38 C 190/2025

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta adresa o 12 787,50 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá kapitalizovaného úroku ve výši 3 375 Kč od 30. 10. 2024 do 25. 11. 2024 a smluvní pokuty ve výši 287,50 Kč, zamítá.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 12 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 12 500 Kč od 2. 3. 2025 do zaplacení a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 1 412,10 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela prostřednictvím svých webových stránek , Anonymizováno, .cz dne 29. 10. 2024 rámcovou smlouvu o úvěru, na základě které téhož dne uzavřel a s žalovaným smlouvu o úvěru , číslo, , na jejímž základě poskytla žalovanému částku 12 500 Kč, která měla být splacena nejpozději dne 25. 11. 2024, a to včetně úroku, který byl sjednán ve výši 1 % denně ze zapůjčené jistiny, tedy ve výši 15 875 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut převodem na bankovní účet dne 29. 10. 2024. žalovaný si opakovaně požádal o prodloužení splatnosti úvěru, přičemž splatnost byla v souladu s rámcovou smlouvou prodloužena ke dni 1. 3. 2025. Žalovaný přesto ani přes opakované výzvy na daný úvěr do dnešního dne neuhradil ničeho. Žalobkyně požaduje kromě úhrady jistiny též kapitalizovaný úrok ve výši 3 375 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 12 500 Kč od 2. 3. 2025 do 24. 2025 (287,50 Kč) a zákonný úrok z prodlení. V doplnění žaloby ze dne 13. 7. 2025 žalobkyně uvedla proces zjišťování úvěruschopnosti žalovaného.

2. V odporu žalovaného, který byl doručen soudu dne 24. 3. 2025 žalovaný uvedl, že nárok žalobkyně neuznává v celém rozsahu. Dle názoru žalovaného došlo při uzavírání smlouvy o úvěru k porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně, neboť žalobkyně se spokojila pouze s prohlášením a jinými informacemi o příjmech a výdajích žalovaného, aniž by je jakkoliv relevantně ověřila či podložila. Žalovaný se proto domnívá, že uzavřená smlouva je neplatná, proto navrhuje, aby byla žaloba co do částky přesahující nesplacenou jistinu zamítnuta a žalovanému, aby byla uložena povinnost uhradit dluh ve splátkách po 1 000 Kč měsíčně, spolu s náhradou nákladů právního zastoupení.

