38 C 270/2025

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované o zaplacení 33 800 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 33 800 Kč s příslušenstvím se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že společnost , právnická osoba, , IČ , IČO, , kdy část závodu této společnosti byla s účinností ke dni 28. 9. 2018 převedena na právní předchůdkyni žalobkyně společnost , právnická osoba, ., IČ: , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovanou uzavřela dne 1. 2. 2018 smlouvu o úvěru č. , číslo, na částku 30 000 Kč, kterou žalované předala v hotovosti v den podpisu smlouvy. Součástí smlouvy byl též předpis splátek. Žalovaná se zavázala spolu se zápůjčkou uhradit též úplatu, poplatky a úrok ve výši 28 % z jistiny úvěru za období, na které byl poskytnut, a to v 13 měsíčních splátkách po 3 800 Kč. Celkové náklady úvěru činily 20 700 Kč. Sjednané splátky žalovaná nehradila řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr k 1. 3. 2019 zesplatnila. Žalovaná dluží na jistině částku 18 800 Kč. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024, a to s účinností ke dni 29. 5. 2024. Žalovaná žalobkyni po postoupení pohledávky uhradila částku 10 000 Kč. Žalobkyně požaduje dlužnou jistinu ve výši 18 800 Kč, smluvní pokuty ve výši 15 0000 Kč, zákonný úrok z prodlení za období od prodlení od 22. 4. 2024 ve výši 1 592,01 Kč, kapitalizovaný úrok za období od 23. 4. 2024 do 22. 7. 2024 ve výši 1 228,45 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení za období od 23. 4. 2024 do 22. 7. 2024 ve výši 463,34 Kč, dále pak úrok z úvěru ve výši 28,85 % ročně z dlužné jistiny od 23. 4. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení za stejné období.

2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o úvěru č. , číslo, uzavřené dne 1. 2. 2018 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou (č.l. 9-10) soud zjistil, že žalované byla poskytnuta částka 30 000 Kč, kterou se zavázala splatit do rukou oprávněného zástupce předchůdkyně žalobkyně spolu s úrokem ve výši 28 % z poskytnuté jistiny za období 13 měsíců, s poplatkem za správu úvěru ve výši 6 600 Kč a poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 5 700 Kč, tedy celkovou dlužnou částku ve výši 50 700 Kč v 13 měsíčních splátkách po 3 800 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) na spotřebitelský úvěr činila 189,38 % a zápůjční úroková sazba činila 63,36 % ročně. Z Předpisu splátek (č.l. 10 p.v.) soud zjistil podrobný rozpis a výši jednotlivých splátek. Z přehledu splátek (č.l. 12) soud zjistil, že žalovaná uhradila v období od 1. 2. 2018 do 21. 4. 2022 na jednotlivých splátkách celkem částku 31 900 Kč. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 6. 2024 (č.l. 13) soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované, že pohledávku za ní postoupila dne 20. 5. 2024 žalobkyni; tato skutečnost byla zjištěna i ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024 (ISAS), z potvrzení o zaplacení kupní ceny (č.l. 14) a seznamu pohledávek (č.l. 16). Žalobkyně dle zjištění soudu zaslala žalované výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházejícím žalobě ze dne 20. 1. 2025 (č.l. 11-18) s vyčíslením dlužné částky ve výši 40 467,38 Kč, což doložila včetně podacího lístku (č.l. 20). Z dokumentu Credit scoring (č.l. 21) soud zjistil, že na základě provedené finanční analýzy je žadatelce možno poskytnout úvěr s maximální výší splátky 4 436 Kč. Kritérii posuzování při finanční analýze byl věk žadatele, druh bydlení, posuzovací návštěva, standartní vybavení domácnosti a historie žadatele. Z výpisu z účtu žalované (č.l. 22-23) soud zjistil příjmy na účtu žalované v období od 1. 3. 2018 do 18. 6. 2018 s tím, že počáteční stav na účtu žalované činil 203,68 Kč, konečný stav 158,50 Kč. Z dokumentu finanční analýza (č.l. 25) soud zjistil, že výše měsíčního příjmu žadatelky činila 9 436 Kč, výše měsíčních výdajů pak 4 000 Kč, minimální měsíční výdaje žadatele jsou stanoveny na částku 3 500 Kč, rezerva na neočekávané výdaje 1 000 Kč, volné měsíční zdroje žadatelky tak činily 4 436 Kč. Počet výdělečně činných osob v domácnosti 1.

3. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela dne 1. 2. 2018 smlouvu o úvěru na částku 30 000 Kč, kterou žalované předala v hotovosti. Žalovaná měla spolu s jistinou uhradit v 13 měsíčních splátkách celkovou částku 50 200 Kč, v této částce jsou zahrnuty kapitalizované úroky z úvěru, poplatky za správu úvěru a poplatky za výběr splátek v hotovosti. Žalovaná uhradila celkem částku 31 900 Kč, po postoupení pohledávky pak uhradila žalobkyni částku 10 000 Kč. Soud má dále za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně platně převedla pohledávku za žalovanou na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 20. 5. 2024.

4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

10. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, , a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , spisová značka, ) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, (, právnická osoba, v. , jméno FO, a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. , spisová značka, , by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

11. V projednávané věci právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezjišťovala úvěruschopnost žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici pouze prohlášení žalované a výpis z jejího účtu. V dokumentu finanční analýza je uveden příjem žalované ve výši 9 436 Kč, výdaje ve výši 4 000 Kč bez bližší specifikace. Zjišťováním konkrétních pravidelných nákladů se právní předchůdkyně žalobkyně nijak nezabývala. Příjem žalované žalobkyně doložila výpisy z účtu, avšak není zřejmé, které z uvedených položek tvoří příjem žalované. Z výpisu z účtu navíc jasně vyplývá, že žalovaná neměla k dispozici téměř žádné volné finanční prostředky. Žalobkyně také nepředložila žádné důkazy o zjišťování závazků žalované (z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). Právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala zcela správně po formální stránce, spolehla se na prohlášení žalované (viz k tomu shora citovaný rozsudek Soudního dvora Evropské unie v ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, , právnická osoba, v. , jméno FO, a další), neměla k dispozici dostatečné podklady k příjmům žalované, žádné podklady k výdajům, žádné k závazkům. Právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala správně ani obsahově, jako poskytovatelce úvěrů dlouhodobě podnikající na tomto trhu jí muselo být zřejmé, že tvrzené osobní výdaje nemohou činit pouhé 4 000 Kč (k přezkoumávání tohoto aspektu postupu věřitele soudem z úřední povinnosti, bez návrhu, viz rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci , spisová značka, – , právnická osoba, a aktuální znění § 87 odst. zákona o spotřebitelském úvěru). Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

12. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani smluvní pokutu či požadovaný poplatek, který je fakticky úrokem, byť částečně skrytým pod odměnou za zpracování a administrativním poplatkem a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem poplatku s dobrými mravy. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. , spisová značka, , podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění odměny za zpracování několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo zápůjček v roce 2018 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikatelce v oboru jistě známé jako skutečnost známá obecně ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz).

13. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 30 000 Kč poskytnutém žalované právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy o úvěru. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně uhradila celkem 31 900 Kč, po postoupení pohledávky pak žalovaná žalobkyni uhradila částku 10 000 Kč. Žalovaná tak zaplatila nejen jistinu (vydala bezdůvodné obohacení), ale zaplatila i část poplatku. Z tohoto důvodu byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná.

15. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, měla by tak mít nárok na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni, která ve věci úspěch neměla. Žalované však žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.