38 C 241/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 12 113,37 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 2 284 Kč zamítá.

II. Žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku uhradit žalobkyni částku 9 829,37 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 16. 8. 2019 do zaplacení a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 2 845,70 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovaným uzavřela po prověření schopnosti splácet úvěr dne 3. 1. 2020 prostřednictvím elektronické žádosti a podpisu formou SMS smlouvu k službě Twisto účet, na jejímž základě žalovaný v rámci limitu odložených plateb 30 000 Kč částku čerpal prostřednictvím Twisto karty celkem 9 829,37 Kč. Žalovaný svou povinnost splatit kupní cenu nesplnil, dostal se do prodlení a pohledávka kromě dlužné jistiny sestává též z poplatků z prodlení a za prodloužení splatnosti. V doplnění žaloby žalobkyně uvedla, že při posuzování úvěruschopnosti využívá scoringové modely a v případě žalovaného ověřila údaje z předloženého občanského průkazu a prověřila žalovaného v insolvenčním rejstříku, centrální evidenci exekucí a registru SOLUS, přičemž nezjistila žádné negativní poznatky (exekuce, insolvence či jiné pohledávky), stejně tak ve své interní databázi. Sám žalovaný před uzavřením smlouvy uvedl příjem ze zaměstnání ve výši 21 000 Kč a výdaje ve výši 12 000 Kč.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy k službě Twisto účet (č.l. 15 – 16) uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným v souladu s obchodními podmínkami žalobkyně prostřednictvím internetu (přiložen žalovaným nepodepsaný výtisk datovaný 28. 5. 2019) soud zjistil, že žalovanému bylo umožněno disponovat s Twisto účtem s finančním limitem (obvykle 2 000 Kč až 30 000 Kč). Žalovaný se zavázal řádně a včas hradil poskytnuté finanční prostředky, a to alespoň ve výši 10 % všech dosud neuhrazených čerpání, zápůjční úroková sazba a roční procentní sazba nákladů byly uvedeny v obchodních podmínkách žalobkyně a smluvní sankce mohly činit nejvýše 50 % aktuální dlužné částky. Ve výpisu z databáze žalobkyně (celý v angličtině, č.l. 13 – 14) byly dle zjištění soudu uvedeny údaje o provedení lustrace v registru SOLUS, příjmu žalovaného zaměstnání ve výši 21 000 Kč, výdajů ve výši 12 000 Kč (z toho patrně 1 000 Kč na dluhy) a že je bezdětný. Na základě objednávek za měsíce červen 2019 a červenec 2019 byly žalovanému účtovány částky 7 160,02 Kč (zahrnuty poplatky z prodlení ve výši 150 Kč, 4x 100 Kč a 537 Kč) se splatností 15. 7. 2019 a 8 737,69 Kč se splatností 15. 8. 2019 (zahrnuty poplatky z prodlení ve výši 150 Kč, 4x 100 Kč a 647 Kč a smluvní pokuta ve výši 2 079,92 Kč), což soud zjistil z vyúčtování (č.l. 17 – 19, předávací protokol o doručení dne 26. 6. 2019 na č.l. 20). Dále soud zjistil, že ve výzvě k úhradě ze dne 27. 8. 2020 (č.l. 21) byla pohledávka vyčíslena na 18 091,85 Kč s příslušenstvím.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – OPR- [právnická osoba] GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Soud má za zjištěné, že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu k službě Twisto účet, na jejímž základě žalovaný využíval službu Twisto účet. Žalovaný si v červnu 2019 a červenci 2019 objednal zboží, dostal se s úhradou pohledávek do prodlení, žalobkyně mu dále účtovala poplatky z prodlení a smluvní pokuty a pohledávky tak dosáhly výše 7 160,02 Kč a 8 737,69 Kč.

