38 C 206/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 79 014 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 51 914 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 27 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 20 200 Kč od 26. 7. 2019 do zaplacení a ve výši 9% ročně z částky 6 900 Kč od 30. 11. 2018 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení pohledávky č. 1 - částky 47 680 Kč spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovanou po řádném přezkoumání její úvěryschopnosti uzavřela dne 25. 1. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] v částce 30 000 Kč, kterou žalované předala v hotovosti. Žalovaná se zavázala spolu s půjčkou uhradit částku (dále jen„ poplatek“) představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 5 100 Kč (dále jen„ kapitalizovaný úrok“) s úrokovou sazbou ve výši 21,27 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 6 000 Kč (dále jen„ administrativní úhrada“), nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 15 600 Kč (dále jen„ inkasní úhrada“) a poplatkem za doplňkovou službu životního pojištění (dále jen„ poplatek za pojištění“) ve výši 780 Kč v 78 týdenních splátkách po 737 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 25. 7. 2019. Sjednané splátky žalovaná nehradila řádně a včas, poslední příslušná splátka byla uhrazena dne 15. 2. 2019 a celkově žalovaná uhradila 9 800 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky složené z částek 30 000 Kč na jistině, 4 240 Kč na administrativní úhradě, 12 800 Kč na inkasní úhradě a 640 Kč na poplatku za pojištění. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení pohledávky č. 2 - částky 31 334 Kč spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně s žalovanou po řádném přezkoumání její úvěryschopnosti uzavřela dne 19. 10. 2017 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] v částce 32 000 Kč, kterou žalované předala v hotovosti. Žalovaná se zavázala spolu s půjčkou uhradit částku představující součet kapitalizovaného úroku ve výši 4 480 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně, administrativní odměny ve výši 6 400 Kč, inkasní úhrady ve výši 12 800 Kč a poplatku za pojištění ve výši 754 Kč v 58 týdenních splátkách po 973 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 29. 11. 2018. Sjednané splátky žalovaná nehradila řádně a včas, poslední příslušná splátka byla uhrazena dne 15. 2. 2019 a celkově žalovaná uhradila 25 100 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím týdenní lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky složené z částek 23 808,38 Kč na jistině 7 106,97 Kč na inkasní úhradě, a 418,65 Kč na poplatku za pojištění. Smlouvou ze dne 29. 11. 2019 došlo k postoupení pohledávek za žalovanou na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována, do sepisu žaloby však žalovanou nebylo na pohledávky ničeho uhrazeno.

2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené dne 19. 10. 2017 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou (se smluvními podmínkami, č.l. 15 - 16) soud zjistil, že žalované byla poskytnuta částka 32 000 Kč, kterou se zavázala splatit do rukou oprávněného zástupce právní předchůdkyně žalobkyně spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 480 Kč (úroková sazba 23,72 % ročně), poplatkem (patrně administrativní úhradou) ve výši 6 400 Kč, inkasní úhradou ve výši 12 800 Kč a poplatkem za pojištění Credit Life ve výši 754 Kč, tedy celkovou dlužnou částku 56 434 Kč v 58 týdenních splátkách po 973 Kč. Roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) úvěru činila 204 % a souladu s článkem 5 smluvních podmínek měla právní předchůdkyně žalobkyně v případě prodlení s úhradou splátky včas mj. právo na vyrovnání celé zbývající neuhrazené části jistiny. Smluvní podmínky byly rovněž připojené ke smlouvě o spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou dne 25. 1. 2018 (č.l. 17 - 18), z níž soud zjistil, že žalované byla poskytnuta částka 30 000 Kč, kterou se zavázala splatit do rukou oprávněného zástupce právní předchůdkyně žalobkyně spolu s (částky hůře čitelné) kapitalizovaným úrokem ve výši 5 100 Kč (úroková sazba 21,27 %), administrativním úhradou ve výši 6 000 Kč, inkasní úhradou ve výši 15 600 Kč a poplatkem za pojištění Credit Life ve výši 780 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 57 780 Kč v 78 týdenních splátkách po 737 Kč a poslední splátkou ve výši 731 Kč, RPSN úvěru činila 163,87 %. Z údajů v zákaznických kartách (č.l. 25 – 28) soud zjistil, že ke dni 19. 10. 2017 požadovala žalovaná úvěr ve výši 32 000 Kč, od září 2013 měla být na mateřské dovolené (ověřeno telefonicky), uváděla příjem ze státní podpory ve výši 14 098 Kč s dalšími příjmy domácnosti ve výši 19 000 Kč a měsíční výdaje ve výši 25 130 Kč (6 000 Kč bydlení, 10 000 Kč osobní výdaje, 7 130 Kč splátky úvěrů či zápůjček a 2 000 Kč další výdaje), k čemuž doložila bankovní výpisy a doklad o příjmu manžela. Dále ke dni 25. 1. 2018 požadovala žalovaná úvěr ve výši 30 000 Kč, nadále měla být na mateřské dovolené (doloženo rozhodnutím a schůzkou na úřadu práce), uváděla kromě příjmu ze státní podpory ve výši 14 098 Kč další příjmy ve výši 10 101 Kč (brigády) a 15 202 Kč (manžel) a měsíční výdaje ve výši 29 820 Kč (8 000 Kč bydlení, 13 500 Kč osobní výdaje, 4 500 Kč splátky úvěrů či zápůjček u právní předchůdkyně žalobkyně v celkové částce 43 134 Kč a 3 820 Kč další výdaje), k čemuž doložila bankovní výpisy V obou kartách žalovaná uváděla, že je proti ní vedena jedna exekuce. Právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalovanou o postoupení pohledávek na základě smlouvy o postoupení pohledávek (č.l. 19 – 22, seznam postoupených pohledávek na č.l. 23 - 24) ze dne 29. 11. 2019 s uvedením jejich celkové výše 82 764 Kč v rámci zaslaného oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 (č.l. 29, podací lístek na č.l. 32) a žalobkyně zaslala žalované výzvu ze dne 3. 9. 2020 (č.l. 30 – 31, podací lístek na č.l. 33) se základním skutkovým a právním rozborem a celkovou výší pohledávek 103 429,32 Kč, přičemž pohledávka ze smlouvy [číslo] činila bez příslušenství 51 430 Kč (uhrazeno 9 800 Kč) a pohledávka ze smlouvy [číslo] činila 31 334 Kč (uhrazeno 25 100 Kč).

