38 C 248/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 10 861,64 Kč s příslušenstvím

I. Rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. 8. 2021, č.j. 38 C 248/2021-28 se doplňuje o další výrok: „

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá úroku ve výši 30 % ročně z částky 10 861,64 Kč od 5. 9. 2018 do zaplacení, zamítá.“.

II. Rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 19. 8. 2021, č.j. 38 C 248/2021-28 se opravuje ve výrokové části a výrok správně zní: „

I. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 10 861,64 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 10 861,64 Kč od 21. 8. 2020 do zaplacení a kapitalizovaným úrokem ve výši 1 022,12 Kč a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 2 252 Kč“

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Soud při písemném vyhotovení shora uvedeného rozhodnutí zjistil, že nerozhodl o žalobkyní požadovaném úroku z úvěru ve výši 30 % ročně z částky 10 861,64 Kč od 5. 9. 2018 do zaplacení. V návaznosti proto soud z úřední povinnosti ve smyslu rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C číslo – OPR- právnická osoba GK zkoumal, zda právní předchůdkyně žalobkyně (právnická osoba) před poskytnutím kontokorentního úvěru zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí.

2. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, s ohledem na faktické poskytnutí úvěru (30. 3. 2017) pak na projednávanou věc dopadá úprava v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Věřitelé mají dále povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C číslo (právnická osoba v . jméno příjmení a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku zaměřenou na odkup pohledávek za spotřebitelskými úvěry žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, jmenovitě jeho příjmy, výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalovaného (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky).

3. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. je tak smlouva jako celek neplatná.

4. Podle § 166 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.”) nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu. Podle § 167 odst. 2 o.s.ř. není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.

5. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadovaný úrok ve výši 30 % ročně z částky 10 861,64 Kč od 5. 9. 2018 do zaplacení, proto byl rozsudek podle ustanovení § 166 odst. 1, odst. 2 o.s.ř. doplněn tímto usnesením tak, jak je uvedeno ve výroku pod bodem I.

6. V souvislosti s vydáním doplňujícího usnesení náklady řízení účastníkům nevznikly, proto soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 o.s.ř. a § 151 odst. 1 o.s.ř. tak, že je nepřiznal žádnému z účastníků.

7. Ve výroku shora specifikovaného rozsudku v části o nákladech řízení byla dále v důsledku početní chyby uvedena částka, která neodpovídá nákladům řízení přiznaným na základě úspěchu žalobkyně. V případě jistiny 10 861,64 Kč dospěl soud k závěru, že se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Povinnost žalovaného k vydání této částky, kterou dosud neuhradil, tak není nijak dotčena a v této části zůstává výrok rovněž nezměněn. Vzhledem k neúspěchu žalobkyně v poměrně malé části (úroku z úvěru) soud v souladu s § 142 odst. 3 o.s.ř. jí soud přiznal náklady řízení v plné výši. Podle § 164 o.s.ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom soud opravné usnesení. S ohledem na shora uvedené soud vydal toto opravné usnesení, kterým v souladu s ustanovením § 164 o.s.ř. vztažmo k ustanovení § 167 odst. 2 o.s.ř. uvedenou zjevnou nesprávnost opravil a vzhledem k doplnění rozsudku připojil k výroku pro přehlednost pořadové číslo. Proti tomuto rozhodnutí je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci prostřednictvím Okresního soudu v České Lípě. V odvolání musí být uvedeno, kdo je podává, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí nebo postupu soudu a čeho se odvolatel domáhá. Odvolání musí být podepsáno a datováno. Po právní moci výroku pod bodem II. tohoto usnesení počíná znovu běžet patnáctidenní lhůta k podání odvolání proti opravovanému rozsudku, přičemž odvolání lze podat ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci podáním u Okresního soudu v České Lípě.