38 C 233/2025

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 16 700 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 6 700 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 19. 6. 2024 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám její právní zástupkyně náhradu nákladů řízení ve výši 523 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně společnost , právnická osoba, ., IČ: , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovaným uzavřela dne 19. 5. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , číslo, na částku 10 000 Kč, přičemž účelem uzavření této smlouvy bylo prodloužení splatnosti spotřebitelského úvěru, který byl žalovanému žalobkyní poskytnut na základě smlouvy o úvěru ze dne 12. 4. 2024. Úvěr byl žalovanému poskytnut na jeho účet dne 12. 4. 2024. Žalovaný se zavázal úvěr splatit jednorázově nejpozději do 18. 6. 2024 společně se sjednanými úroky a poplatkem za úvěr. Sjednanou splátku žalovaný neuhradil řádně a včas dne 19. 6. 2024 se tak dostal do prodlení. Žalovaný dluží podle žalobkyně na jistině částku 10 000 Kč, na poplatku za poskytnutí úvěru částku 3 600 Kč a na úroku částku 300 Kč, na smluvní pokutě částku 2 800 Kč (0,1% denně z částky jistiny úvěru od 19. 6. 2024 do 25. 3. 2025) a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75% ročně z částky 10 000 Kč ode dne 19. 6. 2024 do zaplacení. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 8. 2024 postoupila právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným na společnost , právnická osoba, , IČ: , IČO, , ta pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 9. 2024.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Z Předsmluvního formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru (č.l. 13-14) soud zjistil, že v případě úvěru ve výši 10 000 Kč, je takový úvěr splatný jednorázově, doba trvání úvěru je 30 dnů, celková splatná částka činí 13 900 Kč, úrok činí 300 Kč (36,5% p.a.), RPSN činí 5 395,58%, poplatek za úvěr činí 3 600 Kč, formulář byl označen rodným číslem žalovaného, datem 19. 5. 2024 a podpisem prostřednictvím SMS kódu. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, uzavřené dne 19. 5. 2024 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným (č.l. 15-16) soud zjistil, že žalovanému byla touto smlouvou prodloužena splatnost předchozího spotřebitelského úvěru poskytnutého právní předchůdkyní žalobkyně na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, ze dne 12. 4. 2024 na částku 10 000 Kč, splatnost úvěru byla nově stanovena ke dni 18. 6. 2024, a to jednorázovou splátkou v celkové výši 13 900 Kč, skládající se z jistiny ve výši 10 000 Kč, poplatku za úvěr ve výši 3 600 Kč a částky 300 Kč představující úrok. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činila dle smlouvy 5 395,58% a zápůjční úroková sazba činila 36,5% ročně. Smlouva byla podepsána SMS kódem. Z karty klienta (č.l. 17) soud zjistil, že žalovaný uvedl jako hlavní zdroj příjmu: zaměstnanec – plný pracovní úvazek, název zaměstnavatele: , právnická osoba, , funkce: dělník ve výrobě, čistý měsíční příjem: 44 191 Kč, typ bydlení: ve vlastním domě/bytě, počet členů domácnosti: 1, náklady na bydlení: 8 000 Kč, náklady na služby a energie: 2 000 Kč, ostatní náklady: 2 000 Kč. Z oznámení o provedení příkazu k úhradě (č.l. 18) soud zjistil, že na účet žalovaného č. , č. účtu, právní předchůdkyně žalobkyně dne 12. 4. 2024 odeslala částku 10 000 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 8. 2024 (č.l. 19) soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na společnost , právnická osoba, , ta ji následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 9. 2024 (ISAS) postoupila na žalobkyni. Z výzvy k úhradě dluhu ze dne 31. 1. 2025 (č.l. 20) soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky, žalobkyně doložila výzvu včetně podacího lístku (č.l. 21).

4. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným uzavřel dne 19. 5. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru, jehož účelem bylo prodloužení splatnosti předchozího spotřebitelského úvěru poskytnutého žalovanému na základě smlouvy ze dne 12. 4. 2024 na částku 10 000 Kč, kterou žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně poskytla převodem na účet. Žalovaný měl na základě smlouvy ze dne 19. 5. 2024 spolu s jistinou uhradit též poplatek za poskytnutí úvěru a kapitalizovaný úrok, a to v jednorázové splátce v celkové výší 13 900 Kč, a to do 19. 6. 2024. Žalovaný neuhradil ničeho. Soud má dále za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na společnost , právnická osoba, , která ji následně smlouvou ze dne 11. 9. 2024 postoupila na žalobkyni.

5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru, jejímž účelem bylo prodloužení splatnosti předchozího spotřebitelského úvěru, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, (, právnická osoba, v. , jméno FO, a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. , spisová značka, , by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

12. V projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezjišťovala úvěruschopnost žalovaného a spolehla se pouze na jeho prohlášení. V kartě klienta žalovaný uvedl svůj měsíční příjem ve výši 44 191 Kč a náklady na bydlení, energie a ostatní v celkové výši 12 000 Kč. Zjišťováním dalších konkrétních pravidelných nákladů se právní předchůdkyně žalobkyně nijak nezabývala. Příjem žalovaného žalobkyně nedoložila, stejně tak nepředložila žádné důkazy o zjišťování závazků žalovaného (z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). Právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala zcela správně po formální stránce, spolehla se na prohlášení žalovaného (viz k tomu shora citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie v ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, , , právnická osoba, v. , jméno FO, a další), neměla k dispozici podklady k příjmům žalovaného, ani žádné k jeho k výdajům a závazkům. Právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala správně ani obsahově, jako poskytovatelce úvěrů dlouhodobě podnikající na tomto trhu jí muselo být zřejmé, že tvrzené osobní výdaje žalovaného jsou značně podhodnocené (k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti, bez návrhu, viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, a aktuální znění § 87 odst. zákona o spotřebitelském úvěru). Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

13. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadovaný poplatek, který je fakticky úrokem, byť částečně skrytým pod odměnou za zpracování a administrativním poplatkem a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem poplatku s dobrými mravy. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , spisová značka, , podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění odměny za zpracování několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo zápůjček v roce 2024 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikatelce v oboru jistě známé jako skutečnost známá obecně ve smyslu ust. § 121 o.s.ř.).

14. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 10 000 Kč poskytnutém žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy o úvěru, kdy žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho. Pohledávka za žalobkyní tak činí částku 10 000 Kč. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Žalovaný se dostal s úhradou dluhu do prodlení, žalobkyni neuhradil ničeho, proto soud žalobě vyhověl co do částky 10 000 Kč a zamítl ji do částky 6 700 Kč s příslušenstvím.

16. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

17. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobkyně byla úspěšná z 60 % a přísluší jí tak náhrada nákladů snížená na 20 %, tj. částka 523 Kč. Náklady před snížením podle obsahu spisu činily částku 2 615 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny právní zástupkyně za tři úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu výzvy a sepisu žaloby (3x 400 Kč) podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů spojených se třemi úkony právní služby (3x 100 Kč), a částky ve výši 315 Kč odpovídající 21% DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je svým obsahem jednoznačně formulářovou žalobou. Opakovanost nastává v okamžiku existence tří dalších obdobných návrhů, žalobkyně takových návrhů u zdejšího soudu podala přes dvě desítky. Za ustálený vzor lze považovat takové návrhy, které se v zásadě neliší ve struktuře, v druhu nároků opírajících se o stejná ustanovení právních předpisů a v právech a povinnostech účastníků smlouvy, přičemž jsou dokládány stejným druhem důkazů.