10. V návaznosti soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru na zboží, na kterou vedle ustanovení o.z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále proto soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C [číslo] ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako faktickou poskytovatelku spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci bylo tvrzeno, ale nebylo nijak doloženo, jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, jmenovitě jeho příjmy (pouze údaj o výši 21 000 Kč), výdaje (opět pouze výše 12 000 Kč, z čehož by 1 000 Kč měly činit výdaje na dluhy) či existenci a výši dalších úvěrů žalovaného (např. z Centrální evidence exekucí, registru SOLUS, insolvenčního rejstříku či Centrálního registru dlužníků České republiky). K předloženému výpisu z interní databáze žalobkyně soud poukazuje na odůvodnění shora uvedeného rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014. V daném případě poskytovatel úvěru dovozoval splnění své informační povinnosti vůči spotřebiteli z podpisu standardní doložky osvědčující převzetí přehledu se standardními evropskými informacemi, která však toliko představuje indicii, kterou musí poskytovatel úvěru podložit jedním nebo více relevantními důkazy. Analogicky v případě výpisu z interní databáze žalobkyně platí, že je třeba k ní doplnit důkazy (tvrzené lustrace v Centrální evidenci exekucí, registru SOLUS a insolvenčního rejstříku), což žalobkyně ve vztahu k dalším pohledávkám žalovaného neučinila. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. Soud tedy nemohl žalobkyni přiznat požadované poplatky z prodlení a pokutu ve výši 2 284 Kč.

11. K dodržení písemné formy smlouvy uzavřené v souladu s § 1824 a násl. o.z. distančním způsobem, resp. jejímu řádnému podpisu by bylo možné mít výhrady s ohledem na znění zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, který v § 7 stanoví, že k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst.

1. Soud při svém rozhodování v obdobných případech vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, v němž je uvedeno, že formulář vystavený na webových stánkách žalobkyně nevyhovuje požadavku adresnosti návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 obč. zák., neboť není určen (adresován) konkrétní osobě (osobám), a nesplňuje ani požadavek písemnosti právního úkonu učiněného elektronickými prostředky, jelikož není opatřen elektronickým podpisem podle zvláštního předpisu. V návaznosti na tento rozsudek Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 3. 6. 2010, č.j. II. ÚS 1347/10-2 v odůvodnění uvedl, že pokud má mít právní úkon učiněný elektronickými prostředky písemnou formu, ať již na základě zákona nebo dle dohody účastníků, musí být podle zákona č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu elektronicky podepsán. V projednávané věci neměl soud k dispozici jakékoliv listiny obsahující elektronický podpis žalovaného a šlo by tak ve smyslu § 582 odst. 1 o.z. o neplatný úkon (smlouvu o revolvingovém úvěru), v souladu s § 576 a 582 odst. 2 o.z. by se však neplatnost vztahovala pouze na příslušenství pohledávky a smluvní sankce, neboť bylo ze strany původního věřitele plněno a současně by bylo možné neplatné jednání od ostatního obsahu oddělit.

12. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 9 829,37 Kč poskytnutém žalobkyní na základě neplatné smlouvy žalovanému jako úvěr na zboží. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Je tedy patrné, že žalobkyně má jako ochuzená právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 9 829,37 Kč (nesplacená část jistiny) ze strany žalovaného. Soud proto rozhodl tak, že žalobkyni přiznal částku 9 829,37 Kč a žalobu pro částku 2 284 Kč (součet poplatků z prodlení a pokuty) zamítl.

13. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

14. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když částečně úspěšné žalobkyni (aritmeticky z 81,1 %) přiznal účelně vynaložené náklady řízení ve výši 2 845,70 Kč. Celkové náklady řízení dosáhly výše 4 575 Kč a podle obsahu spisu sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměny právního zástupce za tři úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu výzvy a sepisu žaloby (3x 300 Kč) a podle § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 11 odst. 1 advokátního tarifu za úkon právní služby spočívající v účasti při ústním jednání dne 19. 8. 2021 (1 620 Kč), paušální náhrady hotových výdajů spojených se čtyřmi úkony právní služby (3x 100 Kč, 300 Kč) a částky ve výši 655 Kč odpovídající 21% DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je svým obsahem jednoznačně formulářovou žalobou. Opakovanost nastává v okamžiku existence tří dalších obdobných návrhů, žalobkyně takových návrhů jen u zdejšího soudu podala již 12. Za ustálený vzor lze považovat takové návrhy, které se v zásadě neliší ve struktuře, v druhu nároků opírajících se o stejná ustanovení právních předpisů a v právech a povinnostech účastníků smlouvy, přičemž jsou dokládány stejným druhem důkazů. I v tomto ohledu jsou zmíněné opakované návrhy obdobné.