38 C 217/2024

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 10 926,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 3 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 30. 12. 2022 do zaplacení.

II. Žaloba se do částky 7 626,60 Kč s příslušenstvím zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně , právnická osoba, , IČ , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovaným uzavřela dne 30. 12. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru na částku 7 000 Kč, kterou žalovanému předala v hotovosti. Žalovaný se zavázal spolu s úvěrem uhradit částku (dále jen „poplatek“) ve výši 8 251 Kč představující součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy, částku za zpracování a částku za službu komfortního a flexibilního splácení a pojištění v 52 týdenních splátkách po 294 Kč s poslední splátkou ke dni 29. 12. 2022. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas a právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo marným uplynutím lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky. Žalovaný od uzavření smlouvy uhradil žalobkyni částku 3 300 Kč. Pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 30. 12. 2021 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným (č.l. 11-12) soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta částka 7 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce předchůdkyně žalobkyně spolu s poplatkem ve výši 8 251 Kč, jenž byl vypočten jako součet položek kapitalizovaného úroku ve výši 3 5570 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru ve výši 1 500 Kč a částky za komfortní a flexibilní splácení ve výši 1 627 Kč, spolu s částkou ve výši 1 560 Kč za dobrovolné doplňkové pojištění, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 15 251 Kč, a to v 52 týdenních splátkách po 294 Kč s poslední splátkou ve výši 257 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činila 227,49 %. Ze standardních informací o spotřebitelském úvěru ze dne 30. 12. 2021 (č.l. 23 - 24) bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalovaného o výši úvěru, celkové splatné částce, RPSN i úroku z úvěru. Ze zákaznické karty (č.l. 10) bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že je zaměstnán na plný úvazek jako foukač u společnosti , jméno FO, , , adresa, , IČO: , IČO, , čistý příjem žadatele 17 430 Kč, další čisté příjmy domácnosti 18 400 Kč, měsíční výše čistých příjmů: 35 830 Kč; měsíční výše výdajů: externích splátek zápůjček 0 Kč, interních splátek 0 Kč a dalších výdajů 5 000 Kč. V zákaznické kartě bylo též označeno, že čistý příjem žadatele byl ověřen potvrzením o příjmu. Z tabulky umoření (č.l. 13) soud zjistil, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem částku 3 300 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně dle zjištění soudu informovala žalovaného o postoupení pohledávek na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 s uvedením aktuální výše pohledávky vůči žalovanému 16 662,43 Kč v rámci zaslaného oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023 (č.l. 14). Žalobkyně též doložila seznam postoupených pohledávek (č.l. 15-17). Žalobkyně dle zjištění soudu zaslala žalovanému předžalobní výzvu k plnění ze dne 15. 2. 2024 (č.l. 18-19) se základním skutkovým a právním rozborem a celkovou výší pohledávky vyčíslenou na částku 13 411,75 Kč, a to včetně podacího lístku (č.l. 21). Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 (ISAS) má soud za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku na žalobkyni.

4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. V souladu s § 2392 odst. 1 větou první o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci , Anonymizováno, -, právnická osoba, v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci , Anonymizováno, v. , jméno FO, a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

10. V projednávané věci nebylo dle názoru soudu doloženo, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného. V prohlášení v zákaznické kartě byly uvedeny kromě čistého příjmu žalovaného též další čisté příjmy domácnosti bez jakékoli bližší identifikace, žádné doklady, z nichž by byl příjem žalovaného nebo další příjmy domácnosti zjišťovány, žalobkyně nepřipojila. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy o zjišťování závazků žalovaného (z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky), žalobkyně nepředložila ani žádné další listiny. Žalobkyně aktivně nezjišťovala ani pravidelné výdaje žalovaného (nájemní smlouva a další). Žalobkyně nepostupovala správně po formální stránce, zcela nedostatečně se spolehla zejména na prohlášení žalovaného (viz k tomu shora citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie v ze dne 18. 12. 2014 ve věci , Anonymizováno, v. , jméno FO, a další), neměla k dispozici v podstatě žádné podklady k příjmům žalovaného ani k jeho výdajům a závazkům. Žalobkyně nepostupovala správně ani obsahově, z prostého porovnání příjmů, jen tvrzených závazků a zjevně podhodnocených měsíčních výdajů bylo zřejmé, že žalovaný nebude schopen splácet úvěr (k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci , Anonymizováno, -, právnická osoba, . v. GK). Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

11. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadovaný poplatek, který je fakticky úrokem, byť částečně skrytým pod odměnou za zpracování a administrativním poplatkem a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem poplatku s dobrými mravy. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , spisová značka, , podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění odměny za zpracování několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo zápůjček v roce 2020 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikatelce v oboru jistě známé jako skutečnost obecně známá ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 11 %).

12. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 7 000 Kč poskytnutém žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaný se dostal s úhradou dluhu do prodlení, žalobkyni uhradil částku 3 300 Kč, zbývá mu tak uhradit částku 3 700 Kč, proto soud žalobě vyhověl co do částky 3 700 Kč a zamítl ji do částky 7 226 Kč s příslušenstvím.

13. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěch žalobkyně ve věci byl pouze částečný a žalovaný se neúčastnil jednání před soudem ani se nijak nevyjadřoval k návrhu, a tedy mu žádné náklady nevznikly.