38 C 342/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 18 730 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 8 430 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 617,22 Kč a úrokem ve výši 23,72 % ročně z částky 11 000 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení zamítá.

II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 10 300 Kč s kapitalizovaným úrok z prodlení ve výši 2 314 Kč a úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 10 300 Kč od 16. 1. 2021 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. <b>takto:</b> 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky spolu s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), s žalovaným uzavřela po přezkoumání schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr dne 6. 6. 2017 smlouvu o půjčce a na jejím základě předala žalovanému v hotovosti částku 11 000 Kč. Žalovaný se zavázal spolu s půjčkou uhradit úrok za dobu trvání smlouvy (sazba 23,72 % ročně) ve výši 1 540 Kč, poplatek za administrativní činnost ve výši 2 200 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč a poplatek za doplňkovou službu životního pojištění ve výši 290 Kč v 58 týdenních splátkách po 335 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 17. 7. 2018. Sjednané splátky žalovaný nehradil řádně a včas, uhradil pouze částku 700 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, přičemž byla žalovaný o postoupení informován. Ke dni postoupení sestávala z nesplacené jistiny ve výši 11 000 Kč, dlužného úroku ve výši 1 031,72 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 2 200 Kč, poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 220,14 Kč a poplatku za životní pojištění ve výši 278,14 Kč.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o půjče [číslo] uzavřené dne 6. 6. 2017 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným (č.l. 14 – 15) soud zjistil, že žalovanému byla v hotovosti poskytnuta částka 11 000 Kč, kterou se zavázal splatit do rukou oprávněného zástupce právní předchůdkyně žalobkyně spolu s poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 200 Kč, úrokem ve výši 1 540 Kč (zápůjční sazba nevyčíslena v procentech), poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč a poplatkem za zařazení do pojišťovacího programu (pojištění Credit Life) ve výši 290 Kč, tedy celkovou částku 19 930 Kč v 58 týdenních splátkách po 335 Kč, roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) činila 205%. V kartě zákazníka (č.l. 14) byl dle zjištění soudu kromě osobních údajů žalovaného uvedeny výdaje na bydlení 3 200 Kč, ostatní náklady 3 000 Kč a další výdaje 400 Kč, dále zdroj příjmů ze zaměstnání 8 682 Kč a další příjmy ve výši 500 Kč, výdaje ani příjmy nebyly doloženy žádnou listinou. Dále soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021 (přehled postoupených pohledávek s pohledávkou za žalovaným ve výši 20 730 Kč na č.l. 23), o čemž byl žalovaný informován spolu s výši dlužné částky 20 730 Kč s příslušenstvím v rámci oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 2. 2021 (č.l. 18). Žalobkyně dle zjištění soudu vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 29 037,71 Kč ve výzvě k plnění se základním skutkovým a právním rozborem ze dne 13. 5. 2021 (č.l. 21).

4. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) smlouvou o zápůjčce přenechá zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

5. Soud má za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla na základě smlouvy o půjčce žalovanému v hotovosti částku 11 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit žalobkyni spolu s poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 200 Kč, úrokem ve výši 1 540 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 400 Kč a poplatkem za pojištění ve výši 290 Kč, tedy celkovou částku 35 322 Kč v 58 týdenních splátkách, svůj závazek nedodržel a dostal se do prodlení se splácením zápůjčky. Žalobkyně následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- [právnická osoba] GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

10. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy zápůjčce, na kterou vedle ustanovení o. z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, jmenovitě jeho příjmy, výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalované (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). K předložené zákaznické kartě soud poukazuje na odůvodnění shora uvedeného rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014. V daném případě poskytovatel úvěru dovozoval splnění své informační povinnosti vůči spotřebiteli z podpisu standardní doložky osvědčující převzetí přehledu se standardními evropskými informacemi, která však toliko představuje indicii, kterou musí poskytovatel úvěru podložit jedním nebo více relevantními důkazy. Analogicky v případě zákaznické karty platí, že je třeba k ní doplnit důkazy (pracovní smlouva, výplatní pásky, SIPO), což žalobkyně neučinila. Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná.

