38 C 247/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 4 238 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 1 238 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku uhradit žalobkyni částku 3 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 14. 8. 2020 do zaplacení a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 619 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že se žalovaným uzavřela po prověření schopnosti splácet úvěr dne 2. 7. 2020 prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na internetových stránkách žalobkyně smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovanému poskytla částku 3 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr uhradit spolu do 16. 7. 2020 (posléze sjednáno prodloužení do 13. 8. 2020 s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 665 Kč), svou povinnost nesplnil, dostal se do prodlení, žalobkyni dále vzniklo v souladu se smlouvou právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z jistiny úvěru od 14. 8. 2020 do 20. 2. 2021, tedy v částce 573 Kč a přes výzvy žalobkyně k zaplacení nebylo žalovaným do sepisu žaloby na pohledávku ničeho uhrazeno. V doplnění žaloby uvedla žalobkyně čistý příjem žalovaného vyplývající z výplatních pásek ve výši kolem 30 000 Kč, přičemž k posouzení úvěruschopnosti žalovaného dále využila jeho úvěrovou historii zachycenou v databázích EUCB a CRIF. Ve vztahu k rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ze dne 5. 3. 2020 ve věci OPR v. GK poukázala žalobkyně rovněž na základní zásady sporného řízení, mezi něž patří rovnost zbraní a zásada projednací, kdy je na účastnících, aby prokázali svá tvrzení, a soud může absolutní neplatnost dovozovat pouze na základě skutečností předestřených stranami. V této souvislosti žalobkyně odkázala na konstantní judikaturu Krajského soudu v Plzni, jmenovitě pak rozhodnutí č.j. 64 Co 7/2021-72.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud má z provedeného dokazování za prokázané, že žalovanému byla dne 2. 7. 2020 na číslo účtu [bankovní účet] na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v souladu s obchodními podmínkami žalobkyní prostřednictvím internetu (vyplněn elektronický podpis žalovaného s kódem [číslo] zaslaným pomocí SMS) žalobkyní poskytnuta částka 3 000 Kč jako úvěr na dobu 14 dnů. Poplatek za poskytnutí úvěru činil 665 Kč (sjednána sleva ve výši 100 % podmíněná řádným splacením) a žalobkyně mohla v případě prodlení v souladu s článkem IX. smlouvy mj. požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je žalovaný v prodlení. Výplatní pásky za měsíce březen 2020 až květen 2020 zachycují mzdu vyplácenou žalovanému [právnická osoba] [obec] ve výši 27 239 – 35 929 Kč měsíčně. V CRIF (registr platebních informací, Repi) měl žalovaný k 31. 5. 2020 evidovány dvě splacené smlouvy o spotřebitelském úvěru a jednu po splatnosti (částka 3 856 Kč splatná 16. 5. 2020), v přehledu z EUCB ke dni 2. 7. 2020 je zachyceno 7 zamítnutých a 2 poskytnuté půjčky (již splaceno, 2x prodlužována splatnost) a žalovaného a jeho občanský průkaz zachycují tři fotografie.

4. Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 2. 2021, č.j. 64 Co 7/2021-72, bylo zjištěno, že odvolací soud mj. odmítl argumentaci soudu prvního stupně ohledně přezkumu řádného prověření úvěruschopnosti (poskytovatel úvěru [právnická osoba]) soudem z úřední povinnosti na základě rozhodnutí SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci OPR v. GK a dále uvedl, že sporné řízení je ovládáno principy rovnosti zbraní a zásada projednací, kdy je na účastnících, aby prokázali svá tvrzení. Soud tedy může absolutní neplatnost smlouvy, a to i v důsledku (nedostatečného) přezkumu úvěruschopnosti spotřebitele dovozovat pouze na základě skutečností předestřených stranami, přičemž další prověření spotřebitelem sdělených údajů ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru kategoricky nevyžaduje. Rovněž není smyslem předmětné úpravy, aby byla úvěruschopnost ve stejném rozsahu poskytovatelem prověřována v případě drobných úvěrů v řádech desetitisíců a úvěrů v řádech milionů korun, neboť by vzhledem k nákladům vzniklým v této souvislosti poskytnutí drobných úvěrů pravděpodobně v podstatě nebylo možné.

5. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. SDEU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- [právnická osoba] GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

10. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na kterou vedle ustanovení o.z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako poskytovatelku spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. K argumentaci žalobkyně ohledně základních zásad sporného civilního řízení a k (toliko nejudikatorním, neboť krajské soudy nemohou v českém právním řádu vytvářet judikaturu) závěrům prezentovaným Krajským soudem v Plzni v rozsudku ze dne 16. 2. 2021 soud podotýká, že aplikací ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a související judikatury stanovující rovněž rozsah přezkumu úvěruschopnosti (v souladu s evropským právem, jehož nadřazenost vnitrostátním předpisům členských států EU byla zakotvena již v rozhodnutí ve věci [příjmení] v . Enel ze dne 15. 7. 1964) nevnáší do řízení nové skutečnosti, pouze hodnotí splnění zákonných povinností (zkoumat úvěruschopnost úvěrovaného), kterými zákonodárce sledoval ochranu spotřebitele jakožto slabší strany a tedy právě zajištění rovnosti stran, ze strany žalobkyně. Lze jen doplnit, že citovaný rozsudek krajského soudu se může jevit jako pokus popřít závaznost judikatury Soudního dvora Evropské unie a ve výsledku představuje spíše sofistikované odůvodnění zřejmé nespravedlnosti (viz k tomu nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp.zn. Pl. ÚS 21/96).

