38 C 373/2021

Plný text

Okresní soud v České Lípě rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Fedorko ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 10 860 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se do částky 2 860 Kč s příslušenstvím zamítá.

II. Žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku uhradit žalobkyni částku 8 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 6. 11. 2018 do zaplacení a k rukám právního zástupce žalobkyně náhradu nákladů řízení ve výši 1 067,45 Kč.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) s žalovaným uzavřela po prověření jeho úvěruschopnosti lustracemi v dostupných databázích prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovanému poskytla dne 5. 9. 2018 částku 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 860 Kč uhradit do 5. 11. 2018, svou povinnost nesplnil, dostal se do prodlení a přes výzvy právní předchůdkyně žalobkyně k zaplacení nebylo žalovaným do sepisu žaloby na pohledávku ničeho uhrazeno. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaný, ač řádně obeslán, se k jednání nedostavil a soud tedy v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.“) jednal a rozhodoval v jeho nepřítomnosti a vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud ve věci provedl listinné důkazy. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v souladu se všeobecnými obchodními podmínkami věřitele (právní předchůdkyně žalobkyně, z informačního systému ISAS) prostřednictvím internetu (přiložen výtisk nepodepsaný žalovaným, č.l. 9 - 10) s informacemi o spotřebitelském úvěru (přiložen žalovaným nepodepsaný výtisk datovaný 5. 9. 2018, č.l. 11 – 13) a výpisem platební transakce (č.l. 18) soud zjistil, že dne 5. 9. 2018 byla na číslo účtu [bankovní účet] právní předchůdkyní žalobkyně poskytnut úvěr ve výši 8 000 Kč se splatností 5. 10. 2018, poplatek za poskytnutí úvěru činil 0 Kč, roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) 0 % ročně. Mezi účastníky byl dále dle zjištění soudu téhož dne uzavřen dodatek ke smlouvě o spotřebitelském úvěru (přiložen nepodepsaný výtisk, č.l. 14 – 15), jímž byla splatnost úvěru odložena o 31 dní a žalovaný se zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně poplatek za prodloužení ve výši 2 860 Kč, RPSN tak činila 32,59 %. Dne 2. 2. 2021 právní předchůdkyně žalobkyně dle zjištění soudu informovala v rámci oznámení o postoupení pohledávek (č.l. 16) žalovaného o postoupení pohledávky na žalobkyni, k němuž došlo na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 (z informačního systému ISAS), spolu s celkovou výší pohledávky 15 634,11 Kč (neuhrazená jistina, poplatek za zápůjčku, smluvní pokuta, úrok z prodlení, a účelně vynaložené nákladů na vymáhání), v totožné výši byla pohledávka vyčíslena ve výzvě k úhradě před podáním žaloby z téhož dne (č.l. 16 p.v., podací lístek na č.l. 17).

4. Podle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.z.“), se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1879 o.z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

7. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 – OPR- Finance s.r.o. v. GK v odpovědi na předběžné otázky, které položil Okresní soud v Ostravě, potvrdil, že harmonizovaná unijní úprava v oblasti spotřebitelských úvěrů ukládá vnitrostátním soudům povinnost zkoumat z moci úřední, zda věřitel před uzavřením smlouvy řádně posoudil schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr. Zjistí-li porušení, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho zákonem předvídané důsledky bez dalšího. Taková vnitrostátní úprava, podle níž se sankce uplatní pouze k námitce spotřebitele, je v rozporu s unijním právem.

8. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

9. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, na kterou vedle ustanovení o.z. dopadá též úprava obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru. Dále soud hodnotil, zda právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí. Obecná povinnost věřitele posuzovat schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla stanovena již s účinností od 1. 1. 2011 ustanovením § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle aktuální judikatury zaměřené na posuzování úvěruschopnosti dlužníka (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18) mají věřitelé povinnost postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, zejména ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka údaje, které dlužník věřiteli uvedl. Dále mají věřitelé povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Výše citovaná judikatura přejímá interpretaci zaujatou Soudním dvorem Evropské unie v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 ([právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další) a neměla by být i s ohledem na značnou medializaci shora uvedeného nálezu Ústavního soudu pro žalobkyni jako podnikatelku obchodující s pohledávkami plynoucími ze spotřebitelských úvěrů žádným překvapením. Rovněž v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I․ ÚS 199/11, by státní moc neměla poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také právům toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. V projednávané věci nebylo nijak doloženo, zda a jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně aktivně zjišťovala úvěruschopnost žalovaného, jmenovitě jeho příjmy, výdaje či existenci a výši dalších úvěrů žalovaného (např. z registru SOLUS či Centrálního registru dlužníků České republiky). Soud proto dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala při zjišťování úvěruschopnosti dlužníka (žalovaného) s odbornou péčí a v souladu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je tak smlouva jako celek neplatná. Soud tedy nemohl žalobkyni přiznat požadovaný poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 860 Kč.