3. Soud z výpisu z informačního systému žalobkyně (č.l. 27-29) zjistil osobní informace žalovaného, platnost jeho osobních dokladů, záznamy v insolvenčním registru, výsledek CNCB lustrace, způsob ověření totožnosti distančním způsobem spolu s fotokopií občanského průkazu žalovaného, dále výsledek scoringu s uvažovaným příjmem ve výši 72 345 Kč, uvažovanými výdaji ve výši 28 938 Kč, uvažovanými splátkami ve výši 27 981 Kč, suma splátek mikro půjček 37 405 Kč, disponibilní příjem – 21 979 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného (č.l. 30-43) soud zjistil pohyb na účtu žalovaného v období od 1. 8. 2024 do 29. 10. 2024 s hodnotou příchozích plateb ve výši 1 164 139 Kč, odchozích ve výši 1 167 158,10 Kč, přičemž v kolonce „úvěry a splátky“ je uvedena hodnota u příchozích plateb 332 900 Kč, u odchozích plateb – 613 480 Kč. Z náhledu elektronického formuláře (č.l. 44) soud zjistil, že žalovaný byl elektronicky informován o připsání částky úvěru ve výši 12 500 Kč na jeho účet. Žalobkyně též doložila fotokopii občanského průkazu žalovaného spolu s fotografií žalovaného a video záznam (přehráno ze systému ISAS) se záběrem na obličej žalovaného a jeho občanský průkaz použité při ověřování totožnosti žalovaného (č.l. 45-46, 47). Ze seznamu výzev k úhradě dluhu (č.l. 48) soud zjistil množství zasílaných výzev žalovanému formou emailu a SMS, přičemž z náhledu těchto výzev (č.l. 51, 52) soud zjistil, že žalobkyně žalovaného vyzývala k úhradě dlužné částky ve výši 15 875 Kč. Z formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru (č.l. 53-54) soud zjistil, že žalovanému byl nabídnut úvěr ve výši 12 500 Kč, doba trvání spotřebitelského úvěru byla 27 dní, úhrada v podobě jedné splátky ve výši 15 875 Kč, splatná do 27 dnů od poskytnutí úvěru, úrok ve výši 1 % denně, RPSN činila 2 453 %. Z rámcové smlouvy o úvěru a smlouvy o úvěru ze dne 29. 10. 2024 , číslo, (č.l. 55-56, 57-58) soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel se zavázala žalovanému jako dlužníkovi (ve smlouvě označenému jako klient) poskytnout na účet č. , č. účtu, částku 12 500 Kč s úrokovou denní sazbou ve výši 1 %, se splatností ke dni 25. 11. 2024, s výší jednorázové splátky 15 875 Kč, s poplatkem za prodloužení splatnosti ve výši 125 Kč za den, náhradou nákladů v případě prodlení 520 Kč za 1. upomínku, 580 Kč za 2. upomínku, RPSN činí 2 453 %. V části podpisy je u jména žalovaného uveden PIN kód 1101. Z potvrzení o platbě (č.l. 59) bylo zjištěno, že na účet č. , č. účtu, byla dne 29. 10. 2024 odeslána částka 12 500 Kč. Z předžalobní výzvy (č.l. 49) ze dne 4. 3. 2025, kterou žalobkyně doložila včetně podacího archu (č.l. 50) bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu v celkové výši 20 934,23 Kč, a to včetně nákladů právního zastoupení.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Soud má za zjištěné, že žalobkyně na základě úvěrové smlouvy ze dne 29. 10. 2024 odeslala na účet žalovaného č. , č. účtu, částku 12 500 Kč, což doložila potvrzením o provedené platbě. Účastníci se dohodli na splacení úvěru v jedné měsíční splátce ve výši 15 875 Kč se splatností ke dni 25. 11. 2024, dále na denním úroku ve výši 1 %. RPSN dle smlouvy činila 2 453 %, přičemž žalovaný opakovaně žádal o prodloužení splatnosti poskytnutého úvěru, kdy splatnost byla stanovena ke dni 1. 3. 2025. Žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Žalovanému byla zaslána předžalobní výzva ze dne 4. 3. 2025 na celkovou dlužnou částku ve výši 20 934,23 Kč.

10. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , spisová značka, ) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, (, právnická osoba, v. , jméno FO, a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. , spisová značka, , by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

11. V projednávané věci nebylo dle názoru soudu doloženo, že žalobkyně dostatečně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně se spolehla na prohlášení žalovaného a výpis z jeho účtu za poslední tři měsíce. Žalobkyně si kromě výše zmíněného výpisu z účtu žalovaného neopatřila žádné další podklady k příjmům žalovaného (pracovní smlouva, výplatní pásky) ani jeho výdajům (faktury za energie, nájemní smlouva), existenci dalších závazků žalovaného žalobkyně zjistila z registru úvěrů, výpisem z NRKI, v centrální evidence exekucí. Z prostého porovnání příjmů a výdajů na výpisu z účtu žalovaného muselo být žalobkyni zřejmé, že i přes vysoké příjmy žalovaného, které jsou částečně tvořeny též úvěry, činí jeho výdaje na splátky úvěrů velmi vysokou částku, přičemž celkové výdaje žalovaného za sledované období byly vyšší než jeho příjmy. Žalobkyně nepostupovala správně po formální stránce, zcela nedostatečně se spolehla zejména na prohlášení žalovaného (viz k tomu shora citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie v ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, , , právnická osoba, v. , jméno FO, a další), neměla kromě výpisu z účtu žalovaného žádné další podklady k příjmům žalovaného, především pak neměla dostatečné podklady k výdajům a závazkům žalovaného. Žalobkyně nepostupovala správně ani obsahově, z prostého porovnání příjmů a výdajů na výpisu z účtu žalovaného bylo zřejmé, že žalovaný nebude schopna splácet úvěr (k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, ). Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. Soud tedy nemohl žalobkyni přiznat požadovaný kapitalizovaný úrok ani smluvní pokutu.