11. S ohledem na neplatnost smlouvy soud nemohl žalobkyni přiznat ani požadované úroky a poplatky za životní pojištění, administrativní činnost a hotovostní inkaso splátek, které jsou fakticky skrytým úrokem a soud by se i v případě platné smlouvy zabýval rozporem poplatků odměny s dobrými mravy. Samotná poplatek za hotovostní inkaso splátek stanovený ve výši 340 % vypůjčené částky představuje zhodnocení, kterého by právní předchůdkyně žalobkyně nemohla např. uložením částky na úročený bankovní účet či prostřednictvím investičních nástrojů za normálních okolností dosáhnout. Soud v obdobných případech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, podle nějž je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku (míněn zákon č. 40/1964 Sb.), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Úrok sjednaný ve smlouvě při zohlednění administrativního poplatku a odměny za hotovostní inkaso splátek několikanásobně převyšuje úrok uplatňovaný bankami při poskytování úvěrů nebo půjček v roce 2017 (kromě obecného povědomí o výši úroků právní předchůdkyni žalobkyně jako podnikateli v oboru jistě známé jako skutečnost obecně známá ve smyslu ust. § 121 o.s.ř., viz k tomu podrobně statistiky České národní banky na www.cnb.cz, kdy se sazba pohybovala okolo 11 %). Nemravnost jednání právní předchůdkyně žalobkyně též spočívá v tom, že skutečnou úrokovou sazbu svému klientovi (žalovanému) zatajuje a nedává mu tak možnost porovnat nabídku svou s nabídkami konkurenčními. Soud se dále ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích z rozsudku ze dne 11. 12. 2015 č. j. 60 ICm 3236/2015-25, potvrzeném rozsudkem Vrchního soudu ze dne 3. 5. 2018, č.j. 102 VSPH 90/2016-45, že ujednání o odměně za hotovostní inkaso ve výši 6 000 Kč je neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 o.z. a dále proto, že představuje významnou nerovnováhu práv a povinností stran smlouvy v neprospěch spotřebitele dle § 1813 o.z. Tato částka představuje 60 % ze skutečně poskytnuté jistiny a při zohlednění již sjednaných úroků by pak zisk žalobce měl činit cca 80 % poskytnuté částky ročně. Krajský soud takto sjednaný zisk na straně zapůjčitele ve spotřebitelských smlouvách považuje za nepřiměřený. V daném případě formuláře smlouvy a standardních informací o spotřebitelském úvěru spojovaly možnost hotovostního vyplacení poskytnuté půjčky při podpisu smlouvy automaticky s povinností dlužníka (spotřebitele) hradit zápůjčku hotovostním inkasem v domácnosti dlužníka (vydlužitele). Toto spojení však nemá žádné zákonné opodstatnění ani racionální základ (z ničeho neplyne, že by hotovostní zápůjčka nemohla být splácena např. bezhotovostními převody) a představuje ze strany žalobce navyšování ceny poskytnuté úvěru. Je nutné zohlednit rovněž to, že dlužníkům je v podstatě dáno na výběr buď poskytnutí peněz na účet do 14 dnů od podpisu smlouvy, nebo okamžité poskytnutí peněz v hotovosti, avšak při strpění dalších plateb za hotovostní inkaso. Odměna za hotovostní inkaso pak spíše představuje další poplatek za okamžité a hotovostní poskytnutí zápůjčky. Dlužníci logicky budou volit okamžité poskytnutí peněz, ať už s ohledem na vlastní tíživou finanční situaci, či s ohledem na to, že účty mohou již být obstaveny v rámci exekuce. O tomto pak svědčí mimo jiné to, že u všech dlužníků, k nimž si žalobce své pohledávky přihlásil v soudem zjištěných 32 insolvenčních řízeních, byla sjednána odměna za hotovostní inkaso a byla v přihlášce rovněž požadována. V tomto konkrétním případě pak z týdenní splátky 300 Kč celých 100 Kč (jedna třetina) mělo být použito na odměnu za hotovostní inkaso. Argumentoval-li žalobce, že s hotovostním inkasem měl spojené náklady, pak je nutno zdůraznit, že je to právě žalobce, kdo ve formulářích tuto možnost nabízel a je to rovněž žalobce, kdo stanovuje, že musejí být hrazeny splátky týdenní a spotřebiteli nedává jinou možnost, byť u spotřebitelských úvěrů je obvyklý rovněž měsíční způsob hrazení splátek. Nutností týdenního dojíždění do domácnosti dlužník pak sám žalobce zbytečně navyšoval cenu zápůjčky a nepočínal si s péčí řádného hospodáře. Právě kombinace těchto faktorů by činila i v případě platnosti smlouvy jako takové ujednání o poplatcích za administrativní činnost a za hotovostní inkaso splátek (fakticky zcela evidentně o úrocích) rozporné s dobrými mravy a tedy v souladu s § 580 o.z. neplatné.

12. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 11 000 Kč poskytnutém žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy o zápůjčce jako zápůjčka. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Po odečtení požadované částky 18 730 Kč od celkové splatné částky 19 430 Kč soud v souladu s žalobou dovodil, že žalovaný uhradil částku 700 Kč a následným odečtením této částky od jistiny zápůjčky ve výši 11 000 Kč soud získal její nesplacenou část ve výši 10 300 Kč. Žalovaný se dostal se splácením do prodlení, uhradil na jistině úvěru celkovou částku 700 Kč, proto soud žalobkyni přiznal částku 10 300 Kč a ve zbytku žalobu zamítl.

13. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydala bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

14. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla při zohlednění celého kapitalizovaného úroku (který uplatňuje jako součást jistiny pouze za dobu trvání zápůjčky) z větší části, jmenovitě z 59,4 % neúspěšná. Žalovaný se neúčastnil jednání před soudem ani se nijak nevyjadřoval k návrhu, a tedy mu žádné náklady nevznikly.