38 C 202/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 78 210 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 36 424 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 41 786 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky 41 786 Kč od 6. 6. 2019 do zaplacení a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 1 574 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovaným uzavřela dne 1. 3. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejím základě zaslala žalovanému na účet 45 000 Kč. Žalovaný se zavázal spolu s úvěrem uhradit ve 36 splátkách úrok za dobu trvání smlouvy ve výši 49 464 Kč a odměnu za administrativní činnost ve výši 18 000 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na dne 18. 3. 2021. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas, uhradil pouze částku 3 124 Kč a dne 5. 6. 2019 došlo k zesplatnění pohledávky. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 7. 2020 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, přičemž byla žalovaný o postoupení informován. Ke dni postoupení sestávala z nesplacené jistiny ve výši 44 502 Kč, dlužného úroku ve výši 26 708 Kč a poplatku za administrativní činnost ve výši 7 000 Kč.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 1. 3. 2018 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným (č.l. 10 – 11) soud zjistil, že žalovanému byla v hotovosti poskytnuta částka 45 000 Kč (provedení platby zachyceno ve výpisu z účtu za rok 2018 na č.l. 15), kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce právní předchůdkyně žalobkyně spolu s úrokem ve výši 49 464 Kč (zápůjční sazba 56,69 % ročně) a poplatkem ve výši 18 000 Kč ve 36 měsíčních splátkách po 3 124 Kč, roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) činila 104,10 %. V kartě zákazníka (č.l. 12 - 14) byl dle zjištění soudu kromě osobních údajů žalovaného uveden druh bydlení (s rodiči), dále zdroj příjmů ze zaměstnání s telefonickým ověřením u zaměstnavatele ([právnická osoba]) a vypočítán použitelný příjem žalovaného ve výši 5 590 Kč (po odečtení osobních výdajů 3 410 Kč, výdajů na bydlení 4 000 Kč a ostatních výdajů 1 000 Kč od příjmů ve výši 14 000 Kč). Právní předchůdkyně žalobkyně zaslala žalovanému upomínku ze dne 11. 4. 2019 (č.l. 16) s dlužnou částkou ve výši 34 664 Kč a následně oznámení o zesplatnění ze dne 5. 6. 2019 (č.l. 17), jímž byl vyzván k okamžité úhradě dluhu v celkové výši 78 510 Kč. Dále soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 7. 2020 (č.l. 19 – 22, seznam postoupených pohledávek s pohledávkou za žalovaným ve výši 78 510 Kč na č.l. 23), o čemž byl žalovaný informován spolu s výši dlužné částky 78 510 Kč s příslušenstvím v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 26. 8. 2020 (č.l. 18, podací lístek na č.l. 26). Žalobkyně dále dle zjištění soudu vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 97 765,17 Kč (78 510 Kč bez příslušenství, jistina úročena úrokem 18,96 % ročně, zaplaceno pouze 3 124 Kč) ve výzvě k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 20. 12. 2020 (č.l. 24 – 25, podací lístek na č.l. 27).

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – OPR- [právnická osoba] GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě smlouvy o úvěru žalovanému na účet částku 45 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit žalobkyni spolu s úrokem ve výši 49 464 Kč a poplatkem ve výši 18 000 Kč ve 36 měsíčních splátkách, svůj závazek nedodržel, dostal se do prodlení se splácením úvěru a uhradil pouze 3 124 Kč. Žalobkyně následně úvěr zesplatnila a pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupila na žalobkyni.

10. V návaznosti soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím zápůjčky zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku zaměřenou na odkup pohledávek za spotřebitelskými úvěry žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala úvěryschopnost žalovaného, jmenovitě jeho příjmy, výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalované (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). K předložené zákaznické kartě soud poukazuje na odůvodnění shora uvedeného rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014. V daném případě poskytovatel úvěru dovozoval splnění své informační povinnosti vůči spotřebiteli z podpisu standardní doložky osvědčující převzetí přehledu se standardními evropskými informacemi, která však toliko představuje indicii, kterou musí poskytovatel úvěru podložit jedním nebo více relevantními důkazy. Analogicky v případě zákaznické karty platí, že je třeba k ní doplnit důkazy (pracovní smlouva, výplatní pásky, SIPO), což žalobkyně neučinila. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěryschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

11. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadované úroky a poplatek a soud by se i v případě platnosti smlouvy zabýval rozporem úroku a poplatku (fakticky skrytý úrok) s dobrými mravy. Samotný úrok za dobu trvání smlouvy stanovený ve výši odpovídající 110 % vypůjčené částky představuje zhodnocení, kterého by právní předchůdkyně žalobkyně nemohla např. uložením částky na úročený bankovní účet či prostřednictvím investičních nástrojů za normálních okolností dosáhnout. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě i bez zohlednění administrativního poplatku několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo půjček v roce 2018 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikateli v oboru jistě známé jako skutečnost obecně známá ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 10 %). Nemravnost jednání právní předchůdkyně žalobkyně též spočívá v tom, že skutečnou úrokovou sazbu (i celkovou splatnou částku) svému klientovi (žalovanému) zatajuje a nedává mu tak možnost porovnat nabídku svou s nabídkami konkurenčními. Právě kombinace těchto faktorů by činila i v případě platnosti smlouvy jako takové ujednání o úroku a poplatku (fakticky zcela evidentně též o úroku) rozporné s dobrými mravy a tedy v souladu s § 580 o.z. neplatné. Na okraj soud dodává, že není zřejmé, z jakého důvodu požaduje žalobkyně úrok snížený na 26 708 Kč (skutečná smluvní sazba 56,69 % ročně), v předžalobní výzvě uvedeno 18,96 % ročně) a poplatek snížený na 7 000 Kč, když měly úhrady žalovaného činit pouze 3 124 Kč.

12. Soud dále rozhodoval o plnění ve výši 45 000 Kč poskytnutém žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy o úvěru jako úvěr. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaný uhradil částku 3 124 Kč a následným odečtením této částky od jistiny úvěru ve výši 45 000 Kč soud zjistil její nesplacenou část ve výši 41 876 Kč. Žalovaný se dostal se splácením do prodlení, uhradil na jistině úvěru celkovou částku 3 124 Kč, proto soud žalobkyni přiznal částku 41 876 Kč a ve zbytku žalobu zamítl.

13. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

14. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když částečně úspěšné žalobkyni (aritmeticky z 54 %) přiznal účelně vynaložené náklady řízení ve výši 1 574 Kč. Celkové náklady řízení dosáhly výše 19 681,80 Kč a podle obsahu spisu sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 129 Kč, podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1,2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu odměny právního zástupce za tři úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu výzvy a sepisu žaloby (3x 4 260 Kč), paušální náhrady hotových výdajů spojených se třemi úkony právní služby (3x 500 Kč) a částky ve výši 2 998,80 Kč odpovídající 21% DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.