10. K dodržení písemné formy smlouvy uzavřené v souladu s § 1824 a násl. o.z. distančním způsobem, resp. jejímu řádnému podpisu by bylo možné mít výhrady s ohledem na znění zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, který v § 7 stanoví, že k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst.

1. Soud při svém rozhodování v obdobných případech vychází z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3210/2007, v němž je uvedeno, že formulář vystavený na webových stánkách žalobkyně nevyhovuje požadavku adresnosti návrhu na uzavření smlouvy podle § 43a odst. 1 obč. zák., neboť není určen (adresován) konkrétní osobě (osobám), a nesplňuje ani požadavek písemnosti právního úkonu učiněného elektronickými prostředky, jelikož není opatřen elektronickým podpisem podle zvláštního předpisu. V návaznosti na tento rozsudek Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 3. 6. 2010, č.j. II. ÚS 1347/10-2 v odůvodnění uvedl, že pokud má mít právní úkon učiněný elektronickými prostředky písemnou formu, ať již na základě zákona nebo dle dohody účastníků, musí být podle zákona č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu elektronicky podepsán. V projednávané věci neměl soud k dispozici jakékoliv listiny obsahující elektronický podpis žalovaného a šlo by tak ve smyslu § 582 odst. 1 o.z. o neplatný úkon (smlouvu o revolvingovém úvěru), v souladu s § 576 a 582 odst. 2 o.z. by se však neplatnost vztahovala pouze na příslušenství pohledávky a smluvní sankce, neboť bylo ze strany právní předchůdkyně žalobkyně plněno a současně by bylo možné neplatné jednání od ostatního obsahu oddělit.

11. V návaznosti na výše uvedené soud dále rozhodoval o plnění ve výši 8 000 Kč poskytnutém právní předchůdkyní žalobkyně na základě neplatné smlouvy žalovanému jako úvěr. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu, neboť důvod, který zakládal plnění, byla neplatná smlouva, tedy jednání, které nemohlo mít zamýšlené účinky. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Je tedy patrné, že žalobkyně má na základě postoupení pohledávky podle § 1879 o.z. jako ochuzená právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 8 000 Kč (nesplacená jistina) ze strany žalovaného. Soud proto rozhodl tak, že žalobkyni přiznal částku 8 000 Kč a žalobu pro částku 2 860 Kč zamítl.

12. Vzhledem k tomu, že žalovaný nevydal bezdůvodné obohacení do rozhodnutí soudu, ocitl se s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení a soud proto žalobkyni přiznal per analogiam i úroky z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

13. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když částečně úspěšné žalobkyni (aritmeticky ze 73,7 %) přiznal účelně vynaložené náklady řízení ve výši 1 067,45 Kč. Celkové náklady řízení dosáhly výše 2 252 Kč a podle obsahu spisu sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, odměny právního zástupce za tři úkony právní služby spočívající v převzetí věci, sepisu výzvy a sepisu žaloby (3x 300 Kč), paušální náhrady hotových výdajů spojených se třemi úkony právní služby (3x 100 Kč) a částky ve výši 252 Kč odpovídající 21% DPH z uvedené odměny a náhrad, již je advokát povinen ve smyslu § 137 odst. 3 o.s.ř. z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je svým obsahem jednoznačně formulářovou žalobou. Opakovanost nastává v okamžiku existence tří dalších obdobných návrhů, žalobkyně takových návrhů jen u zdejšího soudu podala desítky. Za ustálený vzor lze považovat takové návrhy, které se v zásadě neliší ve struktuře, v druhu nároků opírajících se o stejná ustanovení právních předpisů a v právech a povinnostech účastníků smlouvy, přičemž jsou dokládány stejným druhem důkazů. I v tomto ohledu jsou zmíněné opakované návrhy obdobné.