjmem žalované je invalidní důchod, dále zde byly uvedeny kromě čistého příjmu žalované též další čisté příjmy domácnosti bez jakékoli bližší identifikace, žádné doklady, z nichž by byl příjem žalované ani tyto další příjmy zjišťovány, žalobkyně nepřipojila, a to i přesto, že v kartě zákazníka bylo uvedeno, že byly předloženy dvě výplatní pásky a výměr důchodu. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy o zjišťování závazků žalované (z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky), žalobkyně nepředložila ani žádné další listiny. Žalobkyně aktivně nezjišťovala ani pravidelné výdaje žalované (nájemní smlouva a další). Žalobkyně nepostupovala správně po formální stránce, zcela nedostatečně se spolehla zejména na prohlášení žalované (viz k tomu shora citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie v ze dne 18. 12. 2014 ve věci , Anonymizováno, v. , jméno FO, a další), neměla k dispozici v podstatě žádné podklady k příjmům žalované ani k jejím výdajům a závazkům. Žalobkyně nepostupovala správně ani obsahově, z prostého porovnání příjmů, jen tvrzených závazků a zjevně podhodnocených měsíčních výdajů bylo zřejmé, že žalovaná nebude schopna splácet úvěr (k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci , Anonymizováno, -, právnická osoba, ). Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

11. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadovaný poplatek, který je fakticky úrokem, byť částečně skrytým pod odměnou za zpracování a administrativním poplatkem a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem poplatku s dobrými mravy. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , spisová značka, , podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění odměny za zpracování několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo zápůjček v roce 2020 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikatelce v oboru jistě známé jako skutečnost obecně známá ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 11 %).

12. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 20 000 Kč poskytnutém žalované právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaná se dostala s úhradou dluhu do prodlení, žalobkyni uhradila celkem částku 19 200 Kč, zbývá jí tak uhradit částku 800 Kč, proto soud žalobě vyhověl co do částky 800 Kč a zamítl ji do částky 16 333 Kč s příslušenstvím.

13. Vzhledem k tomu, že žalovaná nevydala bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitla se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěch žalobkyně ve věci byl pouze částečný a žalovaná se neúčastnila jednání před soudem ani se nijak nevyjadřovala k návrhu, a tedy jí žádné náklady nevznikly.