11. Lze připomenout, že toliko jedna z interpretací projednací zásady, které se žalobkyně domáhá (s odkazem na patrně ustálenou rozhodovací praxi jednoho krajského soudu, nikoli judikaturu, neboť krajské soudy v českém právním řádu judikaturu vytvářet nemohou), by byla problematická i v případě, že by nešlo o vztah spotřebitele a podnikatele. Podle ust. § 120 odst. 2 o.s.ř. soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. V tomto směru lze odkázat na judikaturu v pravém slova smyslu k oprávnění soudu provést účastníky nenavržené důkazy ve sporných věcech, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp.zn. 29 Odo 1135/2005, podle něhož má-li rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit též skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, aniž by účastníci k jejich prokázání navrhli všechny potřebné důkazy, jsou-li pro soud dosažitelné a vyplývají-li z obsahu spisu. Za zcela nesrozumitelný lze pak považovat odkaz z citovaného rozsudku krajského soudu (bod 8. odůvodnění), podle něhož z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nemá vyplývat absolutní neplatnost. Krajský soud patrně opomněl zcela jednoznačné odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, týkající se neplatnosti ve smyslu ust. § 580 a § 588 o.z., zarážející je pak takový přístup zvláště po vydání rozsudku SDEU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo] – OPR- [právnická osoba] GK.

12. Ani argumentace týkající se nákladů na úvěr není relevantní, vzhledem k zisku, který může žalobkyně při poskytování i takto malých úvěrů za úplatu v podobě řádně sjednaných smluvních poplatků či úroků dosáhnout, se pak např. částka 100 Kč za lustraci v REPI (zjištěno z portálu www.kolikmam.cz provozovaného [právnická osoba] – [právnická osoba]) nejeví ani ve vztahu k jistině v řádu tisíců Kč jako likvidační. Lze rovněž poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, podle kterého by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

13. V projednávané věci žalobkyně doložila toliko výplatní pásky a provedené lustrace (v EUCB a CRIF- Repi), nebylo však nijak doloženo, zda a jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala výdaje žalovaného a jeho zázemí obecně. Ve světle shora uvedené judikatury a dále přiléhavě dopadajícího rozhodnutí finančního arbitra v obdobné věci ze dne 3. 11. 2020, č.j. FA/SR/SU /1919/2019 – 21, však takové údaje k vyhovění kritériím řádné péče nepostačují a žalovaný by tak kupříkladu mohl bydlet u rodičů a problémy se schopností splácet by mohly nastat až po přestěhování do pronajatého bytu. Z obou databází nadto vyplývá, že žalovaný žádá (často neúspěšně) o úvěr poměrně pravidelně a dostává se při splácení do prodlení, resp. je nucen žádost poskytovatele prodloužení splatnosti. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. Soud tedy nemohl žalobkyni přiznat požadovaný poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 665 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 573 Kč.

14. Dále soud podotýká, že k dodržení písemné formy smlouvy uzavřené v souladu s § 1824 a násl. o.z. distančním způsobem by bylo možné mít výhrady bez ohledu na možnost identifikovat žalovaného prostřednictvím IP adresy či telefonního čísla (na formálním naplnění požadavků na elektronický podpis v tomto případě nepanuje v praxi okresních a krajských soudů jednoznačná shoda), ačkoli v konečném důsledku nemá soud vzhledem k doloženým fotografiím žalovaného s občanským průkazem o jeho identitě pochyb. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp.zn. 33 Cdo 3210/2007 však formulář vystavený na webových stánkách žalobkyně nevyhovuje požadavku adresnosti návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 obč. zák. (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), protože není určen (adresován) konkrétní osobě (osobám).

15. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 3 000 Kč poskytnutém žalobkyní na základě neplatné smlouvy žalovanému jako úvěr. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Je tedy patrné, že žalobkyně má jako ochuzená právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 3 000 Kč (nesplacená jistina) ze strany žalovaného. Soud proto rozhodl tak, že žalobkyni přiznal částku 3 000 Kč a žalobu pro částku 945 Kč (součet poplatku za poskytnutí úvěru a smluvní pokuty) zamítl.

16. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

17. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když částečně úspěšné žalobkyni (aritmeticky ze 70,8 %) přiznal účelně vynaložené náklady řízení ve výši 619 Kč. Celkové náklady řízení dosáhly výše 1 489 Kč a podle obsahu spisu sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč, podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměny právního zástupce za tři úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu výzvy a sepisu žaloby (3x 200 Kč), paušální náhrady hotových výdajů spojených se třemi úkony právní služby (3x 100 Kč) a částky ve výši 189 Kč odpovídající 21% DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je svým obsahem jednoznačně formulářovou žalobou. Opakovanost nastává v okamžiku existence tří dalších obdobných návrhů, žalobkyně takových návrhů jen u zdejšího soudu podala desítky. Za ustálený vzor lze považovat takové návrhy, které se v zásadě neliší ve struktuře, v druhu nároků opírajících se o stejná ustanovení právních předpisů a v právech a povinnostech účastníků smlouvy, přičemž jsou dokládány stejným druhem důkazů. I v tomto ohledu jsou zmíněné opakované návrhy obdobné.

18. Odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo vyhotoveno podle § 157 odst. 4 o.s.ř.