38 C 19/2026

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o 42 380,01 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 8 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 8 400 Kč od 27. 7. 2024 do zaplacení.

II. Žaloba se do částky 33 980,01 Kč s příslušenstvím zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně , právnická osoba, ., IČ: , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovanou uzavřela dne 26. 5. 2023 smlouvu o úvěru č. , číslo, na částku 25 000 Kč, kterou žalované předala v hotovosti. Žalovaná se zavázala spolu se zápůjčkou uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 12 250 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 3 462 Kč, poplatek za možnost hradit splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 4 500 Kč a úrok v pevné výši 1 268 Kč, v 14 měsíčních splátkách po 3 320 Kč do 26. 7. 2024. Žalovaná se zavázala celkem uhradit částku 46 480 Kč. Sjednané splátky žalovaná nehradila řádně a včas a právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím lhůty pro úhradu následné splátky právo na uhrazení celé dlužné částky. Žalovaná dluží podle žalobkyně na jistině 16 337,17 Kč, na úroku 549,40 Kč, na poplatcích za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 7 875 Kč, na poplatku za administrativní činnost 2 225,58 Kč a na poplatku za umožnění plateb v hotovosti v místě bydliště 2 892,86 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 byla pohledávka s účinností ke dni 25. 3. 2025 postoupena na žalobkyni. Žalobkyně kromě jistiny a poplatků požaduje též smluvní pokutu ve výši 12 500 Kč, kapitalizované úroky ve výši 1 178,42 Kč, kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 2 244,71 Kč, úrok z úvěru ve výši 8 % p.a. z dlužné jistiny ve výši 16 337,17 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % p.a. z částky 16 886,57 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení.

2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 26. 5. 2023 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou (č.l. 9) soud zjistil, že žalované byla poskytnuta částka 25 000 Kč, kterou se zavázala splatit do rukou oprávněného zástupce předchůdkyně žalobkyně spolu s úrokem ve výši 1 268 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 12 250 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 3 462 Kč a za inkaso plateb v hotovosti 4 500 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 46 480 Kč v 14 měsíčních splátkách po 3 320 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činila 272,44 % a zápůjční úroková sazba činila 8 % ročně. Z platební bilance (č.l. 10) soud zjistil, že žalovaná uhradila 5 splátek po 3 320 Kč, tj. celkem 16 600 Kč. Z kopie pracovní smlouvy ze dne 21. 2. 2023 (č.l. 22,23) soud zjistil, že zaměstnavatel žalované Jizerské pekárny spol. s.r.o. s žalovanou uzavřel pracovní poměr na dobu určitou, a to do 31. 8. 2023. Z fotokopie výplatních pásek (č.l. 22, 23) soud zjistil, že výplata žalované v měsíci únoru 2023 činila 1 659 Kč, v měsíci březnu 2023 činila 14 8911 Kč a v měsíci dubnu 2023 činila 12 480 Kč. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 4. 2025 (č.l. 11) soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované, že pohledávku za ní postoupila dne 26. 5. 2023 žalobkyni; tato skutečnost byla zjištěna i ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 (ISAS), potvrzení o zaplacení kupní ceny (č.l. 12) a seznamu pohledávek (č.l. 13-15). Žalobkyně dle zjištění soudu zaslala žalované výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházejícím žalobě ze dne 17. 7. 2025 (č.l. 16-17) s vyčíslením dlužné částky ve výši 47 215,98 Kč, kterou doložila včetně podacího lístku (č.l. 18).

4. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela dne 26. 5. 2023 smlouvu o úvěru na částku 25 000 Kč, kterou žalované předala v hotovosti. Žalovaná měla spolu s jistinou uhradit v 14 měsíčních splátkách celkovou částku 46 480 Kč, v této částce jsou zahrnuty kapitalizované úroky z úvěru ve výši 8 % ročně, poplatky za poskytnutí a správu úvěru a poplatky za výběr splátek v hotovosti. Žalovaná uhradila celkem částku 16 600 Kč.

5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 1879 o.z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v , adresa, , potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na kterou vedle ustanovení o.z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, (, právnická osoba, v. , jméno FO, a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. , spisová značka, , by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

12. V projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezjišťovala úvěruschopnost žalované. Příjem žalované žalobkyně doložila výplatními páskami za měsíc únor, březen a duben 2023 a pracovní smlouvou na dobu určitou. Žalobkyně však nepředložila žádné důkazy o zjišťování závazků žalované, měla k dispozici podklady k příjmům žalované, avšak žádné podklady k výdajům, žádné k závazkům. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

13. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadovaný poplatek, který je fakticky úrokem, byť částečně skrytým pod odměnou za zpracování a administrativním poplatkem a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem poplatku s dobrými mravy. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , spisová značka, , podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění odměny za zpracování několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo zápůjček v roce 2023 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikatelce v oboru jistě známé jako skutečnost známá obecně ve smyslu ust. § 121 o.s.ř.).

14. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 25 000 Kč poskytnutém žalované právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy o úvěru, sníženém o částku, kterou žalovaná uhradila ve výši 16 600 Kč, tedy o pohledávce žalobkyně ve výši 8 400 Kč. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Žalovaná se dostala s úhradou dluhu do prodlení, žalobkyni uhradila částku 16 600 Kč, zbývá jí tak uhradit částku 8 400 Kč, proto soud žalobě vyhověl co do částky 8 400 Kč a zamítl ji do částky 33 980,01 Kč s příslušenstvím.

16. Vzhledem k tomu, že žalovaná nevydala bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitla se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

17. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla z větší části neúspěšná, žalované žádné náklady nevznikly, proto soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal.