38 C 339/2024

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Mgr. Josefem Břeněm sídlem 28. října 205/45, 702 00 Ostrava proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení 10 400 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 8 000 Kč od 6. 5. 2024 do zaplacení a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 1 351 Kč.

II. Žaloba se do částky 2 400 Kč s příslušenstvím zamítá.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že s žalovanou uzavřela prostřednictvím svých webových stránek svycarskapujcka.cz dne 5. 4. 2024 smlouvu o úvěru č. , číslo, , na jejímž základě poskytla žalované částku 8 000 Kč, která měla být splacena nejpozději dne 5. 5. 2024. Úvěr byl žalované poskytnut převodem na bankovní účet č. , č. účtu, , a to po zaslání ověřovací platby ve výši 1 Kč, pod variabilním symbolem , var. symbol, . Žalovaná na daný úvěr do dnešního dne neuhradila ničeho. Žalobkyně požaduje kromě úhrady jistiny též kapitalizovaný úrok ve výši 2 400 Kč.

2. Žalovaná, ač řádně obeslána, se k jednání nedostavila a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v její nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud z formuláře pro standartní informace o spotřebitelském účtu (č.l. 11-12) zjistil, že žalované byl nabídnut úvěr ve výši 8 000 Kč, doba trvání spotřebitelského úvěru byla 30 dní, úhrada v podobě jedné splátky ve výši 10 400 Kč, splatná do 30 dnů od poskytnutí úvěru, úrok ve výši 1 % denně, RPSN činila 2 355 %. Ze smlouvy o úvěru ze dne 5. 4. 2024 (č.l. 13-14) soud zjistil, že žalobkyně jako věřitel se zavázala žalované jako dlužníkovi (ve smlouvě označené jako klient) poskytnout na účet č. , č. účtu, částku 8 000 Kč s úrokovou denní sazbou ve výši 1 %, se splatností ke dni 5. 5. 2024, s výší splátky 10 400 Kč, s poplatkem za prodloužení splatnosti ve výši 80 Kč za den, náhrada nákladů v případě prodlení 520 Kč za 1. upomínku, 580 Kč za 2. upomínku, RPSN činí 2 355 %. V části podpisy je u jména žalované uveden PIN kód , číslo, . Z potvrzení o platbě (č.l. 15) bylo zjištěno, že na účet č. , č. účtu, byla dne 5. 4. 2024 odeslána částka 8 000 Kč. Z předžalobní výzvy (č.l. 16) advokáta ze dne 10. 8. 2024 bylo zjištěno, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dluhu ve výši 11 138,08 Kč a nákladů právního zastoupení ve výši 6 824,40 Kč.

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci , Anonymizováno, -, právnická osoba, v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Soud má za zjištěné, že žalobkyně na základě úvěrové smlouvy ze dne 5. 4. 2024 odeslala na účet žalované č. , č. účtu, částku 8 000 Kč, což doložila potvrzením o provedené platbě. Účastníci se dohodli na splacení úvěru v jedné měsíční splátce ve výši 10 400 Kč se splatností ke dni 5. 5. 2024, dále na denním úroku ve výši 1 %. RPSN dle smlouvy činila 2 355 %. Žalovaná na svůj dluh neuhradila ničeho. Žalované byla zaslána předžalobní výzva ze dne 10. 8. 2024 na celkovou dlužnou částku ve výši 11 138,08 Kč.

10. Dále soud hodnotil, zda žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalované s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. , spisová značka, ) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci , spisová značka, (, Anonymizováno, v. , jméno FO, a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku v oblasti spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ , spisová značka, , by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.

11. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalované, tedy její příjmy (pracovní smlouva, výplatní pásky) výdaje (faktury za energie, nájemní smlouva, výpis z běžného účtu), a existenci dalších závazků žalované (např. z databází SOLUS nebo Centrální evidence exekucí). Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalované) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. Soud tedy nemohl žalobkyni přiznat požadované účelně vynaložené náklady (na vymáhání) ani další poplatky nebo smluvní pokuty. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. , spisová značka, , poučovací povinnost podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o.s.ř. soud plní při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném ve smyslu ustanovení § 114c o.s.ř., a při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje. Je tedy nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání.