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- Finance s.r.o. v. GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

7. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

8. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě smlouvy o úvěru žalované v hotovosti částku 32 000 Kč a žalovaná se zavázal tuto částku vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 480 Kč, administrativní úhradou ve výši 6 400 Kč, inkasní úhradou ve výši 12 800 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 754 Kč, tedy celkovou dlužnou částku 56 434 Kč v 58 týdenních splátkách, svůj závazek nedodržela, uhradila pouze 25 100 Kč a dostala se do prodlení se splácením úvěru. Dále právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě smlouvy o úvěru žalované v hotovosti částku 30 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 5 100 Kč, administrativním úhradou ve výši 6 000 Kč, inkasní úhradou ve výši 15 600 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 780 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 57 780 Kč v 78 týdenních splátkách, svůj závazek nedodržela, uhradila pouze 9 800 Kč a dostala se do prodlení se splácením úvěru Žalobkyně následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupila pohledávky za žalovanou na žalobkyni.

9. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěryschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěryschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (CA Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala úvěryschopnost žalované, jmenovitě její příjmy (pouze uveden údaj, že se jedná o plat), výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalované (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky) a exekucí (výslovně potvrzena žalovanou). K předloženým zákaznickým kartám soud poukazuje na odůvodnění shora uvedeného rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014. V daném případě poskytovatel úvěru dovozoval splnění své informační povinnosti vůči spotřebiteli z podpisu standardní doložky osvědčující převzetí přehledu se standardními evropskými informacemi, která však toliko představuje indicii, kterou musí poskytovatel úvěru podložit jedním nebo více relevantními důkazy. Analogicky v případě zákaznické karty platí, že je třeba k ní doplnit důkazy (rozhodnutí o přiznání dávek, nájemní smlouva, SIPO), což žalobkyně neučinila. Současně došlo k uzavření dvou úvěrových smluv v rozmezí tří měsíců, kdy první pohledávka nebyla uhrazena a žalovaná tak fakticky získala„ překlenovací úvěr“, který (alespoň z části) použila k úhradě prvního dluhu. Ze zákaznických karet navíc vyplývá, že byla proti žalované vedena exekuce, což značně snižuje důvěryhodnost jejích tvrzení o majetkových poměrech. Lze dospět k závěru, že žalovaná neměla prostředky na úhradu prvního úvěru - dokonce ani nebyla zaměstnána a spoléhala na státní podporu - a právní předchůdkyně žalobkyně jí přesto poskytla další finanční prostředky, ačkoli si musela být vědoma její finanční situace a tedy i nejisté návratnosti dalšího úvěru. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěryschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

10. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadované úroky z úvěru, poplatky za pojištění a administrativní a inkasní úhrady, které jsou fakticky úrokem a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem úhrad s dobrými mravy. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění administrativní a inkasní úhrady několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo zápůjček v roce 2017, resp. 2018 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikatelce v oboru jistě známé jako skutečnost obecně známá ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 11 %, resp., 10 %). Soud se dále ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích z rozsudku ze dne 11. 12. 2015 č.j. 60 ICm 3236/2015-25, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu ze dne 3. 5. 2018, č.j. 102 VSPH 90/2016-45, že ujednání o odměně za hotovostní inkaso ve výši 6 000 Kč je neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o.z. a dále proto, že představuje významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele dle § 1813 o.z. Tato částka představuje 60 % ze skutečně poskytnuté jistiny a při zohlednění již sjednaných úroků by pak zisk žalobce měl činit cca 80 % poskytnuté částky ročně. Krajský soud takto sjednaný zisk na straně zapůjčitele ve spotřebitelských smlouvách považuje za nepřiměřený. V daném případě formuláře smlouvy a standardních informací o spotřebitelském úvěru spojovaly možnost hotovostního vyplacení poskytnuté půjčky při podpisu smlouvy automaticky s povinností dlužníka (spotřebitele) hradit zápůjčku hotovostním inkasem v domácnosti dlužníka (vydlužitele). Toto spojení však nemá žádné zákonné opodstatnění ani racionální základ (z ničeho neplyne, že by hotovostní zápůjčka nemohla být splácena např. bezhotovostními převody) a představuje ze strany žalobce navyšování ceny poskytnuté zápůjčky. Je nutné zohlednit rovněž to, že dlužníkům je v podstatě dáno na výběr buď poskytnutí peněz na účet do 14 dnů od podpisu smlouvy, nebo okamžité poskytnutí peněz v hotovosti, avšak při strpění dalších plateb za hotovostní inkaso. Odměna za hotovostní inkaso pak spíše představuje další poplatek za okamžité a hotovostní poskytnutí zápůjčky. Dlužníci logicky budou volit okamžité poskytnutí peněz, ať už s ohledem na vlastní tíživou finanční situaci, či s ohledem na to, že účty mohou již být obstaveny v rámci exekuce. O tomto pak svědčí mimo jiné to, že u všech dlužníků, k nimž si žalobce své pohledávky přihlásil v soudem zjištěných 32 insolvenčních řízeních, byla sjednána odměna za hotovostní inkaso a byla v přihlášce rovněž požadována. V tomto konkrétním případě pak z týdenní splátky 300 Kč celých 100 Kč (jedna třetina) mělo být použito na odměnu za hotovostní inkaso. Argumentoval-li žalobce, že s hotovostním inkasem měl spojené náklady, pak je nutno zdůraznit, že je to právě žalobce, kdo ve formulářích tuto možnost nabízel a je to rovněž žalobce, kdo stanovuje, že musejí být hrazeny splátky týdenní a spotřebiteli nedává jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. Nutností týdenního dojíždění do domácnosti dlužník pak sám žalobce zbytečně navyšoval cenu zápůjčky a nepočínal si s péčí řádného hospodáře. Z vlastní činnosti je soudu známo, že žalobkyně u pohledávek z úvěrových smluv uzavřených právní předchůdkyní žalobkyně (jakož i dalšími věřiteli, od kterých žalobkyně přebírá pohledávky) uplatňuje nárok na nedoplatek inkasní úhrady. Jen za období od 31. 5. 2021 do 28. 6. 2021 byl senátem 38 projednáván ve dvou řízeních žalobkyní uplatněný nárok na nedoplatek inkasní úhrady, která je tedy vůči dlužníkům v zásadě vždy uplatňována. Výše této odměny není jednotná a pohybuje se okolo 50 % poskytnuté částky. Jedná se o řízení vedená pod spisovou značkou 38 C 137/2021 a 38 C 156/2021. Obdobně jako ve výše uvedeném případě i právní předchůdkyně žalobkyně stanovila, že splátky musejí být hrazeny týdenně a spotřebiteli (žalované) nedala jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. Právě kombinace těchto faktorů by činila i v případě platnosti smlouvy jako takové ujednání o odměně za zpracování a inkasní úhradě (fakticky zcela evidentně o úrocích) rozporné s dobrými mravy a tedy v souladu s § 580 o.z. neplatné. Soud na okraj podotýká, že životní pojištění bylo (navzdory platnosti smlouvy [číslo]) sjednáno i ve smlouvě [číslo] po určitou dobu tak žalovaná byla zcela neúčelně pojištěna dvakrát, byť není zřejmý rozsah tohoto pojištění.

11. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 62 000 Kč poskytnutém žalované právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatných smluv o úvěru jako úvěry. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Soud odečtením pohledávky č. 1 (47 680 Kč) od celkové splatné částky ze smlouvy [číslo] (57 780 Kč) ve shodě s žalobou zjistil, že žalovaná uhradila v případě pohledávky ze smlouvy [číslo] částku 9 800 Kč a po odečtení této částky od jistiny ve výši 30 000 Kč soud získal její nesplacenou část ve výši 20 200 Kč. Obdobně v případě pohledávky ze smlouvy [číslo] pak žalovaná uhradila částku 25 100 Kč a po odečtení od jistiny ve výši 32 000 Kč jí tak vznikl nedoplatek ve výši 6 900 Kč. Žalovaná se dostala se splácením úvěrů do prodlení, na jistiny obou smluv uhradila částku 34 900 Kč, proto soud žalobě vyhověl do částky 27 100 Kč a zamítl ji do částky 51 914 Kč s příslušenstvím.

12. Vzhledem k tomu, že žalovaná nevydala bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitla se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla z větší části (aritmeticky z 65,7 %) neúspěšná a žalovaná se neúčastnila jednání před soudem ani se nijak nevyjadřovala k návrhu, a tedy jí žádné náklady nevznikly.