38 C 235/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 74 365,60 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 43 485,60 Kč a v části, v níž se žalobkyně domáhá kapitalizovaného úroku z úvěru ve výši 10 216,23 Kč, úroku ve výši 8,25 % ročně z částky 73 735,60 Kč od 14. 5. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 294,25 Kč od 26. 2. 2021 do 13. 5. 2021 a zákonného úroku z prodlení z částky 74 365,60 Kč od 14. 5. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 %, zamítá.

II. Žalovaná je povinna do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 30 880 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 26. 2. 2021 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela po prověření schopnosti splácet úvěr (lustrace v registrech SOLUS, NRKI a CEE s pozitivním vyhodnocením) dne 17. 4. 2018 prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně a SMS smlouvu o úvěru a poskytla jí částku 95 000 Kč. Žalovaná svou povinnost řádně splácet úvěr (spolu s pojištěním, poplatky a úroky ve výši 19,92 % ročně) neplnila, dostala se do prodlení, uhradila na pohledávku částku 64 120 Kč a žalobkyně úvěr ke dni 11. 2. 2021 zesplatnila. V důsledku zesplatnění pohledávky žalobkyně nad rámec dlužné jistiny 73 735,60 Kč požaduje též náklady na vymáhání ve výši 130 Kč a smluvní pokuty ve výši 500 Kč. V doplnění žaloby žalobkyně uvedla, že předmětná smlouva byla podepsána elektronickým podpisem a popsala samotné uzavření podmíněné registrací do webového rozhraní žalobkyně Správce financí. K ověření osoby klienta jsou žalobkyní požadovány dva doklady totožnosti a výpis z jeho bankovního účtu, platnost postupu sjednání smlouvy žalobkyně opírá o judikaturu a rozhodnutí krajských soudů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1789/2005 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2016, č.j. 15 Co 875/2015-129).

2. Žalovaná v rámci odporu proti platebnímu rozkazu ze dne 24. 5. 2021 uvedla, že dluh má a až do ztráty zaměstnání jej splácela, přičemž je v současné době schopna splácet 1 000 Kč měsíčně.

3. Se splácením pohledávky žalobkyně ve vyjádření ke shora uvedenému odporu souhlasila, minimální výši splátky však s ohledem na neúměrně dlouhou dobu hrazení ve splátkách po 1 000 Kč vyčíslila částkou 2 500 Kč a navrhla vydání rozsudku pro uznání.

4. Při ústním jednání žalovaná doplnila, že smlouvu uzavírala po telefonu a není si vědoma požadavku ze strany žalobkyně ohledně doložení výplatních pásek, nájemní smlouvy či výpisu z účtu, podáním odporu se však nechtěla vyhýbat zaplacení svého dluhu.

5. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o úvěru a smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky 13. 11. 2017 (namísto podpisu žalované uvedeno [číslo] dále uvedeny údaje o jednom vyživovaném dítěti, bydlení v pronájmu, zaměstnavateli [anonymizováno] [právnická osoba] a čistém měsíčním příjmu 20 000 Kč, č.l. 18-19) soud zjistil, že žalované byl poskytnut hotovostní úvěr 95 000 Kč splatný v 84 měsíčních splátkách po 2 104 Kč. Celková splatná částka činila (bez bonusu) 176 736 Kč, úrok 19,92 % ročně a roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) 22,2 %. Žalované bylo dále umožněno čerpat revolvingový úvěr s rámcem 15 000 Kč, kdy měsíční splátka činila 4 % z aktuální dlužné částky, úrok 26,28 % ročně a RPSN 40,6 %. Ve smlouvě jsou též uvedeny důsledky nesplácení úvěru v podobě náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s upomínkou a smluvních pokut ve výši 500 Kč a po zesplatnění 10 % ze splatného plnění, maximálně však 0,1 % denně z dlužné částky. Provedení platby ve výši 95 000 Kč na účet číslo [bankovní účet] dne 14. 11. 2017 je dle zjištění soudu zachyceno v opisu výpisu proplacení smlouvy (č.l. 17). Dále soud z výpisu čerpání a úhrad (č.l. 20-21) zjistil, že po dopočtu na základě zesplatnění pohledávky činila její výše 149 996,08 Kč a sestávala z jistiny 23 030,12 Kč, zesplatněné jistiny 71 969,88 Kč, smluvní pokuty 500 Kč, nákladů na vymáhání 130 Kč (late collection), úroku 49 457,55 Kč, obchodního úroku 3 614,28 Kč a úroku z prodlení 1 294,25 Kč a žalovanou bylo celkem uhrazeno 64 120 Kč. Žalované byla dle zjištění soudu zaslána výzva ke splacení celého úvěru ze dne 11. 2. 2021 (č.l. 23) s dlužnou částkou ve výši 80 967,55 Kč a předžalobní výzva ze dne 4. 3. 2021 (č.l. 22) s dlužnou částkou ve výši 81 930,29 Kč.

6. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – OPR- [právnická osoba] GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

10. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

11. Soud má za prokázané, že žalobkyně v souladu se smlouvou poskytla žalované úvěr v celkové výši 95 000 Kč s tím, že žalovaná jej byla povinna spolu s úrokem ve výši 19,92 % ročně splatit v 84 měsíčních splátkách po 2 104 Kč. Žalovaná však tuto povinnost přestala řádně plnit, uhradila pouze 11 744 Kč a dostal se tak do prodlení, proto žalobkyně přistoupila k ukládání smluvních sankcí a následně ke dni 11. 2. 2011 zesplatnila veškeré závazky žalované ve výši 80 967,55 Kč zahrnující nesplacenou část jistiny úvěru, úroky a smluvní pokuty.

12. Formulaci uvedenou v odporu ze dne 24. 5. 2021 nepovažoval soud za natolik určitou, aby mohla být podkladem pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a o.s.ř. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci bylo tvrzeno, ale současně nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalované, jmenovitě její příjmy, výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalované (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky), což ostatně částečně potvrdila i žalovaná. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. Soud tedy nemohl žalobkyni přiznat požadované účelně vynaložené náklady (na vymáhání) ve výši 130 Kč a smluvní pokutu ve výši 500 Kč a platně nebyly sjednány ani žalobkyní účtované úroky.

13. K dodržení písemné formy smlouvy uzavřené v souladu s § 1824 a násl. o.z. distančním způsobem by bylo možné mít výhrady s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, v němž je uvedeno, že formulář vystavený na webových stránkách žalobkyně nevyhovuje požadavku adresnosti návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 obč. zák., neboť není určen (adresován) konkrétní osobě (osobám). Ohledně elektronického podpisu, který v daném případě představuje číselný kód sám o sobě nijak nespojený (mimo výpis pořízený žalobkyní k procesu sjednání smlouvy) s osobou žalovaného, soud konstatuje roztříštěnost praxe jednotlivých soudů a současně absenci sjednocující judikatury, proto jeho platnost nezpochybňuje.

14. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 95 000 Kč poskytnutém žalobkyní na základě neplatné smlouvy žalované jako úvěr. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Z výpisu čerpání soud zjistil, že žalovaná celkem uhradila částku 64 120 Kč a jejím odečtením od celkové jistiny 95 000 Kč získal dlužnou jistinu ve výši 30 880 Kč. Žalovaná se dostala se splácením úvěru do prodlení, uhradila na jistině částku 64 120 Kč, proto soud rozhodl tak, že žalobkyni přiznal částku 30 880 Kč a žalobu do částky 43 485,60 Kč zamítl.

15. Vzhledem k tomu, že žalovaná nevydala bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitla se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěch žalobkyně ve věci byl pouze částečný, konkrétně byla čistě aritmeticky z 58,5 % neúspěšná a žalovaná žádnou náhradu nákladů nepožadovala.

17. Ve smyslu § 160 o.s.ř. rozhodl soud o lhůtě k plnění tak, že žalované s přihlédnutím k jejímu vyjádření stanovil zaplacení výše uvedených plnění ve lhůtě jednoho měsíce. Soud dospěl k názoru, že s ohledem na výši dlužné částky, délku prodlení dlužníka s placením a dobu, za kterou by tímto způsobem došlo k zaplacení dlužné částky, takto stanovené zaplacení dlužné částky v delší lhůtě nepředstavuje ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2661/2015 neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele.