38 C 222/2024

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 71 332,48 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 11 332,48 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaný je povinen do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 60 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 60 000 Kč od 22. 11. 2022 do zaplacení a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 14 286,50 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně , právnická osoba, , IČ , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovaným uzavřela dne 19. 7. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru na částku 60 000 Kč, kterou žalovanému poskytla bezhotovostně. Žalovaný od uzavření smlouvy neuhradil žádnou splátku úvěru. Pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 s účinností ke dni 27. 9. 2023 postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, v níž je jako věřitel označena právní předchůdkyně žalobkyně a jako zákazník žalovaný (č.l. 12-18) soud zjistil, že žalovanému měla být poskytnuta částka 60 000 Kč, kterou se měl zavázat splácet s úrokem ve výši 54 % ročně, celkovou dlužnou částku ve výši 79 460,20 Kč měl splácet v měsíčních splátkách. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činila 70,81 %. Z kopie občanského průkazu žalovaného (č.l. 19 - 21) bylo zjištěno, že žalovaný odeslal právní předchůdkyni žalobkyně fotografie svého dokladu totožnosti. Z potvrzení o provedení transakce ze dne 8. 4. 2024 (č.l. 45) zjistil soud, že právní předchůdkyně žalobkyně odeslala na účet žalovaného dne 19. 7. 2022. Z výpisu příchozích úhrad od 17. 1. do 18. 7. 2022 (č.l. 46) na bankovní účet, bylo zjištěno, že příchozí úhrady jsou tvořeny platbami od společností , Anonymizováno, ve výši 21 598 Kč v květnu, 19 609 Kč v červnu a 8 473 Kč v červenci (převod mzdy); , právnická osoba, 10 622 Kč v březnu, 2 290 Kč v dubnu; , právnická osoba, . 120 000 Kč v květnu, 112 684 Kč v červnu; , jméno FO, . 20 000 Kč v dubnu, 15 000 Kč v květnu; , právnická osoba, . 5 000 Kč v květnu; od žalovaného 3 000 Kč v dubnu a 2 500 Kč v únoru (nemocenské dávky. Z výpisu odchozích plateb (č.l. 47 – 49) soud zjistil, že odchozí úhrady jsou tvořeny platbami za zboží a služby. Výpisy z účtu nejsou identifikovány označením majitele účtu ani číslem běžného účtu.

4. Právní předchůdkyně žalobkyně dle zjištění soudu informovala žalovaného o postoupení pohledávky na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 s uvedením aktuální výše pohledávky v rámci zaslaného oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023 (č.l. 22). Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 (ISAS) bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni.

5. Soud má za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným probíhala jednání o uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru na částku 60 000 Kč. Žalobkyně neprokázala, že k uzavření takové smlouvy došlo, předložila pouze výtisk smlouvy bez podpisu žalovaného. Žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně poukázala na účet žalovaného dne 19. 7. 2022 částku 60 000 Kč.

6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci , Anonymizováno, – , právnická osoba, v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. , spisová značka, ) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, (, Anonymizováno, v. , jméno FO, a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ , spisová značka, , by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

12. V projednávané věci nebylo dle názoru soudu doloženo, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného. Předložený výpis, pravděpodobně z běžného účtu žalovaného, sice ukazuje příchozí a odchozí platby do ledna do července 2022. Neprokazuje ale, že se jedná o účet žalovaného. I kdyby soud z tohoto listinného důkazu vycházel, je zřejmé, že ve sledovaném období výraznou většinu příjmu netvoří příjmy ze mzdy, ale příjmy z úvěrů. Tomu částečně odpovídají i platby odchozí. Žalobkyně nepředložila žádné důkazy o zjišťování závazků žalovaného (z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky), žalobkyně nepředložila ani žádné další listiny. Žalobkyně aktivně nezjišťovala ani pravidelné výdaje žalovaného (nájemní smlouva, výdaje za energie a další). Žalobkyně nepostupovala správně po formální stránce, zcela nedostatečně se spolehla zejména na prohlášení žalovaného (viz k tomu shora citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie v ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, , , Anonymizováno, v. , jméno FO, a další), měla k dispozici pouze neúplné podklady k příjmům a výdajům žalovaného, vůbec žádné k závazkům. Žalobkyně nepostupovala správně ani obsahově, z prostého porovnání příjmů, bylo zřejmé, že žalovaný nebude schopen splácet úvěr, když jeho příjmy tvořila jen z malé části mzda a dávky nemocenské a z velké části poskytnuté zápůjčky či úvěry (k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, ). Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

13. S ohledem na neplatnost obou smluv soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadovaný poplatek, který je fakticky úrokem, byť částečně skrytým pod odměnou za zpracování a administrativním poplatkem a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem poplatku s dobrými mravy. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , spisová značka, , podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění odměny za zpracování několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo zápůjček v roce 2020 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikatelce v oboru jistě známé jako skutečnost obecně známá ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 11 %).

14. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 60 000 Kč poskytnutém žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatných smluv o spotřebitelském úvěru. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaný se dostal s úhradou dluhu do prodlení, žalovanému zbývá tak uhradit 60 000 Kč, proto soud žalobě vyhověl co do částky 60 000 Kč a zamítl ji do částky 11 332,48 Kč s příslušenstvím.

15. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., úspěchu účastníků ve sporu tak, že žalobkyni úspěšné z 84% přiznal náhradu nákladů řízení sníženou na 68%. Náklady před snížením ve výši 21 009,60 Kč jsou tvořeny soudním poplatkem 2 424 Kč, odměnou za právní zastoupení 14 160 Kč dle ust. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1,2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (4 úkony právní služby po 3 540 Kč: převzetí věci, sepis výzvy, sepis žaloby, účast na jednání), 4x režijním paušálem po 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu, celkem 1 200 Kč. Náklady dále tvoří náhrada 21% DPH ve výši 3 225,60 Kč, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Po snížení na 68% činí náhrada 14 286,50 Kč.