12. K dodržení písemné formy smlouvy uzavřené v souladu s § 1824 a násl. o.z. distančním způsobem by bylo možné mít výhrady s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. , spisová značka, , v němž je uvedeno, že formulář vystavený na webových stránkách žalobkyně nevyhovuje požadavku adresnosti návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 o. z., neboť není určen (adresován) konkrétní osobě (osobám). V daném případě se jednalo o obdobu internetového bankovnictví a lze přisvědčit žalobkyni, že ke sjednávání smluv tímto způsobem dochází i při postupné elektronizaci bank vcelku běžně. Soud se ve své argumentaci v obdobných případech ztotožňuje s rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, č.j. , spisová značka, , kterým Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žaloba co do částky 55 004,20 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a ve výroku o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok I.); dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zopakoval důkaz počítačovým souborem , Anonymizováno, .xls. Nepřisvědčil žalobkyni, že k uzavření smlouvy o úvěru došlo autorizací transakce SMS zprávou. Z údajů obsažených v souboru , Anonymizováno, .xls totiž nelze podle odvolacího soudu dospět k závěru, že by k uzavření smlouvy došlo prostřednictvím telefonu žalovaného, na nějž byl odeslán autorizační kód. Samotná evidence telefonního čísla jako čísla náležejícího žalovanému (vedená právní předchůdkyní žalobkyně) při absenci jiných důkazů, které by tento závěr podporovaly, nedostačuje k prokázání, že evidované telefonní číslo , tel. číslo, právě žalovanému. Ohledně elektronického podpisu, který v daném případě představuje číselný kód sám o sobě nijak nespojený s osobou žalovaného, soud konstatuje roztříštěnost praxe jednotlivých soudů a současně absenci sjednocující judikatury, proto jeho platnost nezpochybňuje. Zákon o spotřebitelském úvěru však současně v § 105 odst. 1 požaduje, aby poskytovatel nebo zprostředkovatel poskytl spotřebiteli jedno vyhotovení smlouvy o spotřebitelském úvěru v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat neprodleně po uzavření této smlouvy. Při nedodržení tohoto ustanovení je v souladu s § 110 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru zápůjční úrokovou sazbou repo sazba uveřejněná Českou národní bankou platná v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebyla-li sjednána zápůjční úroková sazba nižší; k ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru se nepřihlíží. V případě platné smlouvy by tak byla jistina úročena pouze repo sazbou a soud by obdobně nemohl žalobkyni přiznat ostatní nárokované platby (poplatky, úroky, pokuta), neboť žalobkyně nevyhověla (resp. neprokázala vyhovění) požadavku poskytnutí smlouvy spotřebiteli dle § 105 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

13. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 8 000 Kč poskytnutém žalobkyní na základě neplatné smlouvy žalované. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaná neuhradila žalobkyni ničeho, proto soud rozhodl tak, že žalobkyni přiznal částku 8 000 Kč a žalobu do částky 2 400 Kč s příslušenstvím zamítl.

14. Vzhledem k tomu, že žalovaná nevydala bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitla se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně byla úspěšná jen z části (aritmeticky ze 80 %) a přísluší jí tak náhrada nákladů snížená na 60 %. Náklady podle obsahu spisu sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměny právního zástupce za tři úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu výzvy a sepisu žaloby (3x 300 Kč), paušální náhrady hotových výdajů spojených se třemi úkony právní služby (3x 100 Kč), částky ve výši 252 Kč odpovídající 21% DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je svým obsahem jednoznačně formulářovou žalobou. Opakovanost nastává v okamžiku existence tří dalších obdobných návrhů, žalobkyně takových návrhů jen u zdejšího soudu podala několik desítek. Za ustálený vzor lze považovat takové návrhy, které se v zásadě neliší ve struktuře, v druhu nároků opírajících se o stejná ustanovení právních předpisů a v právech a povinnostech účastníků smlouvy, přičemž jsou dokládány stejným druhem důkazů. I v tomto ohledu jsou zmíněné opakované návrhy obdobné. Po snížení tak náhrada činí 1 351 Kč.