12. K dodržení písemné formy smlouvy uzavřené v souladu s § 1824 a násl. o.z. distančním způsobem by bylo možné mít výhrady s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. , spisová značka, , v němž je uvedeno, že formulář vystavený na webových stránkách žalobkyně nevyhovuje požadavku adresnosti návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 o. z., neboť není určen (adresován) konkrétní osobě (osobám). V daném případě se jednalo o obdobu internetového bankovnictví a lze přisvědčit žalobkyni, že ke sjednávání smluv tímto způsobem dochází i při postupné elektronizaci bank vcelku běžně. Soud se ve své argumentaci v obdobných případech ztotožňuje s rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, č.j. , spisová značka, , kterým Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žaloba co do částky 55 004,20 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve výroku o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok I.); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zopakoval důkaz počítačovým souborem , číslo, .xls. Nepřisvědčil žalobkyni, že k uzavření smlouvy o úvěru došlo autorizací transakce SMS zprávou. Z údajů obsažených v souboru , číslo, .xls totiž nelze podle odvolacího soudu dospět k závěru, že by k uzavření smlouvy došlo prostřednictvím telefonu žalovaného, na nějž byl odeslán autorizační kód. Samotná evidence telefonního čísla jako čísla náležejícího žalovanému (vedená právní předchůdkyní žalobkyně) při absenci jiných důkazů, které by tento závěr podporovaly, nedostačuje k prokázání, že evidované telefonní číslo , tel. číslo, právě žalovanému. Ohledně elektronického podpisu, který v daném případě představuje číselný kód sám o sobě nijak nespojený s osobou žalovaného, soud konstatuje roztříštěnost praxe jednotlivých soudů a současně absenci sjednocující judikatury, proto jeho platnost nezpochybňuje. Zákon o spotřebitelském úvěru však současně v § 105 odst. 1 požaduje, aby poskytovatel nebo zprostředkovatel poskytl spotřebiteli jedno vyhotovení smlouvy o spotřebitelském úvěru v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat neprodleně po uzavření této smlouvy. Při nedodržení tohoto ustanovení je v souladu s § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zápůjční úrokovou sazbou repo sazba uveřejněná Českou národní bankou platná v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebyla-li sjednána zápůjční úroková sazba nižší; k ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru se nepřihlíží. V případě platné smlouvy by tak byla jistina úročena pouze repo sazbou a soud by obdobně nemohl žalobkyni přiznat ostatní nárokované platby (poplatky, úroky, pokuta), neboť žalobkyně nevyhověla (resp. neprokázala vyhovění) požadavku poskytnutí smlouvy spotřebiteli dle § 105 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

13. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 12 500 Kč poskytnutém žalobkyní na základě neplatné smlouvy žalovanému. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaný neuhradil žalobkyni ničeho, proto soud rozhodl tak, že žalobkyni přiznal částku 12 500 Kč a žalobu do částky 3 375 Kč představující kapitalizovaný úrok a co do částky 287,50 Kč, představující smluvní pokutu, zamítl.

14. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně byla úspěšná jen z části (aritmeticky ze 77 %) a přísluší jí tak náhrada nákladů snížená na 54 %. Náklady podle obsahu spisu sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměny právního zástupce za tři úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu výzvy a sepisu žaloby (3x 400 Kč), paušální náhrady hotových výdajů spojených se třemi úkony právní služby (3x 100 Kč), částky ve výši 315 Kč odpovídající 21% DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je svým obsahem jednoznačně formulářovou žalobou. Opakovanost nastává v okamžiku existence tří dalších obdobných návrhů, žalobkyně takových návrhů jen u zdejšího soudu podala několik desítek. Za ustálený vzor lze považovat takové návrhy, které se v zásadě neliší ve struktuře, v druhu nároků opírajících se o stejná ustanovení právních předpisů a v právech a povinnostech účastníků smlouvy, přičemž jsou dokládány stejným druhem důkazů. I v tomto ohledu jsou zmíněné opakované návrhy obdobné. Náhrada nákladů řízení celkem činí částku 2 615 Kč, po snížení pak 1 412,10 Kč.